Sleep Party People vynesli na veřejnost další ničím neohraničenou indie popovou nahrávku

Zpětně viděno mediální optikou se zdá, že dánský projekt Sleep Party People byl kometou, která v letech 2015 a 2017 prolétla naší kotlinou, aby se za ní neprodyšně zavřela voda. Realita fungování Briana Batze, ale i samotného sólového projektu je ale jiná. I po turné k desce Lingering aktivity autora neustaly. Hned o rok později totiž vydal pokračování projektu na desce jednoduše nazvané Lingering Pt. 2, několik instrumentálních alb v rámci dua Kaae & Batz i sólovou, neoklasicky laděnou desku Os pod svým občanským jménem. V posledních době je také v čím dál větší permanenci jeho Batz studio, ve kterém často vykonává práci producenta. I přes toto vytížení si Brian našel čas a stvořil už šesté album Sleep Party People nazvané Heap Of Ashes. Stejně jako u předchozích desek se jedná o věru nestandardní hudební zážitek.

Pro řadu muzikantů je autorská tvorba ventilem pro jejich nejtemnější myšlenky, které jim nedají spát. U Briana Batze je to podobné. Už první desky nebyly procházkou růžovým sadem, s přibývajícími léty ale autor odhazuje ostych, a o svých démonech hovoří čím dál otevřeněji. Dokonce i letité fanoušky mohl vylekat první singl z nové desky Tide, který se z typicky zasněného, orchestrálně laděného soundu několikrát překlopí do drásavě disonantních výlevů podobný expresivnímu rukopisu hardcoreově metalového dua The Body včetně stylově metalového growlingu. Po utišení navíc Batz přijde se zvláštní bolestnou útěchou: „Vím, že zemřeš sám/ jednou na tvém křesle/ Vím jistě, že mluvím pravdu/ je mi to líto“. I když album už nenabídne podobný závan čirého zoufalství a agrese, ani zbytek desky se nenese v jasně pozitivním tónu. Mísí okamžiky tápaní ve tmě, bloudění v neznámých prostorách s občasnými okamžiky snění. „Kde jsi, mé dítě“, je váhavá otázka, která je to poslední, co nám deska po odeznění závěrečné skladby Needle představí. Nežijeme v jednoduché době, a dříve za králičími maskami ukrytý projekt nám v tomto nemaže med kolem pusy.

Co na desce jako hudebníci oceníte?

Brian Batz si před vznikem alba stanovil za základ dvě netradiční skladatelské metody. „Nesměl jsem napsat píseň na klavír, kytaru nebo cokoliv jiného, na co jsem byl zvyklý,“ prozradil autor v promo materiálech. Místo toho Dán nashromáždil knihovnu páskových smyček, které si sám vyrobil a pak seděl a kutil, dokud z experimentů nevypadlo něco kloudného. „Vytvořit první píseň trvalo celý měsíc,“ přiznal Brian. V řadě skladeb, především těch instrumentálních jako No. 3147 nebo Labyrinth, je metoda poměrně dobře rozpoznatelná. Ve písních, kterým dominuje vokál, cyklický základ kompozic už lze odhadovat pouze intuitivně. Druhým pravidlem byl nestandardní způsob psaní textů. Ty nejprve vznikly v rodné dánštině, až poté je autor překládal do angličtiny. „Překládání dostalo mé myšlenky úplně jinam, než co jsem kdy napsal,“ prozradil Batz. Deska je tu a tam až halucinogenním vrávoráním mezi tradičnějším, melancholickým rukopisem (Moldering Fragments nebo Pagan Flames), exotickými závany směrem k Blízkému Východu (Parched Bodies), triphopově experimentálními momenty (Spider Cracks) a filmově zvukovým dobrodružstvím (Labyrinth nebo Needle).

Všechny tyto úkroky od běžnějšího rádiového rukopisu působí v podání Sleep Party People tak samozřejmě, že je musí posluchač buď šmahem odmítnout nebo se aranžím, kterým často dominují smyčce spřáteleného kvarteta Halvcirkel, plně poddá. Materiál recenzované desky, který byl inspirován bulharskou sborovou hudbou, zvukem starých opotřebovaných kazet a experimentálními kompozicemi 21. století, můžeme sice zařadit někam mezi prudce atmosférickou tvorbu Boards Of Canada, temný popový rukopis Davida Lynche a eleganci Scotta Walkera, ve výsledku se ale jedná o natolik svojskou záležitost, že si obrázek o Heap Of Ashes musíte vytvořit sami.

‎Sleep Party People – Heap Of Ashes

Joyful Noise rec., 2022, 41:56

85 %