Nová deska Olympic: Když rockový dinosaurus ještě mává ocasem

Olympic na Bombarďákovi rozhodně nic nepředstírají. Nečekejte experimenty, nehledejte posuny směrem k aktuálním trendům – trapové beaty tu nenajdete, stejně jako hostující rapery. Místo toho dostáváme dvanáct skladeb, které v sobě míchají rockový základ s melodickými refrény a texty, v nichž se střídá nostalgie s lehce ironickým povzdechem nad světem, který se mění rychleji, než se stačí vyměnit struny na kytaře.

Největší sílu má deska ve chvílích, kdy se Janda opře o zkušenost a nadhled. Třeba titulní Bombarďák zní jako rocková bajka o muži, který možná nikdy nepřistál, ale zato celý život letěl. V baladě Dřív než se setmí zas kapela s nadhledem reflektuje sama sebe – a posluchač se neubrání úsměvu, protože co jiného taky zbývá, než si přiznat, že „už to není, co to bejvalo,“ a přitom to říct s noblesou?

Hudebně je to Olympic, jak ho známe. Jandovy kytary pořád umí zahrát úderné riffy i sentimentální vyhrávky, aranže jsou čisté, přehledné a – ano – možná až příliš bezpečné. Ale tady nejde o hledání nových cest. Tady se jede po důvěrně známé trase, na které už jen máloco překvapí, ale o to víc potěší ty, kdo na ní vyrostli.

Slušný groove nabídne Heja, heja s halekačkovým refrénem. Text je plný rytmického opakování, chytlavých frází a refrénu, který má stadionový potenciál – „heja heja“ je skoro jako pokřik davu, který jde proti proudu, podpořený bublavými klávesami. Humor nezapře Uřvaná Lilith (otextoval Robert Kodym z Lucie) o mýtické první Adamově ženě, která křičí, bojuje, ale nikdo ji neposlouchá. Rebelskou radost naopak servíruje vypalovačka Jaro, v níž stáří a pomalost času hází Janda za hlavu v rockovém tempu. Olympic se loučí emocionální skladbou Bílá hora, a to až symbolicky. Historický obraz národní porážky tu nahrazuje hmatatelná skepse. Kolaps hodnot a selhání národa tu Janda předkládá unaveným a naléhavým hlasem, jenž perfektně vystihuje atmosféru debaklu i výzvy.

Bombarďák tak není revolucí, ale jakýmsi hudebním památníkem. Připomíná, že Olympic je kapela, která se nejen zapsala do dějin české populární hudby, ale která si ještě pořád umí říct své – s nadhledem, sebeironií a řemeslnou poctivostí. A to se, zvlášť v době, kdy je autenticita často jen póza, vlastně počítá.

Co na Bombarďákovi ocení muzikanti?

Především řemeslnou jistotu. Olympic tu hraje s lehkostí kapely, která ví, co dělá – žádné zbytečné komplikace, ale ani ledabylost. Aranže jsou čisté, promyšlené a účelné. Kytary mají svůj prostor, aniž by přehlušily celek, a rytmika drží pevně pohromadě – žádné zběsilé experimenty, jen solidní groove, který funguje. Muzikantsky potěší i důsledné frázování a práce s dynamikou – žádné ploché tapety, ale poctivě vystavěné skladby s jasnou dramaturgií. A i když stárnoucí hlas Petra Jandy už nevyletí do výšek jako dřív, pořád má charakter a tah, který nelze napodobit.

Je to deska, která vám možná nevyrazí dech novotou, ale jako muzikanti si řeknete: jo, takhle nějak vypadá poctivá studiová práce bez berliček a pozlátka.

Olympic – Bombarďák

Supraphon 00:41:38

rock

70 %