MGMT se na nové desce prodírají jemnou mlhou k indie popovému světlu

Kosmonauti Andrew VanWyngarden a Ben Goldwasser na svou hudební dráhu vstoupili zhurta. Nejprve vypustili do mediálního prostoru několik ultra výbušných singlových rozbušek (především hity Time To Pretend, Electric Feel a Kids) a za oslavného burácení medií se jejich raketoplán vznesl v roce 2008 v hustém kouři směrem do stratosféry. Zde hudební pravidla neplatí, a tak se hudebníci ve stavu beztíže s dalšími deskami čím dál více vzdalovali tradičnímu písničkovému kánonu. Po vydání bezejmenné, třetí desky se zdálo, že hodlají opustit naší sluneční soustavu, leč následovník Little Dark Age naznačil, že Andrew s Benem změnili kurz a nenápadně se blíží k domovu. To potvrzuje i letošní, v pořadí pátá řadovka Loss Of Life, která přivádí vesmírné cestovatele na zemskou oběžnou dráhu. Co to ve výsledku znamená?

Psychedelie v popu je zajímavá ingredience. Taková nenápadná kyselina. Dokáže pevnou mainstreamovou schránku morfovat do zajímavých novotvarů, pokud ji ale necháme na původní materiál působit příliš dlouhou dobu, dokáže ji rozložit k nepoznání, i k nepoužití. Ne že by druhá a zejména třetí řadová deska MGMT, jež byla psychedelií výrazným způsobem „napadena“, nebyla zajímavá. Dokážu si představit, že pro určitý segment posluchačů, kteří se pohybovali po shodné trajektorii, to jsou vrcholy jejich dosavadního snažení. Každopádně nedivím se vydavatelskému molochu Columbia records, že s dvojicí neprodloužil vydavatelskou spolupráci.

Cesta vesmírných snivců mi připomíná podobný příběh bývalých tanečních hvězd Future Sound of London, které psychedelické impulzy donutily k vytvoření nového projektu Amorphous Androgynous plujícího na podobném, sedmdesátkovým feelingem napuštěném oblaku. MGMT se začali s novou deskou navracet znovu k sevřenějšímu písňovému tvaru a i v textech se vracet do běžného života. Náhle, po rozplynutí volnějších obrazů první poloviny kolekce, v Nothing Changes řeší existenciální témata, v předposlední I Wish I Was Joking dokonce škodlivost nadměrného užívání stimulantů (!!!). Závěrečná, až barokně pojatá titulní skladba pak ale pochybovaní převede do závěrečné meditace, kdy budoucnost má přeci jen stále pozitivní kouzlo. Ke „ztrátám na životě“, jak hrozí název desky, naštěstí nedochází.

Co vás na desce jako muzikanty zaujme?

Už seznam spolupracovníků, mezi kterými najdeme Davea Fridmanna (Mercury Rev, mix desky), Briana Burtona alias Danger Mouse (produkční asistence), Daniela Lopatina (Oneohtrix Point Never, mix, skladba Phradie’s Song), Nilse Clineho (Wilco, kytara v Mother Nature), Seana Lennona (klávesy v Bubblegum Dog) nebo Christine And The Queens (zpěv v Dancing In Babylon) slibují pěkně barevný hudební výlet. Ve výčtu popově psychedelických individuí chybí snad jen Wayne Coyne z The Flaming Lips.

Album není pouze psychedelickým sedmdesátkovým odleskem. Nebo nápodobou superúspěšného popového debutu Oracular Spectacular, i když z těchto ingrediencí nadále těží. Loss Of Life nabízí více. Rozkošně aranžérsky košatou Nothing Changes připomínající seržantovské The Beatles, podobně velkorysou Dancing In Babylon, ovšem v nepokrytě osmdesátkovém duchu Supertramp, nebo v podobné dekádě inspirovanou People In The Street s výraznou bezpražcovou basou připomínající introvertnější tvorbu Kate Bush.

I přes přehrabování v soukromém jukeboxu nabídli MGMT na nové desce Loss Of Life stále výrazně nadprůměrný indie popový zážitek, ke kterému je možné se opakovaně vracet. Na své si přijdou zvláště melancholičtí posluchači se slabostí pro francouzské Air nebo současnou tvorbu Becka.

MGMT – Loss Of Life

Mom+Pop Music; 45:14, 2024

75 %