post-hudba nechává probleskovat popovými chmurami paprsky euforie

V jednoduchosti je síla. Oba členové post-hudby o tom povídají v řadě rozhovorů. Zpěvák a textař Dominik Zezula se zamyslel nad textovou přímočarostí v článku Najít si svoje místo, skladatel a producent Tomáš Havlen pak mluví o odhazování jednotlivých zvukových vrstev v postcastu s Davidem Pomahačem. A snaha přiblížit se posluchači pokračuje i na letošní nové desce, která dostala název My všichni tady a teď. Oba protagonisté se po prožitém koronavirovém období (pořád jsme slabí, pořád jsme nemocní/ale rok nula jsme dokázali přečkat) ocitají v novém životním období. Žijí rodinným životem, už nepřežívají ze dne na den, ale uvažují v déledobějším časovém horizontu. A při té příležitosti začínají zasazovat svou osobní životní pouť do jistých širších rodinných konstelací (Vrostl strom). Dominik prohlíží rozdané karty pro „90s Kids“ s tím, že uvažuje o tom, co to pro něj může v budoucnu znamenat, ironicky komentuje materiálně nastavenou společnost (Spousta krásných aut, Nejlepší brankář) se všemi konsekvencemi neustálého honu za ziskem (Hotel Palace Boa Vista). Nebyla by to post-hudba, aby nakonec nedošlo i na odkazy na pražské reálie (Hranolky, kečup, seriál). Kolotoč se točí čím rychleji, takže místo zachraňování světa přichází potřeba terapie.

I když je Dominik v textech novinky znovu výrazně osobní, v jeho amalgámu vzpomínek a přemítání se může řada z nás najít. V náznacích pochybování o sobě samých (jak směrem k sobě samým, tak i vůči našich nejbližším – viz Nouzový východ), v přemítání o tom, jestli kráčíme po správné cestě života… Když tyto úzkosti smícháme s širší společenskou situací, vychází nám z toho pěkně hutný koktejl k trávení. Není divu, že úvahy o jistém zklidnění a vyskočení z rychlíku pražské každodennosti probleskují na mnoha místech desky. Vždyť kolik našich vlastních kamarádů se poté, co si založili rodiny, odstěhovalo z víru velkoměsta a bydlí teď více či méně daleko v jeho zázemí? Ale pojďme od sociogeografických úvah zpátky za novinkou post-hudby. Brutálně upřímná dvojice jde svou výpovědí ve stopách Martina Kyšperského z Květů a není divu, že začíná sklízet podobně sladké plody rostoucí popularity. Nastavená zrcadla podobného typu totiž potřebujeme jako sůl.

Co na desce jako hudebníci oceníte?

Už s prvními vteřinami otvíráku Opusťte Pompeje dvojice naznačuje, že se po hudební stránce dočkáme mnohem energičtější a přímočařejší hudební kolekce. Trapové rytmy, kytarové vstupy hostujícího Lukáše Palána a přehlednější písňová struktura je poznávacím znamením nového alba post-hudby. Pokud někteří posluchači ještě pochybovali, tak klipovka 90s Kids s intenzivním popovým refrénem musela přesvědčit i nevěřící Tomáše, že tahle dvojice má na to předložit svojský, a přesto široce přístupný party banger. Přesto přeze všechno My všichni tady a teď není zas tak radikálním úkrokem z nastoupené cesty. Stále totiž máme co dočinění s přemýšlivou výpovědí v převážně středních tempech, kterou podtrhne polodeklamovaný/polozpívaný Dominikův zpěv (i když často v refrénech podpořený dalšími backing vokály). Dokonce dojde i na drobné experimenty s distorzí, nečekaný vstup trubky v Hranolky, kečup, seriál, která jen podtrhne silný závěr desky. Nezvyklé je také spojení dvou skladeb dohromady v Poslední holuby/Andrés Iniesta. Obava z překlopení hudby post-hudby do mělkých popových vod nehrozí ani náhodou. Naopak pozornější poslech odhaluje nenápadné aranžérské detaily (např. slide kytarová linka v Nouzovém východu nebo kytarová „špinavá práce“ v Opusťte Pompeje), které dělají opakovaný poslech stále zábavný.

Členové post-hudby žijí úplně obyčejné životy. Dokážou ale o svých každodenních myšlenkách referovat tak přirozeně a přiléhavě, že vyprodali (už podruhé) limitovanou edici vinylové podoby novinky, ale i v rámci křtu poměrně velký klub Fuchs2. Není divu, My všichni tady a teď je stejnou generační výpovědí, jakými byly v devadesátých letech alba Mňágy a Žďorp nebo Priessnitz.

Post-hudba – My všichni tady a teď

Bad Names/Full Moon Forum, 2023, 31:29

85 %