Přejít k hlavnímu obsahu
Já na tebe vezmu hever a ty tu desku doděláš, říkal Štěpán Škoch | Foto: Jan Přibylský
Já na tebe vezmu hever a ty tu desku doděláš, říkal Štěpán Škoch | Foto: Jan Přibylský
Jan Hamerský - Po, 26.10.2020 - 08:00

Milli Janatková: Co by sám patron řekl na můj Svatováclavský chorál?

Dostala nabídku hrát v kostele, ale z větší části jen liturgické nebo historické písně. Zaujaly ji natolik, že jich natočila celé album a přivítala ho začátkem října na Řípu. Proč při psaní některých aranží musela být trochu náměsíčná a s hudbou málem sekla, když se chystala natočit Píseň o Pravdě? Jak to souvisí s tím, že jí je každý novinový titulek těsný? A jak se vyučuje na konzervatoři distančně? Více už multiinstrumentalistka, výtvarnice a lektorka Milli Janatková.

Nemůžu se nezeptat: jak to dopadlo s koncertem na Řípu?

Naštěstí proběhl! Byl sice omezený počet lidí, ale i tak jich bylo dost a s rouškami i zdravým rozumem se všechno krásně zvládlo. Počasí bylo nejlepší, jaké mohlo být, nádherná slunečná podzimní neděle! Proběhl sólový koncert v rotundě sv. Jiří a sv. Vojtěcha a před rotundou jsme přivítali album Hluboko. Je natočené video, na které je teď možné přispět a místo zrušeného koncertu v klubu Jazz Dock je možné se podívat na záznam (video je dostupné do 20. prosince, více informací zde, pozn. aut.).

Foto: Jan Neubert

Jak byl program vymyšlený?

Setkali jsme se na Řípu kolem patnácté hodiny. Měla jsem původní myšlenku, že bychom udělali společnou pouť z různých směrů, ale to by bylo v současné době komplikovanější, tak snad časem. Měli jsme přes půlhodinku občerstvení na chatě Říp, povídali jsme si a procházeli. Po poslední letošní tamní mši proběhla pro všechny komentovaná prohlídka rotundy se správcem a nakonec se uskutečnil tři čtvrtě hodiny trvající jemný akustický koncert v mém podání, jen zpěv a capella nebo s kytarou.

Album Hluboko je postaveno na nejstarších českých hudebních památkách. Spíš mě zajímalo, jestli jsi desku neprovázala s nějakým dobovým rituálem.

Pro mě je rituál zpěv. Je to v podstatě taková tvůrčí modlitba. Když zpívám na místech spojených s mojí rodovou nebo kulturní historií, hodně se na místo napojím a čerpám z něj sílu a klid, podobně jako z těch písní.

V písni Buoh jako by se překrývá moravský a indický folklór. Jak lze takový materiál předělat?

To je tajemství (smích). Někdy i pro mě samotnou, občas ani sama nevím. Ani se nemusím moc snažit. Nápady přicházejí samy. Aranže staročeských středověkých písní dělám od roku 2017. Inspirovalo mě hraní v krásném kostele ve Křtinách u Brna. Podmínkou bylo mít nějaké liturgické nebo historické písně, což hezky navazovalo na můj projekt Mým kořenům. Začala jsem tedy naše nejstarší památky improvizačním způsobem zpracovávat.

V případě písně Buoh jsem byla ovlivněná cestou do Indie, mimochodem úžasná výtvarně-hudební zkušenost. Propojování kultur je neuvěřitelná věc, když se podaří. Je jedno, jaké kdo vyznává náboženství. Podstata je stejná. Vzala jsem motivy z písně Buoh všemohúcí a dvou bengálských písní, a před a po spaní se mi v hlavě slily dohromady. Pak jsem ji už jen ladila, část dokonce ještě ve studiu.

Naši nejstarší světskou píseň Dřěvo sě listem odievá jsem tolik neproměnila. Melodie a texty jsou téměř totožný, jen jsem zaranžovala doprovodné nástroje. U dalších písní jsem buď původní motivy ponechala, nebo mírně upravila text a melodii, přidala vícehlasy a rytmy. Vyhodila jsem například některé části, abych je mohla prezentovat i před těmi, kteří nejsou věřící. Chtěla jsem, aby písně byly mostem mezi minulostí a současností, i mezi náboženstvími. I tak jsou aranže docela odvážný i pro mě.

Dva roky jsem se vyrovnávala s tím, že do takových písní víc zasáhnu. Při natáčení Svatováclavského chorálu a před Písní o Pravdě to bylo náročný. Byly to asi dvě písně před dokončením. Nejsem křtěná ani křesťansky založená, ale cítila jsem silnou úctu. Nechtěla jsem písně zkazit. Je to vhodná forma? Co by na to svatý Václav řekl? Pomohlo mi, až když jsem píseň pojala jako osobní modlitbu. Pak to šlo samo, podobně jako u naší nejstarší dochované písně Hospodine pomiluj ny, a dalších. Ale před Písní o Pravdě jsem se složila, protože je to pořád stejné silné téma.

Zpíváš píseň ze 14. století o tom, že lidé nechtějí pravdu slyšet, chudák chodí po světa sama celá zdrchaná a každý ji vyhazuje z domu. Že jde jen o prachy. Napadlo mě, proč to dělám? Co když to nikdo nebude chtít slyšet? Napsala jsem Štěpánovi Škochovi, že na to seru a končím s muzikou. Štěpán při natáčení hodně mlčel a jen kýval hlavou. A pak řekl větu, která sedla: „Já na tebe vezmu hever a ty tu desku doděláš.“ A stalo se.

A nedrhla indická melodika?

Vůbec, šlo to samo. Jsem praktik, nevnímám hudbu teoreticky. Že to půjde dohromady buď slyším, anebo ne. V Indii tě šokuje kulturní odlišnost, ale pořád jsou to Indoevropané, v něčem dost podobní nám. I přes obrovské rozdíly se naše chápání a kultury, včetně hudby, dají přirozeně propojit.

Ještě se vrátím k tématu, které je všude kolem nás a nechceme se jím zabývat. Vyučuješ hudbu. Jaký byl přechod na online výuku?

Mívám hudební i výtvarné dílny, když na ně mám čas. Na konzervatoři Duncan Centre učím osobnostně-kulturní rozvoj a jsem třídní třetího ročníku. Jsem i hudební pedagog. Osmým rokem (s tříletou pauzou) dělám korepetici. Bicíma, kytarou a hlasem doprovázím taneční hodiny se zaměřením na tanečně-rytmické vztahy.

Na jaře byla časově náročná komunikace. Probíhala od rána do večera. Naštěstí mě baví studenty podporovat. Online výuka fungovala podle běžného rozvrhu, ale po nějaké době jsme rozvrh trochu uvolnili, aby měli studenti čas na samostudium. Jeli jsme přes Zoom a Skype, ale po jarní zkušenosti jsme teď s podzimem přešli na Google Meet. Je trochu líp slyšet hudba.

Máme propojené sály přes projektor, notebook a bedny. Vidíme se i se studenty doma a je to super. Musím ale vyjádřit obdiv pro všechny studenty. Nemají to lehké. Má to tu výhodu, že během korony si pěstují vnitřní motivaci a do školy se těší!

Všichni máme jiné uši, jiné počítače a jiné bedýnky. Jak se s tím dá pracovat na tvůrčí škole?

