Přejít k hlavnímu obsahu
Petr Rácz při práci | Foto: archiv Michala Rácze
Petr Rácz při práci | Foto: archiv Michala Rácze
Anna Marie Hradecká - Út, 11.08.2020 - 08:00

Maestro Instrument: Poctivé české houslařství s puncem italské kvality

Jak se v Čechách daří houslařskému řemeslu v době, kdy „celý svět válcuje Čína“? Jak se filigránská ruční práce odrazí v kvalitě tónu mistrovského nástroje? A v jakých detailech si mistr houslař může dovolit „dát do nástroje kus sebe“? O tom jsme si povídali s Petrem a Michalem Ráczovými, kteří v rodinné dílně v Lubech u Chebu pokračují ve zdejší houslařské tradici sahající až do 17. století. Jejich nejlepší housle a violoncella řady MAESTRO INSTRUMENT mají nyní v nabídce také Kytary.cz. Jsou vyrobeny z 30 let zrajícího, přírodně vysychajícího dřeva a ruční výroba jednoho nástroje trvá dva až tři měsíce. A jak otec i syn Ráczovi shodně říkají, i přes konstrukční dokonalost podle slavných italských vzorů je každý jejich nástroj v detailech svébytný originál.

Na úvod otázka, kterou vám možná klade spousta lidí. Říká se, že u houslí čím starší nástroj, tím lepší. Naopak u dechových nástrojů nebo u klavírů je to obráceně. Čím to je, že stáří dřeva je u houslí výhodou?

Michal Rácz: Stáří dřeva a stáří nástroje jsou dvě rozdílné věci. Stáří dřeva je důležité pro výrobu nástroje nebo pro to, jak ten nástroj bude vypadat. Ale i nově postavený nástroj může být lepší než nějaký starý nástroj, který by teoreticky měl být vyzrálý. Jde o jeho konstrukci a o to, jak člověk dokáže s tím dřevem pracovat.

Petr Rácz: Je to tak trošku mýtus mezi muzikanty, že staré nástroje jsou lepší než nové.

 Pro konzervaci dřeva se používá speciální lak podle 90 let staré italské receptury | Zdroj: Maestro Instrument

Takže jde spíš o stáří surového materiálu před jeho zpracováním. U některých nástrojů z řady MAESTRO INSTRUMENT, které distribuují také kytary.cz, je uvedeno, že dřevo zraje i třicet let.

MR: Dřevo samotné opravdu nějakou dobu vyzrává. Materiál schne ve skladu v klínech a teprve po třiceti letech se odtamtud vezme a zpracovává se pro naše nástroje z řady MAESTRO.

PR: Právě vysychání dřeva je důležité. Je to přírodní materiál, který neustále pracuje. Vydává a zpátky nabírá vlhkost, a to je pro nás vlastně špatně. My potřebujeme, aby se vlhkost do dřeva co nejmíň vracela. Proto je potřeba ho nechat těch řekněme třicet let ležet a potom teprve z něj pracovat. Pak je zajištěná stabilita dřeva – a tím pádem stabilita celé konstrukce nástroje i jeho tón.

A zároveň se dřevo zakonzervuje speciálními laky a nátěry.

MR: Ano.

PR: Pak už dřevo zůstane zakonzervované a nástroj může vydržet i tři sta let, pokud s ním lidé budou dobře zacházet.

Zde celý set, krk už je téměř hotvoý | Zdroj: Facebook Violin-Rácz

Petře, jak jste se vy sám dostal k houslařskému řemeslu?

PR: Já už jsem si jako malý hrál se dřevem a vyráběl jsem různé věci. Stavěl jsem lodě, pro sebe jsem si udělal lampičku a tak podobně. A potom tím, že jsme z Lubů a tady byla houslařská škola, byla volba dá se říci jasná. Začal jsem se učit a začalo mě to bavit víc a víc. Dělal jsem to celý život a dneska už to přebírá můj syn Míša. Je to v podstatě dané a dřevo jako materiál vůbec je moje srdeční záležitost.

Michale, vy jste i houslista. Je to nutná podmínka, aby stavitel houslí byl zároveň houslista? Nebo nemusí být?

MR: V dnešní době už se to moc nevyžaduje. Nějaké základy hudební teorie by člověk měl mít a samozřejmě je lepší, když umí hrát a dokáže si nástroje sám přehrát. Ale nevyžaduje se to.

A jaké je to konkrétně pro vás, pohlížet na nástroje zároveň z pozice jejich výrobce i hráče?

MR: Pro mě je to rozhodně dobré. Postavím nástroj a dokážu na něj zároveň zahrát a říct: „Jo, tohle se mi líbí, tohle se mi nelíbí. Příště bych mohl zapracovat na něčem, co by kvalitu toho nástroje vyzvedlo tam, kde jakoby zaostává.“ Dokážu porovnat různou kvalitu nástrojů od těch nejlevnějších po nejdražší. Myslím si, že umět na ten nástroj hrát je důležité.

Když stavíte nástroj – to je otázka pro vás oba – a v určitém momentu najednou zjistíte, že tam něco nefunguje, je těžké přijít na to, kde se stala chyba? Jde to potom ještě zpětně vystopovat a případně změnit?

MR: To je složitá otázka. Chyba nastat samozřejmě může, ale záleží na tom, jaká. Některé chyby jsou nevratné, že s tím člověk už potom nic neudělá a může začít od začátku. Pokud to je řekněme nějaká maličkost, dá se s tím většinou něco udělat. A když člověk zná konstrukci daného nástroje a ví, jak všechno funguje, dokáže si poradit s jakoukoli chybou.

PR: Je problém, že když uděláte chybu, přijdete na to, až když je nástroj hotový a zahrajete si na něj. Zjistíte, že nehraje tak, jak by měl a že se tam stala chyba. Pak ji můžete opravit, ale už je to složité – rozebírat nástroj, přepracovávat desky, vyměnit žebro... Je to komplikovaná věc. Takže chyby by se u tohohle řemesla stávat neměly – z té konstrukční stránky. Když víte, co děláte, chyba se stát nemůže – nesmí.

Michal Rácz | Zdroj: archiv Violin-Rácz

Pak jsou takové ty chyby, že člověku třeba ujede ruka a hned ví, že to bylo špatně.

PR: Jasně. To ale nepovažuju za chybu, spíš za nepozornost, která se dá napravit okamžitě.

MR: On si člověk dá pozor, udělat nějakou takovouhle chybu. Protože proces výroby je zdlouhavý. A když něco děláte dva tři týdny a potom uděláte nějakou takovouhle chybu, která vás vrátí zpátky na začátek, uděláte ji dvakrát a pak už si doopravdy dáte pozor.

PR: Když jsem se učil, můj mistr vždycky říkal, že nevadí, když něco zkazím – protože příště už tu chybu neudělám. Zjistíte totiž, kolik práce stojí ji napravit. Takže příště třeba pokazíte něco jiného, ale postupně se vypracujete na to, že přestanete chyby dělat úplně.

Kdybyste si měli sami vybírat nástroj, musí to být takzvaně „láska na první poslech“? Nebo vybíráte déle, váháte a teprve postupně si tvoříte na konkrétní nástroj názor?

MR: Ze své zkušenosti bych řekl, že mi nástroj musí padnout do ruky. Vezmu nástroj, zahraju si na něj a dokážu téměř okamžitě říct: „Ne, tohle mi nesedí, to nechci.“ Nebo: „Jo, tenhleten je super, vyhovuje mi.“ A potom už se člověk s tím nástrojem jenom sžívá.

Takže první dojem je nejdůležitější. Nebo nejpravdivější.

MR: Pro mě osobně asi jo. A víc se potom zaměřuju na tón než na vizáž. Ta je samozřejmě taky důležitá, ale ne tak jako tón. Když člověk vezme nástroj do ruky, zahraje si a slyší, že ho to tahá za uši nebo tóny nejsou úplně vyvážené, něco tam překáží. A potom vezmu do ruky jiný nástroj, kde bude všechno super – pro mě, někomu jinému to nemusí vyhovovat –, a řeknu si: „Jo, to je dobrý nástroj, ten bych chtěl.“

Pro jaký typ hráčů jsou určeny nástroje z řady MAESTRO INSTRUMENT?

MR: Nástroje MAESTRO jsou ty nejlepší, které my vyrábíme. Jsou dělané ručně bez použití moderních technologií. Proces výroby je řekněme zdlouhavý, ale zase kvalitní. Člověk si dá záležet a zpracuje vše do posledního detailu tak, jak by to mělo být.

PR: Věnujeme tomu čas, který je potřeba, a dáme do toho i kus sebe. Tím pádem jsou to ty nejlepší nástroje i tónově. Může si je koupit kdokoli, kdo má tu možnost, líbí se mu a chce na ně hrát.

Když to srovnám s jinými hudebními nástroji, cena za ručně vyráběný model je dost příznivá. Řekla bych, že v zahraničí byste si mohli za podobnou práci říci třikrát víc peněz.

MR: Přesně tak. U nás je to běžná cena, ale v zahraničí jsme – dovolil bych si říct – hluboce pod cenou.

Dlabání spodní desky. | Zdroj: Facebook Violin-Rácz

Prosím ještě nějaký příklad na rozdíl ve zpracování moderní technologií a ručně.

MR: Je to práce za použití výhradně ručních nástrojů – dláta, hoblíky, nože. Použití moderní technologie znamená, že do toho zařadíme stroje, které nám práci usnadní. Proces, který my děláme ručně řekněme týden, zvládne stroj za hodinu.

PR: Takové nástroje se potom mohou zlevnit, protože do výroby neinvestujete tolik času. Používají se různé frézky a brusky, které urychlí práci, a my se tak dostaneme blíž k zákazníkům, kteří nemají takový peněžní potenciál.

Odrazí se ruční práce v kvalitě tónu?

PR: Ano. Strojové práce jsou pořád hrubé a nepřesné. My ručně takzvaně ladíme desky na určité síly, aby rezonovaly tak, jak my potřebujeme. Aby daná nástrojová řada měla určitou kvalitu tónu.

Zdroj: Facebook Violin-Rácz

Jak se to dá v průběhu výroby testovat?

MR: Existuje několik metod, například Fuhrova metoda – testování pomocí skleněné trubičky – nebo Hutchinsova metoda ladění desek pomocí tónového generátoru. Desku položíte na reproduktor, nasypete na ni trochu rýže nebo čajových lístků a do reproduktoru pouštíte určité frekvence. Při konkrétní frekvenci se na desce vytvoří obrazec. Je na konkrétním houslaři, kterou metodu si vybere. V průběhu výroby můžeme s tóny a frekvencemi pořád pracovat.

PR: Také je důležitá dlouholetá zkušenost s materiálem. Proto je ruční práce důležitá – fyzicky pracujete s materiálem a zjistíte, jaké vlastnosti dřevo má. A ladění tloušťky desek se odvíjí právě od tvrdosti dřeva. Takže se nedá říci, že děláme na každý nástroj desky stejné síly.

Zdroj: Facebook Violin-Rácz

Stavíte nástroje i zákazníkům na míru? Řeší se třeba šířka krku, výška dohmatu a podobně?

MR: Určitě. Tohle jsou věci, které se řeší na každém nástroji pro konkrétního zákazníka. U houslí to není tak markantní, ale třeba u cell nebo u bas se výška dohmatu – výška strun nad hmatníkem – upravuje docela často. Protože dřevo je přírodní materiál, který pořád pracuje. I když u mistrovských nástrojů tomu úplně tak není. Tam se používá vyzrálý materiál, který už tolik nepracuje. Teď spíš mluvíme o levnějších, například školních nástrojích. Tam se může stát, že jsou nástroje vyrobené z čerstvého dřeva, které stále pracuje. A v tom by měl být každý houslař flexibilní – že upraví zákazníkovi dohmat, zkontroluje hmatník, jestli je v pořádku. Také se mění kobylky a tak dále. Jak se říká: „Náš zákazník, náš pán.“

PR: Když dostaneme zakázku přímo pro konkrétního člověka, není problém vyloženě udělat třeba sílu hmatu – šířka části nástroje, kterou hráč drží v ruce –, aby mu takříkajíc padl do ruky. Někdo má rád tenčí hmat, někdo silnější, je to pro něj důležité. Už jsme měli i zákazníky, kteří si koupili nástroje, a posléze jsme upravovali hmat, protože to bylo moc silné. Měli třeba kratší prsty nebo podobně. Na zakázku není problém udělat téměř cokoli.

