5 tipů proti muzikantskému vyhoření

1. Přestaňte se do hraní nutit

Zátopkovské motto „Když nemůžu, tak přidám“ v tomhle případě nezabírá. Přinutit se zvednout zadek a jít hrát funguje jen při menším „nechce-se-mi“ záseku, ale na dlouhodobější blok nebo vyhoření je krátké. Když se do hraní (nebo čehokoli jiného) budete urputně nutit, hrozí, že se pro vás hudba namísto dobrovolné činnosti a zdroje radosti stane povinností a kostlivcem ve skříni. Schválně, kdy jste naposledy bez řečí a vesele šli dělat něco, do čeho vás okolí vehementně nutilo? Většinou se člověk naopak šprajcne a zatouží udělat pravý opak.

Pokud jste si tohohle nutícího andělíčka-policajta (velmi rád se kamarádí s vnitřním kritikem, viz bod č. 4) do své hlavy třeba i nepozorovaně nainstalovali, nejspíš se z nástoje zdravé disciplíny stal šikanátor a vy potřebujete pauzu. Někdy je blok také spojený s nástrojem, na který máte navázané negativní emoce – přemotivovanost, extrémní tlak na výkon nebo kromě spousty dobrých vzpomínek i ty špatné, nepříjemné.

Dovolte si na nějakou dobu vědomě nic nedělat, bez výčitek a pocitu selhání. Může to být pár dní, ale klidně i pár týdnů. Klidně nástroj mějte jen někde poblíž, jen se na něj dívejte, případně se ho dotkněte, aniž byste hráli „opravdovou muziku“. Ideální je vynechat k této hudební dietě také záplavu „informací“ ze sociálních sítí nebo i médií. Potřebujete odstup, klid a trochu prostoru v hlavě, kdy se po nějaké době začnete tvořivě nudit a dostanete zase chuť hrát. Ne nadarmo Italové vědí, kdy je čas na siestu a „dolce far niente“, tedy sladké nicnedělání.

2. Zkuste hudbu vnímat nemuzikantsky

Jako muzikanti a muzikantky jste zvyklí hudbu vnímat trochu jako lego. S hudební teorií i bez ní, pořád je to pro vás melodicko-rytmická skládanka akordů, riffů, melodických motivů, textů, zvukových barev... Zkrátka jste zvyklí přemýšlet o hudbě analyticky – a možná právě tahle profesní deformace je pro vás v tuhle chvíli spíš zlým pánem než dobrým sluhou.

Potřebujete hudbu zakoušet i z té druhé strany – jako emotivní zážitek bez přemýšlení o tom, jak se asi hraje tohle sólo nebo jestli není vokál falešný. Abyste toho docílili, nemusíte hudbu úplně odstřihnout. Zkuste jen při poslechu vypnout technickou muzikantskou část v sobě. Jak to udělat? Třeba si jen doma za zataženými závěsy zběsile zakřepčit na svůj oblíbený song – čím divočeji, tím lépe. I bez podůrných látek se můžete chvíli chovat rozpustile, trapně a nekontrolovaně. Dovolte si muziku znovu zažít jako laik, ne jako muzikant či muzikantka s očekáváním a tlakem na výkon.

3. Zkuste jiné tvůrčí formy

To, že nechcete hrát, i když nástroje ovládáte, hudbu máte rádi a tvořit ji chcete, neznamená, že je vaše kreativita pryč. Možná máte naopak tvůrčí přetlak, ale zkrátka v dané fázi není muzika tím správným typem ventilu. Zkuste na to jít od lesa: napište text bez hudby, nakreslete obal alba, které ještě neexistuje nebo se věnujte úplně jiné kreativní činnosti – malujte, foťte, pište krátké příběhy. Neškodí taky manuální práce, kdy se mozek a tělo zase zapojí úplně jinak a části zodpovědné za aktivní hraní si odpočinou.

Slovo „krátké“ jsem zmínila záměrně: je dobré si alespoň ze začátku klást dílčí, malé cíle, aby to s tím úkolováním zase neskončilo jako s hudbou, tedy odporem k čemukoli. Nehudební činností každopádně můžete „prošťouchnout kreativní odtok“ a tím znovu nastartovat i chuť vyjadřovat se umělecky skrze hudbu.

4. Najděte si bezpečný prostor

Jedna z věcí, která vyhoření přiživuje, je pocit, že musíte „něco předvést“ – hrát na určité úrovni, protože jste to přece vystudovali (ať už na ZUŠ, nebo rovnou na konzervatoři či ještě výše), máte zkušenosti, máte kapelu, máte hromadu nástrojů... Na řadu přichází vnitřní kritik, který opět v rozumné míře neškodí, ale když vám přeroste přes hlavu, dokáže vás upeskovat a ukritizovat k smrti. Takový tlak je pak obrovský. Zkuste si najít prostor, kde nejste muzikanti-profesionálové, ale jen lidi, kteří mají nástroj v ruce pro radost. Může to být hraní doma jen pro sebe, jam s kamarády, kteří vás nesoudí, nebo hraní na nástroj, který je pro vás nový (pozor, tady hrozí kumulace gearu!).

Pokud to životní okolnosti dovolují, je taky fajn vypadnout na nějaký čas z domova, ideálně do jiné země, kde člověk získá nadhled a tak trochu začíná psát svou (nejen hudební) identitu odznova, jako nepopsaný list. A pokud na takový trip není prostor, nevadí. Najděte si pro sebe v rámci možností takové místo, kde vás nikdo nebude posuzovat (ani vy sami sebe) a kde se za vámi nepotáhne pachuť profesního tlaku.

5. Pokud odpor trvá, prozkoumejte ho hlouběji

Pokud nic z výše uvedeného (případně další protizásekové recepty – podělte se o ně s námi v komentářích pod článkem na Facebooku) nepomáhá a vy už při pouhém pomyšlení na hudební aktivitu stále cítíte fyzický odpor nebo paralýzu, může jít o hlubší problém než jen únavu, přehlcenost nebo přílišný tlak na výkon. Hudba je jako každá upřímně tvůrčí činnost emočně náročná – propisují se do ní naše nejniternější emoce a zkušenosti. Není ostuda požádat o pomoc, ať už od muzikantského kouče, psychologa, nebo zkrátka někoho, kdo rozumí psychice umělců.

Pomáhá také sdílení s ostatními muzikanty a muzikantkami. Možná s překvapením zjistíte, že v tom svém peklíčku vůbec nejste sami. Terapeutická práce nebo i upřímný rozhovor s někým, komu věříte, často pomůže pojmenovat jádro problému a zjistit, odkud odpor pramení – jestli je to vyčerpání, strach ze selhání, špatné vzpomínky nebo třeba ztráta smyslu všeho konání kvůli hlubší osobní krizi. Když se přestanete vysilovat zametáním problému pod koberec a bojem se sebou samými, ale naopak vynesete smetí ven ze sklepa a prozkoumáte ho, cesta zpátky k hudbě už nemusí být tak trnitá.