Přejít k hlavnímu obsahu
Jazz bass je nezničitelný. Můžeš ho pohodit, šlapat po něm, pustit ze schodů a pořád bude naladěný | Foto: Elias Ryynänen
Jazz bass je nezničitelný. Můžeš ho pohodit, šlapat po něm, pustit ze schodů a pořád bude naladěný | Foto: Elias Ryynänen
Petr Adamík - Po, 02.08.2021 - 12:30

Sami Yaffa: Krabičky nepoužívám, jen vše ohulím hodně nahlas

Svou dráhu odstartoval v šestnácti letech coby člen poměrně úspěšné finské punkové kapely Pelle Miljoona Oy, kde se potkal s kytaristou Andym McCoyem. Po natočení debutu Moottoritie on kuuma se však poroučí a zanedlouho se tito sejdou v ještě úspěšnějších Hanoi Rocks. Ti svého času platili za nejslavnější finskou rockovou formaci, jež měla nemalý vliv na velikány typu Guns N' Roses nebo třeba Manic Street Preachers. Nedlouho po tragické smrti bubeníka Razzla (autonehoda s opilým Vincem Neilem za volantem) se rozpadli a Sami Yaffa se v následujících letech objevil ve službách Joan Jett nebo jeho hrdinů New York Dolls. V roce 2009 se pak znovusjednotil s frontmanem Hanoi Rocks Michaelem Monroem, se kterým od té doby vydal čtyři alba. Jejich spolupráce pokračuje dodnes, v kovidové pauze však stihl Sami dokončit i svůj první a dlouhou dobu plánovaný debut, který mu vyjde v září. Vedle povídání o novém albu nám v exkluzivním rozhovoru prozradil například i jaké to bylo, hrát s Hanoi Rocks v Indii pro publikum, které v životě nevidělo rockovou kapelu . 

Je pravdou, že materiál, který jsi na desku zařadil, jsi původně psal ještě pro New York Dolls, potažmo pro Michaela Monroa?

Některé nápady ano, například Cancel The End Of The World, poslední skladba na albu, je ještě z dob New York Dolls, měl jsem ji schovanou. Zní jako Pink Floyd mixnutí nějakou punkadelic záležitostí. Pamatuji si, když jsem ji ukázal Sylvainovi Sylvainovi, a ten mi na ni řekl: „Tohle je vážně dobrá skladba, ale nemyslím si, že je vhodná pro New York Dolls.“ (smích)

Celé album je poměrně barvité, najdeme na něm hard rockové prvky, punkové vypalovačky, ale i třeba reggae. Byl jsi vždy otevřen všem žánrům nebo jsi v mládí, v časech Hanoi Rocks, byl jen zatvrzelý rocker?

Ne, nikdy jsem nebyl striktně jen rocker. Jako teenager jsem vyrůstal na rock´n´rollu, díky mému staršímu bratrovi a sestře, kteří poslouchali Stones, Led Zeppelin, Janis Joplin a Jimiho Hendrixe. Tohle znělo naším domem, když mi bylo tak sedm let. Můj táta ale poslouchal Ornette Colemana a Django Reinheardta, všechny ty bluesmany jako Sonnyho Boye Williamsona a podobně. Potom se brácha začal zajímat o jazz a poslouchal Johna Coltranea, Charlieho Parkera, Milese Davise. Když jsem si našel svou vlastní muziku, tak se objevil Alice Cooper, Slade, Sweet, a potom přišli The Clash, kteří se pro mě stali něco jako biblí. Ukázali, že se můžeš otevřít a netočit se jen v jednom žánru, a přitom být pořád rock´n´rollovou kapelou. Je to opravdu ohromující kapela, a to i co se týče textového obsahu. 

Tvé album se jmenuje The Innermost Journey to Your Outermost Mind. Co tě inspirovalo k tomu nazvat album takto? Můžeš název vysvětlit?

Možná mám v tomto případě školu Davida Johansena, One Day It Will Please Us to Remember Even This (album New York Dolls, pozn. red.). Takže vlastně pokračuju v tradici. V podstatě to ale pochází z časů experimentování s různými látkami během mého mládí. (smích) Nepotřebuješ k tomu substance, ale podle mě by se každý měl zkusit prozkoumat a zjistit, jak hluboko do sebe dokáže jít. Je dobré zjistit, kdo vlastně jsi a co vše se v tobě děje. 

V jednom rozhovoru sis stěžoval, že v dnešní době stahují lidé muziku zdarma, muzikanti tím hladoví a tobě to bere chuť vydávat nový materiál. Pořád ale natáčíš desky s Michaelem Monroem, teď jsi připravil svou vůbec první sólovou záležitost. Co tě tedy motivuje?

Je to moje životní cesta. Snažil jsem z toho párkrát vyskočit, ale nefungovalo to. Je to něco, co dělám rád. Hraju s moc dobrými lidmi, chci být stále kreativní. Je to vzrušující, není to jen o tom, co jsem udělal, vše je pořád v budoucnosti. Myslím, že naše práce není nějak věkově omezena. Podívej na Boba Dylana, ten vloni vydal další desku, a dobrou, a je mu už osmdesát. 

V dobách Hanoi Rocks si hrával na baskytary Gibson Thunderbird, pak si ale přešel k Fender Jazz Bass. Vlastně podobně jako Alvin Gibbs z UK Subs. Ten mi říkal, že Thunderbirdy stále miluje, ale že Jazz Bass je pro něj praktičtejší, není tak náchylný na poškození jako je kvůli svému tvaru Thunderbird. Jazz Bass je prý pro něj ideální nástroj na dlouhá turné. Máš to taky tak?

To Alvin řekl celkem přesně. Já měl svého Thunderbirda někdy v roce 1983 a pamatuji si, že jsem na něj musel nechat vyrobit opravdu velký flying case. Jeden chlapík z Finska, který pracoval se dřevem, mi ho vyrobil. Říkal jsem mu, že potřebuju opravdu silný kufr, se kterým budu moci cestovat. Vyrobil mi tak těžkou věc, kterou jsem ani sám nemohl tahat. (smích) Vážil snad čtyřicet kilo a já byl tenkrát hubeňoučkej. A i přesto, že jsem měl tak monstrózní kufr, tak se mi během jednoho letu zlomil u baskytary krk. Thunderbirdy ho mají hodně úzký. Nicméně Jazz Bass jsem zvolil hlavně kvůli tónu. Thunderbirdy mají pěkný, rozpoznatelný tón, ale chybí mu trochu údernost. Je hlasitý, kulatý, ale chybí mu sprostý úder. A navíc, v době, kdy jsem přešel na Jazz Bass, hrál v L.A. každý na Thunderbirda. K tomu jsem nechtěl patřit, vážně. Všichni od Faster Pussycat, Guns N' Roses, až po L.A. Guns. Řekl jsem si: „Ne, musím se posunout.“(smích)

Hodně muzikantů se snaží v životě najít svůj specifický zvuk, který mají v hlavě, ale často se jim dlouho nedaří toho dosáhnout. Předpokládám, že ty už máš svůj zvuk, nastavení, které používáš léta?

Já hraju na Ampegy, box 8x10 a hlava VR, nepoužívám žádné krabičky, mám mezi tím jen ladičku a to je vše. Jen vše ohulím hodně nahlas. (smích) Takhle vytvořím svůj tón. Ve studiu je to složitější, můžeš tam vyzkoušet jiné baskytary a různé věci. Každopádně můj modrý Jazz Bass ´62 můžeš zapojit jen tak a bude znít parádně. Tyhle basy zní správně, nemají aktivní snímače, žádné z těchto nových blbostí. Možná nejsou hlasité, ale od toho je na zesáku hlasitost, prostě to vohulíš. První album Michaela Monroa jsem natočil s baskytarou značky Nash, konkrétně Nash Precision, kterého mi dal můj starý kamarád Jimmy Ashhurst z Broken Homes. Ta zněla taky úžasně, miluju i Precisiony, zvláště pak při nahrávání ve studiu, pro živé hraní pak volím Jazz Bass. Jak říká Alvin, je nezničitelný. Můžeš ho pohodit, šlapat po něm, pustit ze schodů a pořád bude naladěný. (smích)

Jaký efekt jsi použil v singlu Last Time? Zní to jako nějaký space flanger...

