Profesionální muzikant? Jako zlatokop na Divokém západě

Hudba, to je pro většinu z nás, kteří jsme si ji zvolili jako své životní poslání, vášeň a tvrdá práce… musí být, protože, když si „vyberete“ povolání profesionálního muzikanta s tím, že máte zaručený úspěch a finanční stabilitu, tak jste si nejspíš vybrali špatné povolání. Jistě, existují některé zářivé příklady muzikantů a lidí v průmyslu, kterým se nad poměry dařilo, jak ve smyslu úspěchu, tak finančního zabezpečení, ale na druhou stranu existuje daleko víc případů těch, kteří se o to také pokoušeli a neuspěli.

Pojďme si to ujasnit. Abyste uspěli, potřebujete mít štěstí, tolik štěstí, kolik to jde, ale hlavně musíte TVRDĚ PRACOVAT a vytrvat. Romantická představa o tom, že půjdete po cestě „sexu, drog a rock’n’rollu“ je jen sen, který se prodává jako součást image, a na rovinu, málokdo, kdo se na cestu téhle image vydá, z ní vyjde s pevným zdravím, ale spíš při téhle snaze zemře.

Pravé zlato nelze vyrobit, je možné ho ale najít

Důvod, proč přirovnávám kariéru profesionálního muzikanta (s vlastním repertoárem) s kariérou zlatokopa na americkém Divokém západě je ten, že neexistuje žádná zaručená cesta k úspěchu. Úspěch samozřejmě existuje, stejně jako zlato, ale kdyby každý věděl, jak k němu přijít, nebo kdyby to bylo tak snadné, neměl (nebo nemělo) by takovou cenu.

Stejně jako hledání zlata i hudba potřebuje odhodlání, tvrdou práci, znalosti, vytrvalost a, jak už jsem zmínil, trochu štěstí. A i tak, i když všechno tohle máte, stejně můžete strávit dlouhá léta hledáním a nikdy nenajdete ten kýžený hrnec zlata.

Ale pravé zlato najdeme právě v přírodě a divočině a nelze ho vyrobit… je tam venku, kde ho lze najít. Někteří lidé tvrdě pracují a nikdy ho nenajdou, a někteří o něj náhodou zakopnou a stanou se z nich „boháči“.

Tohle je důvod, proč mám problém s „průmyslově vytvořenými“ soutěžemi jako je Superstar nebo X Faktor. Nechci snižovat fakt, že většina z účastníků, většinou zpěváci, tvrdě pracuje. Ale nelíbí se mi, že vezmou umění, obrátí ho v řemeslo a pak v image. Upírají tak cenu letům stráveným tvrdou prací „na cestě“ a v zásadě prodávají ideu, že lze uspět přes noc. Že kdokoliv se odněkud objeví, „najde obrovský kus zlata“. Ale tak to ve skutečnosti není. Je to alternativní realita, ze které těží jen několik lidí, a která škodí nejen hudebnímu průmyslu, ale i jeho životodárné krvi… muzikantům hrajícím vlastní repertoár. Koneckonců, někdo ty písničky, které se v soutěžích zpívají, musí psát, nebo ne? Ale nechci do toho zase moc zabředávat. Jenom si myslím, že tenhle postup zesměšňuje celý proces toho, jak se stál výborným muzikantem… tenhle scénář pouze vytváří jenom dobrý (nebo ne tak dobrý) syntetický produkt. Každopádně se v tom nesmíme ztratit.

Úspěch je relativní, podstatné je být uprostřed hudby

Lidé se na vás vždycky budou dívat jinak, když řeknete, že jste muzikant. Pokud jste „úspěšní“, ocitnete se na piedestalu, pokud ne, pak se na vás, bohužel, lidé často dívají svrchu. Je to podobné ve všem umění. Myslím, že se ale často přehlíží a zanedbává fakt, že bez hudby a knížek a filmů by byl život strašně nudný, a že spousta lidí v tomhle průmyslu bude celou kariéru tvrdě pracovat, aniž by kdy dosáhli nějakého zásadního úspěchu.

Úspěch je také relativní a pro každého člověka představuje něco jiného. Co je pro jednoho Wembley, je pro druhého roh ulice, kde může buskovat. Ale spousta lidí se i tak snaží. Jsem šťastný, že žijeme ve světě, kde i když máte velkou šanci, že nedosáhnete na „velký úspěch“, lidé se přesto snaží a vytvářejí něco nového, hrají a malují a dělají to z lásky a čistě pro samotnou kreativitu a plnohodnotný život.

Svou cestu jsem započal jako malý chlapec, který byl fascinován mnoha kreativními věcmi, ale především hudbou. Byl to ten pocit. A jaký vliv měla na ostatní. Když vám pláče dítě, houpete ho a zpíváte mu. Je to nesmírně pudová emoce a projev.

Věděl jsem, že chci dělat hudbu a pohybovat se kolem ní. Měl jsem nějaké romantické představy o slávě a bohatství nebo o zběsilém životním stylu na cestách, ale moje hlavní motivace byla vždycky v pocitech. Být uprostřed hudby. Vytvářet ji. V rukou těch správných lidí je to jako alchymie. Je to kouzlo.

Největší hodnota hudby je v komunitě

Já sám jsem měl to štěstí, že jsem vyrůstal v Austrálii v části, která se jmenuje Blue Mountains, kde existuje nesmírně umělecká komunita. Hromada mých přátel byli muzikanti a umělci. Už odmalička jsme hráli, kdykoli jsme mohli. U někoho doma, v parku, první koncerty v místních sálech… vkrádali jsme se do hospod, kam jsme ještě nesměli, abychom si zahráli na nočních jam sessionech. Sebrali jsme svůj aparát a kytaru nebo klávesy nebo na cokoli jsme hráli, nasedli na vlak a pak ještě šli dalších 10 kilometrů k někomu domů, jen abychom si s nimi pár hodin zahráli. A když jsme dorazili na místo, byli tam muzikanti různých stylů a žánrů a věku a schopností a společně jsme se pustili do hudebního dobrodružství a pak jsme si všechny svoje věci zabalili a mazali zase na vlak nebo autobus a domů. Když jsme měli štěstí, někdo sehnal auto a mohli jsme se vézt. Ale ať už to bylo jakkoli, díky těmhle dobrodružstvím jste se naučili vážit si své vůle a potřeby hrát. Pomohla vám najít porozumění hlubší a větší, než kdybyste jen honili své idoly a sny. Naučili jsme se hrát, poslouchat, kdy být v centru dění a kdy ne, jak pracovat v týmu, jak mluvit tímhle jazykem a jaká jsou pravidla, jak ta pravidla porušovat a to nejdůležitější, kdy být zticha.

Byla to pravá komunita a vždycky jsem to chápal tak, že právě v komunitě leží ta největší hodnota hudby. Chemie mezi lidmi, se kterými hrajete a pro které hrajete. Tam má potom tenhle jazyk svou ryzí cenu a mohou se odehrát zázraky.

Basistou jsem se stal náhodou. Vždycky jsem rád hrál na kytaru a doopravdy jsem chtěl hrát na bicí, ale pravdou bylo, že většina mých kamarádů byli kytaristi nebo bubeníci, tak, protože jsem začal později, jsem se rozhodl pro baskytaru. A už nikdy jsem se nepodíval zpět. Ale nezáleží na tom, na co hrajete, každý nástroj má své místo v kapele, a to je třeba respektovat.

Jako muzikant jsem měl to štěstí a milost, že jsem hrál na stejném pódiu jako některé z největších hvězd naší doby. Také jsem měl to potěšení zahrát si s úžasnými lidmi, o kterých nikdo neslyšel, a měli by to být ikony. Hrál jsem stromům a ptákům v lese, zastrčený někdy v koutě hospody, na vrcholku hory, ve sněhu, na jedoucím autě, v bunkru, v karavanu, ale také jsem hrál na stadionech před 25000 lidmi a miloval jsem každou jednu z těchhle akcí.

Na každé cestě přijde chvíle, kdy si klademe otázky a hodnotíme dosavadní průběh. Prošel jsem si tím mnohokrát. Dokonce přišla i doba, kdy jsem hromadu let nesáhl na žádný nástroj. Ale hudba mě nikdy neopustila. Je to mocná řeč.

Někteří nikdy nenašli jediný nugget, ale našli sami sebe

Co tímhle vším chci říct je to, že umění obecně je velice mocná řeč, která je nesmírně pudová a plná emocí. A je velice důležitá pro náš život a kulturu. Život profesionálního muzikanta se z velké části skládá z tvrdé práce, kterou milujete, a když máte dost štěstí a aspoň se uživíte nebo i víc, pak se vám daří a patříte k menšině.

Superstar a X Faktor nejsou skutečné. Skutečné je to, když máte dvě zaměstnání, dvakrát týdně zkoušíte, snažíte se najít si čas na cvičení a ještě se snažíte najít místa, kde byste si o víkendech zahrál a při troše štěstí dostal zaplaceno.

Pro spoustu lidí je kariéra muzikanta atraktivní. Ale to je ve chvíli, kdy vidí úspěšného muzikanta. Stejně to bylo s lidmi, kteří zaplavili Ameriku ve dnech Divokého západu, kteří své štěstí hledali ve zlatu. Spousta, spousta z nich nikdy žádné nenašla. Někteří to vzdali po několika měsících, někteří po několika letech, ale myslím si, že ti, kteří našli svou vlastní cenu, našli ji ve své cestě, a ne ve výsledku. Někteří zbohatli, ale byli prázdní a nenaplnění. Někteří nikdy nenašli jediný nugget, ale našli sami sebe. Domnívám se, že pokud se věnujete umění, abyste dosáhli materiálního bohatství, pak byste svou energii měli nejspíš zaměřit někam jinam. Nicméně pokud chcete najít a spojit se s vlastním já, najít hluboké spojení s ostatními a být součástí nějaké komunity, pak je tohle nepochybně cesta. Ať už jste na jakékoli úrovni.

Hudbu vždycky vnímám jako pojivo společnosti a smekám klobouk před každým, kdo tuhle nádhernou řeč vytváří a sdílí.

Zlato? To je všude kolem

Pokud máš co říct, jakýmkoli způsobem, a má to svou hodnotu, tak někdo bude poslouchat. Nezáleží na tom kým, čím a kde jsi. A vždycky platí, buď opravdový, buď připravený a buď opatrný na to, co si přeješ, protože v zrcadle skutečnosti jsou věci vždycky jiné než ve snech.