My jsme taneční konzervatoř současného tance, který propojujeme s hudbou a výtvarným uměním. Co se týče hudby, hodně jsem nahrávala. Učitelé tance mi posílali motivy, které chtěli studenty naučit, a já jim připravovala nahrávky pro choreografie. Než jsme objevili Google Meet, s hudbou moc pracovat nešlo. Teď to nejlíp bere hlas a ještě kytaru, s bicí soupravou je potíž. Pořád zkoumáme online možnosti a všechny nás to hodně učí. Studenti dělali samostatnou práci a posílali videa, což je sice někdy výzva, ale hodně je to učí sebeprezentaci a sebepřijetí.

A museli jste kvůli Covidu překopat školní vzdělávací program (ŠVP)?

Ujasňovali jsme si, jakých cílů nebylo možné dosáhnout, a to jsme zapsali. Úplně jsme program a tématické učební plány nepřepracovávali, spíš jsme vyškrtávali, co nebylo možné dálkově obsáhnout. Naštěstí jsme zjistili, že toho nebylo moc. Dost věcí se dalo tvůrčím způsobem zpracovat.

Státní konzervatoře často drilují studenty pro Televarieté a iniciativu od studentů moc neočekávají. Co vy?

V rámci ŠVP máme svobodu. Svůj předmět si můžu postavit tak, jak vím, že je to dobře, a jak předpokládám, že studentům pomůže. Výstupy Rámcového a Školního vzdělávacího programu musí být splněny, ale svůj předmět si podle ŠVP může učitel uzpůsobit podle svého. Jsme hodně zaměření na podporu tvorby a rozvoje tvůrčího i osobnostního potenciálu. Předpokládá se velká aktivita studenta.

Upřednostňujete studium kulturního zázemí nebo na to jdete jinak?

Samozřejmě na konzervatoři máme mimo jiné předměty Dějiny tance a divadla, Dějiny hudby, Dějiny výtvarného umění a Dějepis. Osobnostně-kulturní rozvoj, který vedu já, je pouze v prvním ročníku. Na něj navazují Základy společenských věd a Základy managementu a produkce. Tak připravujeme studenty na roky tvůrčího procesu.

Jde o to je motivovat k zájmu o kulturu a sebepoznávání, i když ne v alternativním duchovním směru. Spíš racionálně a prakticky, aby mohli co nejsvobodněji tvořit a projevit svůj potenciál. Pokud sami sebe lidsky nepoznají, je těžké vytvářet vlastní tvorbu. Vedeme je ke schopnostem verbalizovat a argumentovat. Ujasňovat si svůj tvůrčí záměr, uvědomit si, co je respekt a jaké jsou motivy jejich jednání. Aby se postupně zbavili obav, poznali sebe, svou rodinu a nestyděli se za svůj názor.

Dnešní studenti jsou skvělí a mají zájem o kulturu, ale některým schází motivace. Náš trh není velký a konkurence je malá, na rozdíl od uměleckých škol v zahraničí. Pocházejí z různých koutů, málokdy ve větší míře z Prahy. Je zajímavé pozorovat jejich kulturní i osobnostní background. Jen je lehce usměrňujeme, aby měli zájem o kvalitní kulturní akce a psali do portfolia reflexe a vlastní zkušenosti. To pak právě souvisí se Základy managementu a produkce, aby byli schopni obstát v kulturně-kreativním průmyslu.

Učí se, čím chtějí být a čemu se chtějí věnovat, psát CV, motivační dopisy, vyznat se v grantech a dotacích, možnostech sledovat trendy a propojovat obory, což je, jak víme, výzva. Vycházíme z vlastní praxe (smích).

Teď si vypůjčím citaci z tvého CV: „Autorčiny projekty vyjadřují úctu k předkům, zdraví, životnímu prostředí, a podporují vědomí odpovědnosti v rámci celého světa.“ Jaký je vztah mezi tvou prací učitelky a hudbou?

Přesah je v obou pólech a všechny moje aktivity se propojují. Učím tvorbu a nejsem typ muzikanta, který za pět minut vymyslí vtipnou písničku o černém čaji s citrónem. Chci, aby to, co tvořím, lidem předalo vědomí hlubšího smyslu, ale už naštěstí nemám samaritánský komplex. Naopak mám docela striktně stanovené hranice, aby mě to všechno nevyčerpávalo, což už se taky stalo.

Studovala jsi peďák v Hradci, pak je ostrý střih a Hudební a Divadelní fakulta v portugalské Évoře. Jak ses tam bez předchozího hudebního vzdělání dostala?

Dostala jsem stipendium na Fakultě výtvarných umění. Chtěla jsem ale i víc zpívat, tak jsem napsala na Hudební a Divadelní fakultu, jestli je možné studovat zpěv a hlas v propojení s pohybem. Povolili mi to a byla to skvělá zkušenost. Nikdy jsem si totiž předtím nevěřila natolik, aby mě vůbec jen napadlo přihlásit se na konzervatoř nebo AVU. I proto tak ráda podporuju studenty. Až moc dobře to z minulosti znám a vím, jak je důležité najít lidi, kteří tě posunou vpřed.

Foto: Jan Přibylský

Profiluješ se jako lektorka, multiinstrumentalistka a výtvarnice, ale média tě zmiňují nejčastěji jako zpěvačku. Jak se vyrovnáváš s takovým sesekáváním tvé osobnosti?

Věnovat se hudbě, natož autorské, není jednoduchá cesta, ale pořád má hudba asi nejvýhodnější pozici. Přes vydávání alb a koncerty se dostáváš do většího povědomí. Institut umění – divadelní ústav sice i další obory podporuje, pořád jim ale chybí ocenění. Sama navíc svou výtvarnou tvorbu vnímám spíš jako protipól hudby a učení. Je to pro mě odpočinek o samotě.

Je zajímavý, že mé aktivity někdo zkracuje jen na zpěv. I když natáčím a hraju na kytary, perkuse a bicí soupravu a už podruhé, jako u alba Proměna, jsem vyprodukovala celé album Hluboko sama, i co se týče výtvarné stránky a vší další práce kolem. Přijde mi ale trošku úchylný bazírovat na tom, že jsem zpěvačka, skladatelka, kytaristka, perkusistka, bubenice, producentka, kreslířka, malířka, grafička, švadlena, návrhářka a učitelka. Dneska jsem už ráda za tu propojenost a možnosti, ke kterým se můžu vracet, když zrovna jeden obor spí.

A nemrzí tě, že ani „zpěvačky nejsou“ často proto, že je hudební redaktoři nevidí?

Než ses zeptal, moc jsem to neřešila. Jsem z toho ale vlastně dlouhodobě frustrovaná. Dávám do toho všeho přes patnáct let tolik energie, zdraví, peněz i osobních příběhů, až si někdy říkám, že to už nemám zapotřebí. Nestěžuju si, jen konstatuju skutečnost. Je to jen moje rozhodnutí. Tvorba mě baví a věřím, že se to zase jednou zúročí.

Doposud jsem se neuměla prezentovat. Jsem introvert a je mi nepříjemný se pořád někam cpát. To jdu radši do lesa malovat. Jenže „být vidět“ k tvůrčí práci patří. Vážím si každého publicisty nebo pořadatele, který se mnou doposud komunikoval s respektem. Od doby, kdy jsem to pustila, to paradoxně začalo fungovat a lidi píšou sami. Tvorba je moje cesta a rozhodnutí, i když mám někdy pochyby.

Kostel sv. Klimenta ve Staré Boleslavi, malba Milli Janatkové

Tagy Milli Janatková výtvarné umění tanec křesťanství náboženství
/*1988/ Když se v patnácti rozhodoval, co dál dělat, psaní byla jasná volba. V devatenácti si to rozmyslel. Přišlo mu, že to dějiny píšou příběhy. Pak zjistil, že to jsou vítězové a dal se k poraženým. Historii i tak vystudoval a tři roky ho živila, než od ní zběhl. Stalo se tak ...
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY