„Máte něco o spajskách?“ Tak zněla moje obligátní otázka u okénka trafiky, která stála v Praze na Vinohradech na rohu Balbínky a Anglické. Paní trafikantka ochotně prolistovala všechna periodika a někdy už mi výsledek rešerše hlásila předem, jen co se můj nos objevil na novinách vyložených na pultíku. Články a obrázky z časopisů jsem si vystřihovala a lepila je do speciálního „spajskového“ sešitu. Časem nabobtnal papírem a lepidlem tak, že nešel zavřít. Stránky se občas slepily k sobě a holkám to utrhlo hlavu nebo nohu, ale to mi vůbec nevadilo. Co chybělo, to jsem si dokreslila.

Můj dotaz v trafice býval celkem úpěnlivý – máma mi totiž dovolila tehdejší hudební časopisy (Bravo, Pop Life nebo Popcorn) koupit jen v případě, že obsahovaly něco o mých tehdejších idolkách – Spice Girls. Peněz na velké utrácení nebylo moc a i 24 Kč za Bravíčko pravidelně každých čtrnáct dní by byl moc velký luxus. Právě tyhle časopisy ovšem byly spolu s hitparádami v porevolučních komerčních rádiích mým jediným a tudíž zásadním zdrojem informací o hudbě.

Bylo mi sedm, nevěděla jsem, jak se správně čte jméno Kylie Minogue, zato jsem měla stěnu nad posteli vytapetovanou plakáty (pardon, postery!) Spice Girls a snila o tom, že až vyrostu, budu stejná jako ony. Takže: budu sebevědomá, nezávislá žena, která se nebojí mluvit o zdravých vztazích, o tělesnosti a sexu (samozřejmě o tom bezpečném, protože o tom se zpívá v 2 become 1) a o přátelství, které je někdy víc než láska. Nebojí se občas udělat bordel (omg, Geri a Mel B načůraly do květináčů v hotelu Four Seasons, zatímco Emma běhala po chodbách v rozepnutém županu!), má vlastní názory a chce celému světu říct (cituji formulaci z komerční monografie kapely, kterou jsem si koupila za pracně střádané kapesné): „Jsem žena, jsem na to hrdá, vážím si sama sebe a vím, co chci.“ Jak snadné!

Doval barbínu a maybe budeš Mel B

Brzy mi došlo, že to s tím pilováním sebevědomí nebude zase tak lehké, protože překážek je mnoho a ne všechno můžu ovlivnit. Holky z tvrdého jádra ve třídě založily kapelu Hot Girls. O přestávkách nacvičovaly na chodbě choreografii s vlněním boků a s gestem „tytyty“ zpívaly „Jů nou nou, you nou nou nou in máj láááájf…“ Nechtěly mě mezi sebe vzít, protože jsem neměla barbíny opravdové od Mattela a první desku Spice Girls jsem měla jen okopírovanou na devadesátiminutové kazetě s černobíle oxeroxovaným obalem. Výhodou bylo, že se tam kus desky vešel dvakrát, takže nebylo potřeba tolikrát otáčet kazetu.

Připuštěna do holčičího kroužku jsem byla jen párkrát, když se zjistilo, že mám vlasy kudrnaté skoro jako Mel B a umím všechny písničky zpaměti ve formě fonetické „čengliš“. Máma mi koupila boty na asi 2cm „platformě“ a od známých jsem podědila stříbřitě lesklé kalhoty. Jednou jsem se odvážila v nich jít do školy a na nákup do místních potravin a bála se, že mě někdo setře, co to mám proboha na sobě. Pořád jsem si ale představovala, že když je člověk Spice Girl, má zároveň moc rozhodovat sám o sobě i určitou dostředivou přitažlivost, takže ho má každý rád.

Syndrom druhé desky

O Vánocích 1997 na mě pod stromečkem čekal šokantní dárek-měkkýš. Byly v něm ponožky a v nich – originál kazeta s novým album Spice Girls! Už pár měsíců jsem měla srdce v krku, kdykoli hrála titulní píseň Spice Up Your Life v rádiu a taky jsem si o ni napsala do písniček na přání na rádiu Zlatá Praha. Latinské rytmy, to je záruka plamenného žáru a energie! Jenže s opakovaným poslechem druhé desky jsem se čím dál hůř bránila pocitu, že už to nějak není ono. Písničky byly každá úplně v jiném stylu a chyběl tam ten, dnes bych řekla, funky disco vibe.

A když se mnou máma šla do kina na dlouho očekávaný film Spiceworld, sama jsem se vrtěla v sedačce z rozpaků, jaká je to strašná slátanina a že to vůbec není vtipné. Pak odešla z kapely Geri a bylo vymalováno. Sen o nekonečném přátelství pěti archetypálních dívek se rozpadl, Victoria se ostříhala, vzala si Beckhama a mě přestaly Spice Girls zajímat. Začínala éra tanečního tuc-popu, odevšad zněli Vengaboys jedoucí na Ibizu a Eiffel 65 s jejich „I'm blue...“ Bylo mi deset a všechno se začalo řítit směrem, který se mi ani trochu nelíbil...

Kup si svou porci destilovaného feminismu

Ok, to bychom měli vzpomínky na hořkosladké 90'. A teď trocha dnešní perspektivy a kritického myšlení. Koncept Girl Power se zrodil nikoli se Spice Girls, ale už dříve v devadesátkovém punku, u amerických Bikini Kill jako název jejich tištěného zinu. Spice Girls pak vznikly jako vykonstruovaná marketingová mašina na peníze, vymyšlená nejprve Bobem a Chrisem Herbertovými a později Simonem Fullerem tak, aby si jaksi každý přišel na své – trochu toho vzdoru vůči pravidlům a tradici, hlavně ale zůstat sexy pro potěchu oka divákova, který si navíc může vybrat z pěti uměle typizovaných charakterů: „Scary, Baby, Ginger, Posh, Sporty – yes, now that’s all right!“

Zkrátka genderové stereotypy přímo na talíři, to vše ovšem zabalené jako popová feministická revoluce. Původní punková snaha o změnu, o vymezení se vůči systému byla týmž systémem dokonale pohlcena a přetavena v produkt, který si koupí rád skoro každý a který se díky tomu stane globálním fenoménem – něco jako když se trička s obrázkem Che Guevary prodávají ve fast fashion řetězcích. (K tomuto tématu doporučuji ku čtení knihu Kup si svou revoltu! Josepha Heatha a Andrew Pottera.)

Tohle všechno jsem jako dítě samozřejmě nevěděla. Neměla jsem kolem sebe nikoho, kdo by poslouchal cokoli nemainstreamového a už vůbec ne ženské alternativní kapely – hnutí Riot Grrrrrl! nebo třeba české Zuby nehty. Moje představa o subverzivním narušování zavedených pořádků byly Spice Girls. A byť zjednodušené a zabalené do komerčního obalu, myšlenky hlásané jejich písněmi a vystupováním mi tehdy obrovsky pomáhaly – být aspoň trošku silnější, necítit se tak divně mezi ostatními a přijmout fakt, že nedokážu a ani nemusím a nechci vyhovovat škatulce hodné holčičky.

Girl Power... Viva Forever?

Dnes není po trafikantské budce na rohu Balbínky a Anglické ani stopa a místo ušmudlaného bazaru, odkud jsem měla své první kolo, je jedna „mega cool“ kavárna vedle druhé. Témata v tvorbě globálních popových hvězd se proměňují a vzájemně ovlivňují se společenskými trendy. Zpívat otevřeně o úskalích partnerských vztahů nebo o tělesnosti a sexualitě je běžné. Narozdíl od utopické verze Girl Power, kterou představovaly Spice Girls, ale vzrůstá apel na hledání autentičnosti – myšlenka self-empowermentu je spojená často s otevřeným sdílením vlastní zranitelnosti, traumat nebo úzkostí. Síla spočívá v přiznání nedokonalosti.

Kalhotky vykukující zpod Geriiných Union Jack šatů by dnes taky nikoho na zadek neposadily – míra sexualizace v pop music už je dávno za touhle metou a zdá se, že po období body-positivity opět vítězí kult štíhlosti, mimo jiné i díky vzrůstající oblibě a společenskému přijetí léků na „zázračné“ hubnutí. Ve vizualitě a pojetí vlastní tělesnosti popových hudebnic vidíme různé způsoby vyjednávání: jak velmi razantní zdůrazňování tělesných křivek (Beyoncé, Cardi B, Pussycat Dolls), tak i opačný trend zakrývání těla, jak jej prezentují třeba Billie Eilish svým oversize oblečením nebo Sia parukou sahající do obličeje. Obojí je prezentováno jako akt svobodné volby a autonomního nakládání s vlastním tělem, vizáží a identitou. Jestli si to ale takhle emancipačně vyloží i publikum, nebo mu bude stačit zírání na „sexy těla“, to je stále jen na něm. (K tomuto tématu doporučuji k poslechu nejnovější epizodu podcastu Ženy XYZ.)