Přejít k hlavnímu obsahu
Zpěvák albem potěšil příznivce jeho popové éry, na své si ale přijdou i ti rockověji naladění. | Foto: Joe Bielawa
Zpěvák albem potěšil příznivce jeho popové éry, na své si ale přijdou i ti rockověji naladění. | Foto: Joe Bielawa
Petr Adamík - Pá, 26.11.2021 - 12:00

Rod Stewart se chce i na stará kolena bavit

Rodu Stewartovi, který byl před pěti lety pasován na rytíře a může tedy užívat titul Sir, bude v lednu již sedmasedmdesát. Na kontě má přes třicet sólových alb (nepočítaje nahrávky s Faces či Jeff Beck Group), mohl by tak v klidu zaslouženě odpočívat a užívat si své slávy a bohatství. Místo toho si Stewart udržuje aktivní život a servíruje novou desku The Tears Of Hercules.

Stewart se na albu opět spojil s klávesistou Kevinem Savigarem, který má, stejně jako na předchozích deskách, vedle spoluautorství na svědomí také produkci. Savigar se po boku Stewarta objevuje už od roku 1978, takže ví přesně, co jeho muzika vyžaduje a jak by měl výsledek znít.

Ne všechno se ale na desce vydařilo, zejména taneční věci nepůsobí moc přesvědčivě. Úvodní One More Time je sice poněkud laciný pop, ale pořád alespoň trochu zábavný, stejně nevinně vyznívá All My Days o výletu do Mexika, tančení na pláži a popíjení piña colady. Zato prapodivná Kookooaramabama zní i po textové stránce dosti úchylně a vy máte tendenci tuhle vyloženě špatnou skladbu přeskočit. 

Naštěstí jsou tady písně, které album zachraňují. Dobře je na tom glam rocková Born To Boogie plná odkazů na T-Rex a Marca Bolana, jemuž je také věnována. Špatně nedopadla ani cover verze Some Kind Of Wonderful. Sir Rod nezapomíná na svou roli věčného romantika a milovníka žen, ať už v baladě The Tears Of Hercules, nebo když v I Can´t Imagine sděluje své ženě Penny Lancaster, že si nedokáže představit probouzení vedle někoho jiného. K závěru se dočkáme ještě jedné předělávky, a sice These Are My People z pera Johnnyho Cashe. Jako by ji Stewart (jehož otec byl Skot) adresoval skotskému lidu, který před pár dny potěšil, když naznačil svou podporu druhému skotskému referendu o nezávislosti.

Co na desce oceníte jako muzikanti?

Je jasné, že Rod Stewart má nejlepší léta za sebou a zásadní alba vydal v minulém století, The Tears Of Hercules je ale, i přes svou občasnou nevyrovnanost, slušné album. Vládne na něm pohoda a samotný Stewart působí dojmem, že se muzikou baví a legrace mu není cizí. Zpěvák albem potěšil příznivce jeho popové éry, na své si ale přijdou i ti rockověji naladění. Hlavně druhá skupina posluchačů by se měla mít na pozoru, jelikož se Rod nedávno dal dohromady s Ronniem Woodem a Kenneym Jonesem, aby s nimi údajně natočil nový materiál Faces. Tohle by mohla být pěkná tečka za jeho bohatou kariérou.

Rod Stewart - The Tears Of Hercules

Rod Stewart  The Tears Of Hercules

Warner Music, 44:31

60 %

Tagy Rod Stewart Recenze alb
Petr Adamík
V roce 1999 jsem spoluzakládal punk'n'rollovou kapelu Degradace, se kterou to táhnu dodnes. Již několik let pracuji v hudebninách Hudební Svět a před nějakým časem jsem se ke všemu rozhodl, že bych chtěl o muzice i psát (Rock…
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY