Přejít k hlavnímu obsahu
Shame | Foto: Dead Oceans
Shame | Foto: Dead Oceans
Pavel Zelinka - Po, 25.01.2021 - 11:36

Postpunkoví Shame neztrácí v přerodu primární energii a tah na bránu

Když před pár lety vystřelily z britských ostrovů mladé postpunkové kapely jako Idles, Fontaines D.C. nebo Shame svá debutová alba, jednalo se o osvěžení hudební scény „z předměstí“. Když ty samé kapely ale přichází se stejně dobrými, ne-li lepšími následovníky, je na místě začít brát mladou generaci rockerů z předměstí vážně. To ostatně potvrzují i Shame, kteří právě vydávají své druhé album Drunk Tank Pink.

Brixton, předměstí Londýna s dnes již proslaveným klubem Windmill, je možná nejméně očekávaným epicentrem, odkud vystřelo v poslední době hned několik kapel, které stojí za pozornost. Prvními jsou rozhodně „New Weird Britain“ hybatelé Fat White Family, kteří ukázali dalšími místním floutkům s hudebními sklony, že i neučesanou cestou zobrazování špinavé brexitové reality lze získat poměrně výraznou pozornost posluchačů i hudebních publicistů. V jejich stopách se vydali, jak kamarádi ze střední Shame, tak i dívčí smečka Goat Girl, kteří naznačenou teorii potvrdili svými debutovými alby. Dnes se soustředíme na kvintet Shame, kteří po třech letech přichází s následovníkem jejich výborného postpunkového plivance Songs of Praise.

Pětice byla od začátku svého fungování v roce 2015 v podstatě na nepřetržitém turné. Když tedy přišla v loňském roce patálie s kovidovými restrikcemi, dosavadní běžný kolotoč kapely se zastavil. „Být sám se sebou není vůbec jednoduché, ale letos spousta z nás neměla jinou možnost,“ přiznal v rozhovoru pro Full Moon zpěvák Charlie Steen. Nová deska sice obsahuje řadu skladeb, které se v kapelním kruhu rodily během posledních dvou let, výsledný, výrazně komplexnější pocit z letošní novinky Drunk Tank Pink koresponduje se současnou situací. To znamená s postupným zráním kapely, ale i nejednoznačností současné situace, která nutí společnost se zastavit, izolovat; nikdo ovšem neřeší kumulovanou tenzi, která musí ve společnosti růst. Ne nadarmo Steen v klipovce Nigel Hitter vykřikuje „hořím na obou koncích“.

Co na desce jako hudebníci oceníte?

Dnes už jsou rozdíly mezi dvěma postpunkovými návratovými vlnami zcela zřetelné. Zatímco na přelomu tisíciletí Interpol, The National nebo Bloc Party vzali odkaz Joy Division spíše po emocionálně vypjaté, popové stránce, současný návrat má výrazně špinavější, undergroundovou podobu, kterou lze mnohem více připodobnit tvorbě The Fall, Gang Of Four nebo Wire. Když si pustíme tři roky starý debut Shame, duch Mark E. Smithe se ihned začne v tvorbě kvinteta zpřítomňovat. Letošní následovník už není pouze o vzteku. Kapela neklopí zrak před problémy, nemá potřebu je ale řešit jednoduchým odsudkem, ale spíše popisem a zasazením do kontextu, viz první singl Alphabet a jeho divadelně pojatý videoklip.

To vše neznamená, že by z tvorby Shame zmizela primární neurvalost a špína. Výplachy Great Dog nebo 6/1 jsou toho nejlepším příkladem. Na druhou kapela do tvorby zařazuje řadu nových prvků, od mathrockových rytmických vzorců (Born in Luton), motorických minimalistických náběhů (Nigel Hitter) nebo jednoduché elektroniky (Harsh Degrees). Svým způsobem připomínají Talking Heads, kteří také z jednoduchého novovlnného základu rozvinuli svou tvorbu do netušených prostor. Shame naznačili novinkou obrovský potenciál, který v dnes už šestici tříme, aniž by ztratili svůj fundamentální energii a tah na bránu.

Shame - Drunk Tank Pink

Shame – Drunk Tank Pink

Dead Oceans/PIAS, 2021, 41:44

Post punk

80 %

Tagy Recenze alb Shame
Jsem vystudovaný učitel zeměpisu, který nikdy pořádně neučil, bývalý skautský vedoucí, který miluje město, křesťan pořádající gotické koncerty. Láska k hudbě se nejprve zhmotnila na vlnách. Ve studentském Radio Strahov jsem nejprve vysílal a posléze ho 8 let vedl (od roku 2004...
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY