Petr „Pecan“ Houdek (Ruinfest): Nové kapely nás táhnou dopředu, byla by škoda je nezvat

Do festivalu Ruinfest v Rabí zbývají tři týdny. Jak jste na tom? Jak probíhají finální přípravy před akcí?

To hlavní máme už vyřešené. Tedy program, propagace i finance. Teď už jen ladíme detaily a připravujeme se na poslední týden před akcí, kde už budeme na místě osobně.

Ruinfest by někdo mohl zařadit do kategorie malých festivalů. Co to přesně znamená v číslech z minulých ročníků?

Festival je to určitě malý, ale myslím si, že je velký myšlenkou, trvanlivostí a prostředím, ve kterém se odehrává. Návštěvníků chodí okolo tří set. Program je každý rok jiný. Kapely se neopakují. Takže se u nás za těch jedenáct let otočilo zhruba sedmdesát interpretů. Co se týče počtu organizátorů, Ruinfest dělali vždy maximálně tři kámoši.

Pojďme ještě na samotný začátek. Kde a s kým se zrodil nápad uspořádat hudební festival přímo na hradě v Rabí?

Lehce z historie: Ruinfest se poprvé konal v roce 2006. Parta lidí z Rabí v čele s Mírou Kraucherem (dnešním starostou města Rabí) se dala dohromady a pravidelně každý rok o Velikonocích pořádala v kulturním domě akci, kde si prostě každý přišel na své. Bylo to opravdu multižánrová akce. Od alternativy přes metal až po hip hop.

Po asi dvouleté pauze, kdy zájem návštěvníků i organizátorů o akci opadl, jsem se v roce 2013 vydal na hrad – a díky spolupráci s panem kastelánem dostal festival to, co mu chybělo. Přestěhoval se přímo na nádvoří hradu Rabí. Začátky byly takové oťukávací, ale zlom přišel, když jsem se rozhodl pozvat v roce 2015 ty nejlepší ze Startéru Rádia Wave. Protože jsem pak další ročníky musel daleko víc přemýšlet nad dramaturgií.

Mnoho lokálních festivalů zaplatí jednoho headlinera podle přání místních a zbytek programu nějak „slepí“ dohromady. Ty ovšem hledáš v hlubších alternativních vodách. Věděl jsi od začátku, že chceš jít touto cestou?

Myšlenka dělat to jinak mě napadla vlastně až na festivalu Pohoda, kdy jsem si řekl, že by mě zajímalo, jaké to je nebýt jen divák, a vidět festival i z druhé strany. Hlavní proud mě nikdy nebavil a nekonečně opakující se „zábavové“ a revival kapely hrající v okolí už vůbec ne. A hlavně, chtěl jsem pokračovat se značkou Ruinfest dál a převzít to po kamarádech. A najednou jsem měl k dispozici hrad s pódiem. Tomu už nešlo odolat.

Podle jakého klíče jsi skládal dramaturgii letošního ročníku?

Klíč tam po těch letech už nějaký je. Základ je, aby byla kapela v posledních zhruba dvou letech vyzrálá a vyhraná, případně aby se vezla na nějaké pomyslné vlně žádanosti a aby se o ní vědělo v rámci scény. Člověk to tedy musí neustále sledovat. Potom se to snažíme strukturovat i žánrově, aby byl program dynamický. Prostě se nemůže stát, že by Ruinfest byl jen o jedné náladě. Ve finále je to tedy dost zajímavé hledání účinkujících. Vysníte si totiž nějakou sestavu kapel, ale jakmile zjistíte, že jeden interpret nemůže, musíte skoro celý program předělat, aby vám to na daný klíč sedělo.

Kdy vůbec začíná práce na přípravách dalšího ročníku Ruinfestu?

Někdy na přelomu podzimu a zimy.

Je pochopitelné, že to nemáš jako hlavní pracovní poměr. Jak zvládáš kombinaci běžného zaměstnání a práci na festivalu?

Když si úkoly rozložíte do několika měsíců a děláte věci po malých dílech, je to v pohodě. Navíc když máte po boku alespoň jednoho dva lidi, kteří něco převezmou, je to i fajn spolupráce. Jen poslední měsíc je takový nervózní a hektický. Ale o to větší úleva je, když si po skončení akce můžete říct, že vše proběhlo v pořádku.

Nedílnou součástí pořádání hudebního festivalu jsou sponzoři. Jak se daří je shánět?

Na začátku to bylo shánění jednotek stokorun až jednotek tisícikorun po místních firmách. Ale to mě nikdy nebavilo ani mi to nebylo příjemné. Naštěstí posledních pět let festival žije z dotace Plzeňského kraje a z dotace od města Rabí. Bez nich by se akce v takovém formátu nezaplatila.

Alternativní festival si těžko může dovolit billboardy u cesty. Jaké kanály používáte, abyste dali lidem vědět, že se akce koná?

Světe div se, ale letos jsme bannery nechali vyrobit a rozvěsili jsme deset kusů po okolí. Sice jen 2 x 1 m, ale máme je. Pak rozvážíme samozřejmě plakáty, ale máme také reklamu na Facebooku a Instagramu. Snažíme se také posílat každý rok tiskovky do různých magazínů i novin.

Festival se odehrává poměrně brzy, na samotném začátku festivalové sezóny, který si jinak přivlastnil komerční Votvírák. Proč jste se rozhodli pro tento termín?

Protože potom bychom si neužili prázdniny a jiné festivaly, na které já rád jezdím.

Jak na to reagují místní? Jsou rádi, že se něco takového na jejich hradě děje, nebo si stěžují na hluk?

Nikdo si nikdy nestěžoval. Hradní stěny jsou dostatečně silné a navíc program na hlavní scéně končí okolo 1:00, hudba tedy hraje jen sedm až osm hodin za jeden sobotní večer – a navíc s přestávkami. To je podle mě dost málo na to, aby si někdo stěžoval.

Jak vás ovlivnil covidový lockdown?

Paradoxně to byly dva nejsilnější ročníky. Pokud si pamatujete, v roce 2020 a 2021 byly akce pod širým nebem omezeny, ale do pěti set osob byly za určitých podmínek povolené. My jsme toho využili a přesunuli akci na polovinu srpna. Tím, jak lidé prahli po kultuře a asi i společnosti, měli jsme po oba ročníky  rekordní návštěvnost, okolo čtyř set lidí.

Máte plán B pro nepřízeň počasí či jiné neočekávané události?

Nemáme.

Je něco, co tě za ta léta opravdu potěšilo, překvapilo?

Ano, že jsem u návštěvníků nikdy nezaznamenal negativní zkušenost, že by se na místě někdo mračil a nebo byl nespokojený. A také se u nás stává, že snad každý rok se tu vytvoří nový pár. Z některých setkání už byly i svatby a nově narozené děti.

A upřímně – stojí ti to po dvanácti letech stále za to?

I po dvanácti letech mě to pořád baví. Pravda, po desátém ročníku jsem toho chtěl nechat, ale když pak vidíte, kolik nových a skvělých kapel u nás vzniká, pořád vás to táhne kupředu a přišlo by vám škoda je nepozvat na další ročník. Ještě bych chtěl zdůraznit, že by mě to nikdy nebavilo, kdybych Ruinfest dělal úplně sám. Děkuji tedy Pavlovi, Romanovi, Štěpáně, Petrovi a nově teď Radkovi i tobě Ondřeji.