Flanger je plugin, ale zkreslení basy mám z Vox Cooltron Big Ben Overdrive, to samé jsem použil i ve skladbě Rotten Roots.

A ve Fortunate One?

V té je vlastně basa z demonahrávky, kdy jsem použil plugin. Když jsem potom zkoušel najít ten zvuk na svém zesáku a efektu, řekl jsem si: „Seru na to, zní to dobře tak, jak to je.“ Nebojím se využít pluginů, některé zní fajn, některé sračkově, ale vždy se to dá dát nějak dokupy. 

Předpokládám, že máš rád kapely, kde je basa výrazná?

Jo! Miluju reggae, miluju Motörhead, The Damned, zvláště pak jejich album Machine Gun Etiquette, kde hraje Algy Ward. 

Jaká je podle tebe role basáka v kapele v dnešní době. Dnes už je zcela běžné, že existují kapely, které basu nemají. Co si o tom myslíš?

Stejně se vždycky ladí hodně nízko, takže to zní basově. Třeba White Stripes, Jack White je úžasný. S New York Dolls jsme s nimi koncertovali, slyšel jsem je už předtím a bylo to fajn, ale naživo byli opravdu ohromující. Sedával jsem tak dva metry za Jackovým zesákem. Používal oktáver, aby získal ten basový spodek, takže to není úplně tak, že by nepoužívali basu. Ty frekvence tam obvykle jsou. Vlastně si ani nevybavuji jinou kapelu, která by měla jen kytaru. Mám rád třeba Morphine, kde byly pouze bicí, barytonový saxofon a basa, to je pěkně drsné. Samé spodky.

Foto: Meeri Koutaniemi

Dá se říci, že Michael Monroe je tvůj bratr ve zbrani. Hráli jste spolu v Hanoi Rocks, potkali jste se v projektech Demolition 23 nebo Jerusalem Slim, nadále funguješ jako baskytarista v jeho kapele. Proč myslíš, že je vaše partnerství stále tak silné i po čtyřiceti letech? 

Zrovna včera jsem s ním hrál. Pořád je to fajn a vždy je to zábava. My dva máme stejnou představu o tom, jak by rock´n´roll měl znít. Hodně na to téma spolu mluvíme. Například, když jsme makali na Jerusalem Slim, a ono to začalo jít jiným směrem, oba jsme se vyděsili. Zvláštní, ale jsme kamarádi od dob, kdy nám bylo šestnáct. Je pro mne skutečně něco jako bratr, jeden z mých nejlepších přátel a rozhodně jeden z nejtalentovanějších chlapíku, jakého jsem kdy potkal. 

Album Demolition 23 Michael zmiňoval jako jedno z jeho nejoblíbenějších a naopak by byl rád, kdyby deska s Jerusalem Slim vůbec nikdy nevznikla. Údajně to byla nejhorší věc, která se mu kdy v kariéře přihodila. Jak to vidíš ty? Proč projekt Jerusalem Slim dopadl tak nešťastně?

Myslím, že během natáčení jsme se ocitli na křižovatce, kde má a Michaelova původní vize byla tady a vize někoho jiného šla jiným směrem. Najednou tam bylo příliš mnoho metalových kytar (kytaristou na albu byl Steve Stevens, pozn. red.), na to my s Michaelem nejsme. Původní myšlenka byla natočit takové album, jaké jsme později udělali s Demolition 23, tedy velmi jednoduše, nepotřebujeme dva kytaristy, bude to jen jedna kytara, basa, bicí a zpěvák, jako Pistols a další podobné kapely. Jenže to šlo pomalu do sraček, najednou jsme měli osmdesát devět kytarových stop a tak podobně. (smích) Nemůžu tu nahrávku ani slyšet. Demáče jsou v pohodě.