Je možné samotným hraním ovlivnit to, jak nástroj vyzrává? Michale, říkal jste, že u studentských nástrojů materiál ještě pracuje. Je možné mít takové „dobře zahrané housle“ – něco jako se u dýmek cení „dobře nakouřená pěnovka“?

MR: Určitě. Pokud nebudeme na nástroj hrát v celém tónovém rozsahu, nevytvoříme na něm určité frekvence.

PR: Rezonuje pak jen v určitém rozsahu. Potom ho vezme do ruky někdo jiný, kdo hraje ve větším rozsahu a dokáže zahrát lépe, a nástroj mu nemusí vyhovovat – frekvence, které předchozí hráč nepoužíval, tam nezní. Takže „dobře rozehraný nástroj“ je důležitý.

To je vlastně jako ten starý vtip: „Prodám violu. Od druhé polohy nehraná. Zn.: Školní.“... Ale pojďme ještě zpátky k nástrojům MAESTRO INSTRUMENT. Jak je to s historickými vzory, podle kterých jsou vaše housle vyráběny? Jsou to reálně existující exempláře, nebo pracujete jenom podle záznamů a nákresů?

PR: U nás v ateliéru používáme modely houslí od Antonia Stradivariho nebo Bartolomea Giuseppe Guarneriho del Gesù – to jsou dva nejznámější výrobci na světě. Jejich nástrojů se zachovala celá řada. Dá se říci, že každý jejich nástroj je unikát, takže jsou různě pojmenované, aby se daly rozlišit. Máme konkrétní modely pod konkrétními jmény. Tyto modely reálně existují. Můžeme je vidět v Itálii v cremonském muzeu, ale nejen tam. Půjčují si je různá muzea po světě nebo jsou v soukromých sbírkách. A některé se zapůjčují muzikantům i ke hraní.

Michal Rácz | Zdroj: Facebook Violin-Rácz

Takže pramenem informací k výrobě je fyzicky existující nástroj plus dokumentace. Viděli jste originály i naživo?

MR: Viděli jsme je v Cremoně v muzeu a určitě to člověku pomůže, že se zaměří na detaily, které by chtěl udělat i na svém nástroji. Samozřejmě existují nákresy a spousta fotek, toho všeho se při výrobě držíme a snažíme se přiblížit originálnímu modelu. Rozměrově to dokonale sedí, podle nákresů jsou udělané třeba formy na luby a šablony desek, tak jak by to mělo vypadat. Zpracování nástroje si už ovlivňuje každý houslař sám. Dává do toho svůj cit a kousek sebe a tím ovlivní estetický dojem z nástroje.

PR: Tím, že je nástroj dělaný ručně, tak jak říkal Míša – každý tam dá kus sebe, a proto je každý kus originál. Protože každý houslař zpracuje ten stejný model jinak. I my tady. Já mám nějaký styl a Míša má jiný. Když k nám potom někdo přijde s nástrojem zpátky, nemusíme se ani dívat dovnitř na vinětu a víme okamžitě, jestli to dělal Míša nebo já. Je to individuální ruční práce.

A děje se to spíš nevědomky, že si člověk vyvine vlastní rozpoznatelný styl, nebo už tam určité prvky pak přidáváte vědomě jako určitý punc nebo osobní značku pro znalce vašeho stylu?

PR: Myslím si, že každý se snaží přiblížit originálu, ale zároveň každý má určitý řekněme estetický dar. A někomu se to povede líp a někomu hůř.

MR: Jenže co je „líp“ a „hůř“? Každý to udělá lehce jinak podle toho, co považuje za dobré. Tady to trochu víc zabalí, tady víc vytáhne, udělá tam ostřejší hranku. Jsou to individuální věci, ale není to úmyslné. Člověk v sobě cítí, jak by to chtěl udělat, a tak to udělá. Neexistuje „udělat něco špatně“.

PR: Estetická stránka nemá vliv na tón, takže to špatně není. Dá se říct, že je to jenom trošku jinak oproti originálu.

V procesu | Foto: Maestro Instrument

Není pak těžké se s takhle osobně vytvořeným nástrojem loučit?

MR: Myslím, že ne. Teď to nemyslím tak, že by mi to něco přineslo materiálně, ale když si člověk dá s nástrojem práci, trvá mu dva tři měsíce ho vyrobit, pak je nástroj konečně hotový, hraje to suprově, přijede zákazník, přehraje si ho, je taky spokojený a odveze si ho... Dává mi to pocit, že jsem vyrobil něco, co mi udělalo radost. A teď ten nástroj bude dělat radost dalším lidem – nejenom hráči samotnému, ale i publiku.

PR: Zahřeje to u srdce, že člověk něco vytvořil, někomu se to líbí a dál to bude využívat tak, aby dělal radost dalším lidem.

Když byste vyráběli nástroje, které nejsou podle slavné šablony, hledáte i dnes nové cesty a experimentujete?

MR: Jak se to vezme. Dá se říct, že tady nejsou nové cesty. Samozřejmě člověk může něco udělat trošku jinak, snažit se testovat a zkoušet. Ale samotný model nebo koncepce – a je jedno, jestli je to model Stradivari, Guarneri, Amati nebo cokoli jiného –, samotná konstrukce houslí je daná a moc se toho změnit nedá. Člověk si potom může hrát s tloušťkami desek, s menzurami, s čímkoli na tom nástroji, ale konstrukci samotnou nezmění.

Zdroj: Facebook Violin-Rácz

Jak se v současné době daří udržet houslařskou tradici v Lubech? Jak česká výroba zvládá nápor zahraniční konkurence a výroby pomocí moderních technologii?

MR: Houslařství samo o sobě upadá. Zrovna včera (31. 7. 2020, pozn. aut.) skončila firma Strunal Schönbach, jedna z největších českých firem na výrobu hudebních nástrojů. Úplně to zavřeli. A tady v Lubech, tradičním městě našeho řemesla, zůstalo jenom pár mistrů houslařů, kteří se tím dodneška zabývají. A není to vůbec jednoduché.

PR: Víceméně celý svět válcuje Čína.

MR: Oni v dnešní době už dokáží vyrobit doopravdy kvalitní nástroje.

PR: Celý svět – nebo převážně Italové – naučili Číňany dělat kvalitně a tím vlastně podřízli větev nejenom nám houslařům tady v Evropě. Mají levnou pracovní sílu. A spoustě lidí je jedno, že to je to nástroj z Číny. Hlavně že to nějak hraje.

To znamená, že oni jsou tam schopni za menší peníz dělat i tu ruční práci?

MR: To rozhodně, jsou velmi šikovní a zruční. Jen k tomu ještě nemají ty materiály jako my. Samozřejmě nakupují v Evropě, vozí se tam evropské dřevo. Ale ve větší míře staví ze svého čínského dřeva. Materiál je stejný – pořád je to javor nebo smrk. Ale roste u nich, v jejich podmínkách a rychleji, takže je měkčí a celkové má jiné vlastnosti. A nedává nástroji to, co by měl. Proto začali nakupovat materiál v Evropě.

Housle z řady MAESTRO INSTRUMENT - Michal Rácz A. Stradivari anno 2017 | Zdroj: kytary.cz

Což je vyloženě „ekologické“... Nicméně ještě k tomu řemeslu: jaký je zájem lidí o to, zabývat se výrobou houslí?

MR: Nedávno jsem mluvil s někým z houslařské školy. O obor je docela zájem, podle všeho nabrali dost žáků a naplnili stav. Většina to nestuduje jako střední školu, chtějí si to udělat dálkově. Ale lidi to hodně zajímá. Je to krásné řemeslo.

PR. Ale zajímá je to spíš jako hobby. Spousta muzikantů si udělá tuhle školu, aby si dokázali sami postavit nástroj, případně si něco opravit. Známe pár takových lidí. Ale uživit se s tím jako jednotlivec je docela problém.

Ale nějaká naděje tam je, že ten obor přetrvá.

PR: Vždycky je naděje. Důležité je věnovat tomu maximum a my věříme, že se houslařství udrží a bude rozkvétat.

Tagy Maestro Instrument Violin-Rácz Michal Rácz Petr Rácz
Moje hudební vzdělání začalo přívalem zahraničního popu v porevolučních rádiích. S bráchou jsme sledovali hitparády a hráli hru, kdo uhodne písničku a interpreta podle prvních taktů. Chtěla jsem být samozřejmě jako Mel B ze Spice Girls. Jenže na konzervatoř jsem pak šla studovat ...
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY