Můžete si hrát, co chcete – ale musíte tam dát „tu moji“

Na to, aby podobné výhrady po koncertech zněly, nemusíte být globální superstar. Děje se to bezesporu i českým kapelám – a obzvláště těm aktivním. Máme nové písničky a chceme je hrát. To zní logicky, ne? Rozhodně, ale očividně ne pro ty posluchače, kteří v Austrálii na sociálních sítích nejvíce křičeli, sami sebe označovali za „letité fanoušky“ a „loajální posluchače“.

Zrovna u někoho, kdo se podobným označením tituluje, bych čekal jednu podstatnou věc, a to je respekt ke kapele a k jejím rozhodnutím. Není třeba slepě milovat všechno, co vaši oblíbení muzikanti udělají. Ostatně přijetí dvou loňských desek Red Hotů Unlimited Love a Return of the Dream Canteen nebylo úplně bezvýhradné. To chápu, tomu rozumím.

Ale těžko můžu muzikantům vyčítat, že chtějí nové písničky hrát naživo. Vždyť i takový Sting do svého vyloženě best of turné zamíchal tři skladby z nového alba, i Rolling Stones svého času zařazovali do setlistu skladbu z desky bluesových coverů. Ostatně, nemusíme chodit daleko. I domácí Vltava sázela s poměrně velkým předstihem před vydáním desky do setlistu nové písně. A reakce byly skvělé.

Jste-li aktivně tvořící kapela, prostě chcete nové písničky hrát. Proč byste je také jinak v době, kterou válcují rychlé streamy, vlastně tvořili? A jak jinak je dostat k posluchačům, nežli právě na koncertech? Jiným případem jsou samozřejmě best of turné. U takových Kiss asi nikdo nečekal, že budou hrát něco jiného než hity.

A pak je tu ještě druhý extrém: máte relativně čerstvou desku, ještě ke všemu chválenou – a na koncertech se jí vyhýbáte jako čert kříži. Tuhle mě to zarazilo u islandských dark rockerů Sólstafir. Z nového alba dali jeden kus, jinak na koncertě zazněly spíše starší věci. Do hlavy muzikantů je vidět docela těžko a důvodů, proč je to právě takhle, je celá řada. Třeba technická obtížnost koncertního provedení. Ale straší mi v hlavě jeden podstatně horší důvod – nedůvěra k vlastním skladbám, potažmo k vlastním fanouškům.

Pokud úvaha zmíněná na konci minulého odstavce v uvažování členů kapely převážila, máme trochu problém. Koncerty budou jeden jako druhý, protože kapely půjdou fanouškům na ruku, budou je výběrem skladeb hladit po srsti a naopak nebudou „provokovat“ novými písničkami. A to bude, myslím, nuda. Opět je to o respektu. A ten, kdo skládá setlist, je kapela. Kdyby chtěli hrát jenom novinky nebo poskládat koncert ze zapomenutých rarit, klidně můžou.

Poznámka na závěr: Vzpomínaný setlist Red Hot Chili Peppers ze Sydney vůbec nebyl marný. Ze sedmnácti skladeb bylo nových sedm, zbytek tvořil docela slušný výběr zásadních kusů. Inu, neuděláte radost každému.