V roce 2006 ses připojil k legendárním New York Dolls, se kterými jsi  natočil dvě alba. Musím říct, že jsem byl tehdy na tento návrat zvědavý, netušil jsem, jak bude kapela znít bez Thunderse, Nolana a Kanea, ale nakonec jsem byl příjemně překvapen. Hned otvírák We´re All In Love na prvním albu One Day It Will Please Us to Remember Even This jsi napsal ty, je to tak?

Jo, comebackové album New York Dolls a začíná mou baskytarou. (smích) To bylo šílené, vážně. We´re All In Love byl taky současně jeden z prvních songů, který jsme pro album napsali. Plenty Of Music byl první a pak jsme ve stejný týden udělali We´re All In Love. V tu chvíli jsme si vlastně uvědomili, že jsme schopni psát muziku, která bude vhodná pro jméno kapely. Má to ducha, kterého měli původní Dolls. Hrál jsem s Thundersem i Nolanem při mnoha příležitostech, jako trio. V období po Hanoi Rocks, někdy v roce 1985, 1986 a poté ještě 1988. Hrál jsem s nimi všechny songy NY Dolls a Heartbreakers, což bylo ohromující. Hodně jsem se přitom naučil. Nolanovi se můj styl ze začátku nelíbil. Myslel si, že do toho až moc třískám a hraju agresivně. „Nemusíš hrát tak agresivně, stačí mít groove, chlape,“ říkával. A já na to: „Ale no tak, já vycházím z Pistols a z Ramones.“ (smích) Byla to velká škola. Když jsem pak hrál se Sylvainem v Dolls, tak to šlapalo, věděl jsem, co přesně chtějí. Steve Conte je taky šílený kytarista, zná historii, zná ten materiál. Tvořili jsme skvělou kapelu.

Šli jste tedy spíše po tom, abyste dosáhli původního ducha New York Dolls nebo jste se zároveň snažili i o novou tvář?

Původní duch New York Dolls spočívá v tom, že nikdy nic nebylo plánované. Jestli z toho vyleze něco dobrého, tak z toho vyleze něco dobrého. Neříkali jsme si: „Hmm, jak by to udělali staří Dolls?“ Nic takového. Řeknu ti skvělý příklad.  Měli jsme odehrát jeden koncert v New Yorku, turné po Japonsku a pár koncertů v Anglii. David a Syl byli na Japonsko pěkně natěšeni, protože tam asi od roku 1997 nebyli. David říkal: „Měli bychom raději pořádně zkoušet, jedeme do Japonska.“ A tak jsme zkoušeli asi dva týdny v kuse. Sylvain, Steve Conte a Brian Delaney jsou všichni skvělí muzikanti, takže jsme byli opravdu parádně sehraní. Na prvním koncertě v Osace, asi mezi pátým a šestým songem ke mně přijde David a povídá mi do ucha: „Sami, tohle nefunguje.“ Vyděsil jsem se a kladl si otázky, co asi nefunguje. Myslel tím mě? Hrajeme špatně? Po koncertě zavelel: „Všichni do šatny, máme kapelní schůzku.“ Říkali jsme si, co se kurva děje, načež David pronesl: „Už nikdy žádné zkoušky. Jsme příliš sehraní.“ (smích) Tohle jsem v životě neslyšel. Muzika, kterou dělají NY Dolls není určena k tomu, aby byla hrána přesně, ale musí znít, jakoby se to celé rozpadalo. Tak zněli původní Dolls, tak zní všechny skvělé rock´n´rollové kapely. Jdou do toho naplno, až to působí, že každou chvíli snad zkolabují. A tak jsme během následujících šesti let zkoušeli snad jen jednou. Napsali jsme skladby, nahráli je ve studiu, a to nám stačilo k tomu, abychom vyjeli na turné. „Potřebujeme vážně zkoušet Personality Crisis?“ byla Davidova slova. Miluju toho chlapa.

Když jsme se bavili o hudební otevřenosti, ta je u tebe patrná i v projektu Mad Juana, kde jste v podstatě mísili punk rock, balkánskou gypsy music a flamenco. Jak tento projekt vlastně vznikl a co tě na cikánské muzice fascinuje? 

Podle mě má stejnou energii jako punk, akorát umí lépe hrát. V cikánské muzice je také určitá rebelie. Demolition 23 se rozpadli a Michael se vrátil zpátky do Finska. Street rock jsem hrál nějakých patnáct let non-stop. Dal jsem se dohromady s mou bývalou ženou a její hudební záběr byl úplně jiný než ten můj. Já jí ukázal Toma Waitse a ona mně Slayer. (smích) Její sbírka alb byla velká stejně jako ta má, ale kompletně jiná. Věci jako Sonic Youth, Hole, Slayer a podobně. Společně jsme měli rádi Janis Joplin, Jimiho Hendrixe, Billie Holiday, a pak jsem začal poslouchat cikánskou muziku. Vlastně to začalo poté, co jsme se přistěhovali do Španělska, jeden můj kamarád z New Yorku mi dal kazetu, s tím, ať si ji poslechnu, že jde o soundtrack k filmu Underground od Emira Kusturici. První noc, co jsme byli ve Španělsku, jsem kazetu vytáhl a zkusil si ji pustit. Úplně mě to dostalo, poslouchal jsem to znova a znova. Zhruba ve stejné době vyšly Murder Ballads Nicka Cavea a To Bring You My Love PJ Harvey. Tyto tři alba nás v tvorbě Mad Juana nejvíce ovlivnily. V jednu chvíli jsme přesídlili do San Diega, kde jsme hráli s mariachi muzikanty a mexicko-americkými lidmi, kteří tomu přinesli vlastní příchuť. Byl to zajímavý výlet, ale prodali jsme hovno, protože jsme nemohli sehnat nahrávací společnost. Všichni si jen říkali, co to sakra je. Finančně to tedy nebyl nejlepší krok. (smích)

Teprve nedávno jsem objevil, že jsi byl hostem v pořadu Anthony Bourdaina No Reservation, kde jsi ho prováděl po Finsku. Opravdu jedinečná země.

Především pak v lednu. (smích) 

Nyní tedy žiješ opět ve Finsku? Žil si v New Yorku, v Los Angeles, ve Španělsku. Platí tedy všude dobře, doma nejlíp?

Ano, přistěhoval jsem se zpátky v roce 2016. V mnoha případech platí všude dobře, doma nejlíp. Pořád mám své místo ve Španělsku, kam občas jezdívám. V New Yorku jsem žil snad čtyřiadvacet let, v L.A. jsem strávil asi tři roky. Čas, který jsem strávil v New Yorku byl velmi intenzivní, hodně mi dal, ale taky vzal. Když jsem se z Brooklynu odstěhoval, našel jsem si vesničku ve Španělsku, ve které v té době žilo čtyřicet lidí. Byl tam jeden bar a v něm parta starých chlapíků kouřila doutníky, pila brandy a hrála karty. „Tohle je moje místo, tady se můžu přestěhovat.“(smích) Abych byl upřímný, tak jsem byl tenkrát už trochu zpruzený z Ameriky. V srdci jsem z Finska a na život se dívám jinak. Když jsem se vrátil do Finska, začal jsem si zase uvědomovat všechny zdejší klady a zápory. Odešel jsem opravdu mladý, psal se rok 1980 a bylo mi sedmnáct. Vracel jsem se každý rok, podívat se na rodinu a když jsem před léty opět začal hrát s Michaelem, vracel jsem se opravdu často. Potom jsem potkal svou současnu ženu Meeri, která je fotografkou a tráví většinu času cestováním po zahraničí, takže rozumí v jakém světě se pohybuji já. Nyní přebývám, hlavně kvůli covidu, převážně tady. Před covidem to bylo tak, že jsem čtyři měsíce strávil na turné, další čtyři měsíce psaním ve Španělsku a čtyři měsíce doma ve Finsku. Mám to tady ale rád, měl bys to všechno vidět, neuvěřitelné. Krásná příroda, je tady jezero, labutě a tak podobně. Velký rozdíl oproti Brooklynu. I když i tam je to pěkná divočina.

Za svou kariéru jsi měl možnost navštívit spousty zajímavých míst. Jaké bylo nejexotičtější místo, kde jsi mohl vystupovat?

Rozhodně v Bombaji, v Indii, kde jsme hráli s Hanoi Rocks v roce 1983. Ohromující. Hráli jsme v Bombaji a v Novém Dillí. V Dillí jsme byli první zápaďácká kapela, která tam kdy hrála, v Bombaji před námi už hráli Boomtown Rats, Police a The Clash. Publikum tvořili jen muži a byly jich asi tři tisícovky. Měli jsme hrát tři hodiny, původní smlouva byla dokonce na šest hodin. (smích) Jejich koncerty tam trvají věčnost, je to jako rodinný piknik. Naučili jsme se tedy všechny skladby Chucka Berryho a natáhli jsme náš set o hodinu a půl. Na konci našeho setu se publikum vrhlo na pódium a všichni nám začali brát vybavení, brali si bicí, jeden chlapík mi chytil basu a tahal ji ze mě, ale já ho kopl do koulí a utekl do šatny. Malým okýnkem jsme pak sledovali celé dění, když rázem naběhli policajti s asi dvoumetrovými tyčemi a začali ty lidi mlátit po hlavách. To bylo děsné. Druhý den pak psali v Bombay Times: „Policie dostala záchvat amoku na rock´n´rollovém koncertě v Rang Bhavan.“ (smích) Celá věc byla od začátku až do konce naprosto surreální. V polovině setu vypadl proud. Řekli jsme Razzlovi, že musí zahrát sólo na bicí. „Já přece nehraju bubenické sóla,“ prohlásil. My na to: „Sakra, dělej něco.“ Začal hrát na kopák a potom zvedl ruce nad hlavu. Publikum začalo ječet a zvedat ruce. A s tím pokračoval, dokud zase nenaskočil proud. Koncert v Dillí byl ještě šílenější, protože tam nikdy předtím rock´n´rollovou kapelu neviděli. Netušili, jak se během koncertu chovat. Tísíce lidí sedělo na zemi, vylezli jsme na pódium a všude bylo úplné ticho, mezi písněmi nikdo netleskal. Jen na nás užasle koukali, stejně jako my na ně. Říkali si, co to asi je, že tam parta transvestitů s make-upem pobíhá po pódiu. (smích) Jeden týpek se pak náhle zvedl a začal instinktivně skákat, něco jako pogo, ostatní na něj koukali a pomalu ho začali napodobovat. Bylo vedro jako prase a na konci, když jsme odjížděli, se do okénka u dodávky naklonil chlapík s totálně vykulenýma očima, nevím na čem byl, a ptá se: „Promiňte pane, na které planetě jsme?“ Indie byla bezkonkurenčně nejšílenější.

Sami Yaffa & The Band / Foto: Elias Ryynänen Sami Yaffa / Foto: Elias Ryynänen Sami Yaffa v Kolumbii / Foto: Meeri Koutaniemi
Tagy Osobnost týdne Sami Yaffa Hanoi Rocks New York Dolls
Petr Adamík
V roce 1999 jsem spoluzakládal punk'n'rollovou kapelu Degradace, se kterou to táhnu dodnes. Již několik let pracuji v hudebninách Hudební Svět a před nějakým časem jsem se ke všemu rozhodl, že bych chtěl o muzice i psát (Rock…
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY