Mýty o psaní o hudbě 5: „Stejně se všichni znají nebo je to podplacený“

Česká hudební scéna je malý rybník a pokud se někdo zabývá hudební publicistikou víc než jako okrajovým koníčkem, dříve nebo později dosáhne logicky bodu, kdy se bude osobně znát s řadou těch, o kterých píše. Novináři s muzikanty dělají rozhovory, nebo se setkávají na mnoha různých společných akcích a bývají si představeni.

Taková běžná osobní seznámení mají samozřejmě hodně daleko do nějakých kamarádšoftů, ani jim se ale hudební publicista samozřejmě nevyhne. Některé povahy prostě vzájemně zajiskří a ze zástupců pomyslných bojovníků dvou stran barikády jsou přátelé. K takovým případům ovšem zpravidla dochází za předpokladu, že hudebník a novinář cítí vůči práci toho druhého minimálně respekt, či ještě spíše sympatie. Proč by se taky měl někdo kamarádit s někým, kdo podle něj dělá blbou hudbu nebo píše slabomyslné články (výjimkám, kdy profesní nesympatie přehluší lidská náklonnost, čest).

Hudební publicista by ale v takové situaci neměl dospět do bodu, kdy bude svého muzikanta-kamaráda bezuzdně chválit i za to, co by jiným netoleroval. A dotyčný hudebník by měl být připraven na to, že může nastat situace, ve které jeho kamarád může veřejně o jeho tvorbě napsat nebo říci něco negativního. Zkušenost však praví, že takové zatěžkávací zkoušky dopadají obvykle přinejmenším uspokojivě, ne-li přímo dobře.

Některá přátelství ovšem mohou být tak silná, že by se – i proto, že se ve zmíněném českém rybníčku nic neutají – hodnotících výroků na některé adresy měli publicisté raději vyvarovat. V případě, že takový vztah přeroste do milostné polohy (ano, i takové věci se mezi novináři a umělci, tedy spíše umělkyněmi, a naopak, novinářkami a hudebníky, stávají), měl by být takový distanc samozřejmostí. A opět – na základě zkušenosti lze říct, že tato nepsaná pravidla bývají obecně dodržována.

S výhradami čtenářů vůči údajným přátelským vazbám mezi (některými) novináři a (některými) hudebníky souvisí i občasná podezření z korupce. Ta vypovídají o skutečně přehnané váze, kterou čtenáři novinovým článkům dávají. Jak se onehdy nechal při diskusi na toto téma – samozřejmě v nadsázce – slyšet nejmenovaný kolega: „Já bych se tak rád nechal podplatit! Ale za ta léta, co tuhle práci dělám, mi nikdo žádný úplatek nenabídl!“ Panáky na barech rockových klubů – které se ve slušné společnosti tak jako tak „otáčejí“ – samozřejmě v této branži mezi úplatky počítat nelze.