Přejít k hlavnímu obsahu
„Vždycky jsem byl stylový všežravec,“ říká Michal Němec. | Foto: Dušan Krejdl
„Vždycky jsem byl stylový všežravec,“ říká Michal Němec. | Foto: Dušan Krejdl
Milan Šefl - Po, 28.11.2022 - 08:00

Michal Němec: Jablkoň, to je jedna kapela a čtyři různé muziky

Přes dvě desítky alb a tisíce vystoupení doma i v zahraničí má za sebou kapela Jablkoň soustředěná kolem nepřehlédnutelného zpěváka, kytaristy a skladatele Michala Němce. Na hranicích folku, jazzu, rocku a vážné hudby se skupina dovedně pohybuje už čtyřicet pět let a své půlkulatiny připomíná dvěma výjimečnými koncerty i nově vydanou písní Linka důvěry.

Jablkoň slaví 45 let. Když to číslo odečteme od letopočtu 2022, vyjde nám rok 1977, kdy v Československu vrcholila normalizace. Souvisel vznik kapely s neutěšeností těch časů?

Ta doba ovlivňovala lidské životy obecně, ale neřekl bych, že zapříčinila vznik Jablkoně. Faktem je, že jsme tehdy cítili strašnou chuť něco dělat. V polovině 70. let jsem se na vojně potkal s Ingo Bellmanem a po návratu do civilu jsme v Praze rovnou rozjeli kapelu. Byla to doba Šafránu a i pod vlivem toho sdružení jsme začali psát folkové písničky. Ale pak jsme si řekli, že folk už v Čechách dělá spousta lidí a že nemá smysl hrát to, co už hrají jiní. Taky jsme v té době odvážně snili o tom, že třeba jednou pojedeme hrát ven a tam nebude nikdo na obyčejné písničky zvědavý. Ingo tenkrát studoval kytaru u Milana Tesaře, měl v sobě jazz i latinu, já byl zase takový stylový všežravec, a tak jsme docela rychle písničky opustili a v triu s Ingem a mým bráchou Ivanem Podobským jsme začali hrát hudbu, kterou pak Jirka Černý v recenzi nazval setkáním Georga Friedricha Händela s pračlověkem. (smích)

Nazval jste se stylovým všežravcem, ale vaše kořeny vězely v trampské muzice. To je žánr, který by si asi nikdo s Jablkoní nespojoval…

Za všežravce se považuju dodnes. Mně bylo vždycky jedno, jaký kdo hraje styl, dneska už se v těch označeních ani nevyznám. Za mých mladých let to bylo s žánry jednodušší, hrál se buď bigbít, nebo trampská muzika, pak tu byla ještě vážná hudba a dechovka. Já poslouchal všechno, ale můj táta hrál na kytaru trampské písničky a máma je s ním zpívala, jsem tedy tou muzikou odkojenej. Pravda je, že když jsem to v začátcích Jablkoně říkával na koncertech, trampové pak za mnou chodili, abych si z nich nedělal srandu…

Jablkoň v dnešní sestavě. | Foto: Ota Nepilý

S Jablkoní jste v začátcích vystupovali i na folkových přehlídkách, včetně Porty. Jakpak jste se líbili ortodoxním folkařům a trempíkům?

Zrovna jsem se doma hrabal v krabici archivních materiálů a sháněl nějaké staré fotky, abych měl k výročí Jablkoně co dát na Facebook. A našel jsem právě fotky z Porty. Tak jsem si připomněl tu atmosféru – v hledišti narváno, krásné počasí, všichni v tričkách a v trenkách… Na Portě to bylo tak, že když jste přijel s něčím jiným, než s folkem, country anebo trampskou muzikou, tak bylo publikum vlastně rádo. Lidi nás brali jako zpestření. Pár jich z našeho koncertu většinou odešlo, ale časem si na nás už folkaři zvykli. Věděli, že když zahraje Jablkoň, bude se dít něco zvláštního. (smích) Byli jsme prostě jiní. A nepamatuju se, že by u nás byla v té době podobná kapela.

V první sestavě Jablkoně jste se sešel s matematikem Ingo Bellmanem a vystudovaným hercem Ivanem Podobským. Čím jste se v těch letech živil vy?

Prošel jsem spoustou zaměstnání. Byl jsem kombajnérem, traktoristou, stavěl jsem komíny… Ale konkrétně v době, kdy jsme s Jablkoní začínali, jsem jezdil jsem s pošťáckým trabantem a vybíral schránky. Vždycky mi šlo o to, abych měl práci, která by mi umožnila věnovat se vedle toho i muzice. Když jsem třeba jeden čas pracoval ve stavební firmě jako vedoucí provozu, na muziku už nezbýval čas. Takže jsem to musel stopnout.

Jak dřív bývalo zvykem, první album vyšlo Jablkoni až po deseti letech hraní. Váš debut Devátá vlna se sice v anketě časopisu Rock & Pop Československá deska desek umístil v první dvacítce, ale mohlo to být ještě lepší, nespoutanější album – kdyby nevznikalo v nesvobodě? Podepsaly se na něm nějaké cenzorské zásahy?

Měli jsme to jednodušší v tom, že jsme hráli vesměs instrumentálky, takže v našem případě neprobíhalo žádné schvalování textů. Prostě jsme se textově nevyjadřovali. (smích) Ale my jsme se s režimem nikdy zvlášť nepotýkali, když jsme chytli zaracha, bylo to většinou tím, že jsme se svezli s jinou kapelou, se kterou jsme zrovna společně vystupovali. I album Devátá vlna mohlo vyjít jen proto, že zrovna někoho jiného zatrhli a my dostali volné natáčecí termíny. V Pantonu nás tenkrát brali jako takovou srandičku, měli jsme na desku strašně málo času. Natáčeli jsme v Mnichovicích u Martina Kratochvíla. Byli tam na nás hodní, ale celé to vznikalo ve stresu – byli jsme poprvé ve studiu, k tomu jsme chodili do práce, takže fofr. Odpovídala tomu i taková ta odřenost nahrávky. Zajímavé ale bylo, že nakonec se s námi Panton chlubil a díky Deváté vlně jsme se po revoluci jako jedni z prvních dostali do ciziny.

Po listopadu 1989 jste odehráli v zahraničí kolem tisícovky koncertů, byli jste i v Americe nebo v Africe. Jak vás venku publikum přijímalo?

Měli jsme obrovskou výhodu, protože jsme na Západ přijížděli v době, kdy byli lidi venku přesycení mainstreamem. O to víc je zajímalo všechno, co bylo jiné. A taky si musíme na rovinu říct, že to dobré přijetí souviselo i s tím, že jsme byli ze země Václava Havla. Publikum bylo zvědavé na muziku z Československa, kde proběhla sametová revoluce. Hráli jsme všude, na folkových festivalech, na různých městských slavnostech, kolikrát byly v hledišti tisíce lidí. A vždycky to fungovalo. Jednou jsme přijeli dokonce na punkový festival, všude kolem číra a řetězy, říkali jsme si, že jsme tam asi omylem. Ale nakonec z toho byl bezvadnej koncert.

V 90. letech začala Jablkoň vystupovat a natáčet s houslistou Jaroslavem Svěceným. Ten o setkání s Jablkoní řekl, že mu přineslo svobodu, že se místo opakování notiček klasiků konečně začal projevovat po svém. Co dala spolupráce s Jaroslavem Svěceným naopak vám?

Jarda s námi perfektně souzněl – a my jsme souzněli s ním. On je dravec, což se k naší hudbě hodilo. Vzpomínám si, že když jsem psal noty pro housle, vůbec jsem nepřemýšlel o tom, co se na ně dá, nebo nedá zahrát, koneckonců sám jsem na housle nikdy nehrál. Tak jsem tam ty noty flákal hlava nehlava. Jarda se nejdřív vyděsil, ale příště už přišel na zkoušku a fakt tu moji šílenost zahrál. Pořád si vybavuju, jak mu při tom naběhly žíly… Jednou mi řekl, že jsem ho naučil hrát na housle stylem, o kterém do té doby vůbec nevěděl, že existuje. (smích)

Další zajímavou kapitolou v historii Jablkoně je její spolupráce se symfonickým orchestrem. Dnes se symfoňákem koncertuje a natáčí kdekdo, ale vy jste album s orchestrem vydali už v roce 1995. Cítíte se být v tomto směru v Česku průkopníky?

Troufnu si říct, že naše spolupráce se symfoniky byla něco jiného, než se běžně děje dneska. My jsme totiž psali skladby pro kapelu a symfonický orchestr, takže muzikanti museli makat, studovat noty. Ne jako dneska, kdy orchestr jen přislazuje a dělá kulisu. Symfonici si s námi prostě zahráli a byli za to vděční. Měli jsme třeba dva koncerty s Brněnskou filharmonií a když skončil ten druhý, přišel za námi jeden kluk z orchestru a povídá: „Hele, bylo to dobrý. Vy byste klidně mohli bejt Brňáci!“ Uznejte, že taková pochvala Pražáka potěší! (smích)

Na přelomu milénia jako by se Jablkoň vrátila ke kořenům. Natočili jste folková alba Bláznivá, Hovada Boží a Cestující v noci, plná příjemných písní, místy až nedvědovsky vstřícných. Vždycky jsem v nich cítil i trochu ironie. Vkrádala se vám tam mimoděk, nebo to byl záměr?

Ironie je hlavně na Hovadech Božích, což byla naše vánoční deska. Nepovažovali jsme tenkrát za smysluplný natočit miliontou variantu sladkého vánočního alba. Chtěli jsme udělat desku o Vánocích tak, jak my ty svátky vidíme. A v tom případě se ironii nevyhnete, stačí se podívat do ulic, kde vás už koncem října přesvědčují, že Vánoce jsou tady a že už je čas myslet na nákupy. A co se týče té vstřícnosti vůči posluchačům, já si vždycky myslel, že Jablkoň děláme pro širokou skupinu posluchačů. Postupem času se ale ukázalo, že to spektrum až tak široké není, a tak jsme se vrátili k písničkám, se kterými jsme v 70. letech začínali. Snažili jsme se posluchače moc nezatěžkávat akordy a přitom zůstat svoji.

Jak brali váš příklon k „obyčejným písničkám“ fanoušci, kteří měli Jablkoň zafixovanou jako alternativu?

Snášeli docela dobře naši první písničkovou desku, což bylo album Písničky, které vyšlo u Bontonu v roce 1997. Cédéčko Bláznivá už považovali pomalu za nedvědovské cajdáky. Ale pozor, já mám Honzu Nedvěda moc rád, něco bych na jeho místě třeba udělal jinak, ale jako autor a zpěvák je skvělej.

Jsou v repertoáru Jablkoně i skladby, bez kterých to na koncertě nejde a lidi je tvrdě vyžadují?

Já myslím, že náš koncert by se obešel bez kterékoli písničky, nejsme kapela, na kterou by se chodilo kvůli hitům. Ale třeba Baba Aga, skladba z našich začátků, ta baví asi každého. Dokonce mi syn říkal, že ji slyšel hrát u táboráku, což mě potěšilo. Na druhou stranu, kdybysme měli z písní tohoto typu sestavený celý koncert, tak z toho už lidem asi hrábne. Dneska na nás chodí hlavně folkové publikum, které má rádo písničky jako Velmi nesmělá, Bláznivá, ale překvapivě třeba i 5 policajtů. Před časem za námi na koncertě v Opavě přišla jedna maminka, jestli bysme pro její dceru k narozeninám nezahráli právě 5 policajtů. Vyhověli jsme a její dcerka přišla na pódium a celé to s námi odzpívala. Ale úplně suverénně!

A máte to tak, že některé ze svých starších písní už moc nemusíte, že se k nim na koncertech nutíte?

Nemám s žádnou z písní Jablkoně vůbec žádný problém. Vím, že někteří muzikanti říkají, jak svoje hity už nemůžou ani slyšet, ale mě i naše nejoblíbenější písničky pořád baví.

Před třemi lety jste si vedle Jablkoně dopřál i „vedlejšák“ a založil jste novou kapelu Krajina Ró. Měl jste potřebu vykročit zase trochu jiným směrem a hlavně – přitvrdit?

Krajina Ró vznikla hlavně díky tomu, že ve Slaném, kde teď žiju, bydlí kousek ode mě Tomáš Frolík, což je výborný mladý kytarista. Seznámili jsme se a když jsem začal přemýšlet o nové kapele, dali jsme se dohromady i jako muzikanti. Jinak ve mně asi to rockové nutkání trochu bylo. Já mám rokenrol moc rád odjakživa, už moje první kapela na střední škole byl bigbít. I když z dnešního pohledu by to byl tak maximálně folkrock, i s ohledem na vybavení, které jsme tenkrát měli. Ale oni i Beatles byli na prvních deskách měkoučká kapela.

Rockové album jste natočil už s Jablkoní, mám na mysli desku Půlpes z roku 2009. Tenkrát trochu zapadla…

Lidi říkají, že je to na poslouchání hodně těžké album. Moc s tím nesouzním, ale fakt je, že fanoušci album Půlpes nepřijali. Pro nás to byl další úlet někam jinam, jako celá naše diskografie. Skoro každá deska Jablkoně je jako by odjinud. Vždycky říkám, že jiní muzikanti mají třeba čtyři různé kapely, ale Jablkoň je jedna kapela, která hraje čtyři muziky.

Stále aktuální sestava Jablkoně. | Foto:: Ota Nepilý

Zakládající členy Jablkoně, Ingo Bellmana a Ivana Podobského, už dávno nahradili jiní muzikanti. Kdo s vámi dnes hraje?

Máme už léta stejné obsazení. Třeba kytarista Martin Carvan hraje v Jablkoni už přes třicet let. Přišel jako klučík z AMU. To samé basák Johnny Jůdl, ten byl ještě na konzervatoři, když s námi začínal. Jedině bubeník Petr Chlouba přicházel do Jablkoně jako trošku starší muzikant. Taky už je v kapele přes dvacet let. A pak máme ještě zpěvačku Marušku Puttnerovou, ta je s námi od alba Sentimenální Němec, které vyšlo v roce 2013.

K výročí Jablkoně jste vydali klip s nově nahranou písničkou Linka důvěry, kterou jste hráli už v začátcích kapely. Jak na tu dobu před více než čtyřmi desítkami let vzpomínáte?

Byla to krásná doba. Přišli jsme s Ingem a Ivanem z práce, otevřeli vínko, začali zkoušet a svět byl zase krásnej. Večer jsme si sbalili nástroje a vyrazili na koncert. Vraceli jsme se kolikrát až pozdě v noci a ráno jsme se nemohli probudit. Nebo jsme šli z koncertu rovnou do práce. Byli jsme kamarádi, jezdili jsme nejen hrát, ale třeba taky do Rovenska pod Troskami, kde měli naši domeček. Tam jsme zkoušeli, chodili do lesa, hledali poklady, dokonce i sportovali. Jednou jsme tam třeba vyhráli turnaj v trojkovém nohejbalu – já se teda pak nemohl čtyři dny hýbat, ale vyhráli jsme! (smích) To už teď vůbec nejde, všichni mají rodiny a hypotéky, doba je úplně jiná.

Pětačtyřicátiny Jablkoně oslavíte koncerty v Praze a v brněnském Mahenově divadle. Budete mít spoustu hostů a gratulantů. Kdo všechno si s vámi přijde zahrát?

Na koncertě 30. listopadu v Městské knihovně v Praze s námi vystoupí Radůza, která s Jablkoní nahrála jednu desku jako zpěvačka. Pak tam budou ještě klavírista Michal Nejtek a taky Jarda Svěcený. A 9. prosince v Mahenově divadle v Brně se kromě Michala Nejtka na pódiu objeví ještě Krajina Ró a taky Lenka Dusilová, která s námi sice nikdy nehrála, ale na různých akcích jsme spolu vystupovali mockrát. Vždycky nás spojovala vzájemná úcta. Mně se na Lence strašně líbí, že se nebojí experimentovat. Mohla by žít z toho, že je populární zpěvačka, ale ona místo toho pořád vymýšlí něco nového. To ji podle mě propojuje s duchem Jablkoně, taky jsme věčně zkoušeli něco nového. A málem bych zapomněl na Petra Vášu, ten bude s námi v Brně taky. Mimochodem, málo se ví, že Petr nám v době, kdy jsme vyjížděli do ciziny, překládal do angličtiny texty.

Netušil jsem, že Jablkoň zpívala i anglicky.

No, my ty anglické texty nakonec moc nevyužili, protože po nás stejně venku většinou chtěli, abychom zpívali ve svém jazyce. Bylo to pro ně zajímavější. Jablkoň v angličtině byla pro ně stejně podivná, jako kdyby třeba Arabové zpívali česky.

Michale, je vám třiasedmdesát, což sice dneska u muzikanta není žádný věk, ale přece jen: Co vás ještě žene na pódia a do nahrávacích studií?

No, to je dobrá otázka… Já jsem línej člověk a když se mám harcovat třeba do Ostravy, to se pak hodně těším zpátky do postýlky! Když před pár lety přišel lockdown, vlastně mi to chvíli vyhovovalo. Dal jsem si nohy na stůl, pustil si fotbálek…    Ale po pár dnech už jsem cítil takový to pusto a prázdno, hraní mi zase začalo chybět. Muzika je pro mě dneska samozřejmě hlavně obživa, z důchodu se žít nedá, ale hlavně mě udržuje při životě. Teď chystáme druhou desku Krajiny Ró, do toho píšu nové album Jablkoně, takže jsem pořád v presu – a to je dobře, člověk má pořád co dělat. Jak říkal na vojně kapitán Ďurica: „Soustavým poprcáváním voják roste!“ Svatá pravda… 

Tagy Jablkoň Michal Němec Krajina Ró

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.

Milan Šefl
O muzice píšu do novin a časopisů už tři desítky let. Po studiích na Fakultě žurnalistiky UK jsem pracoval jako kulturní redaktor v několika denících a velkou část profesního života jsem spojil s kulturním a programovým časopisem Týdeník Rozhlas. Deset let jsem pro Český rozhl…
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY