Přejít k hlavnímu obsahu
Laura Mvula během večera mluvila také o tom, že skladba Golden Ashes vznikla jako autoterapie v souvislosti s panickou atakou. A publikum ji odměňovalo vřelým potleskem. Přesto se jí nelze divit, že ačkoli ji fanoušci na konci bouřlivě volali zpět, na přídavek už se nevrátila. | Foto: promo umělkyně
Laura Mvula během večera mluvila také o tom, že skladba Golden Ashes vznikla jako autoterapie v souvislosti s panickou atakou. A publikum ji odměňovalo vřelým potleskem. Přesto se jí nelze divit, že ačkoli ji fanoušci na konci bouřlivě volali zpět, na přídavek už se nevrátila. | Foto: promo umělkyně
Anna Marie Hradecká - Čt, 17.11.2022 - 16:00

Koncert zblízka: Laura Mvula zahalená do osmdesátkových beatů musela tišit žvanící publikum

Už podruhé přijela do Prahy v rámci festivalu Prague Sounds (dříve Struny podzimu) hvězdná pop-soulová zpěvačka, skladatelka a klavíristka Laura Mvula, tentokrát i se skladbami z nového alba Pink Noise. Bohužel se zdá, že přestože tu má početnou fanouškovskou základnu, s českým publikem nějak nemá štěstí. Její včerejší koncert v Roxy poznamenal špatný zvuk a marné tišení lidí hlasitě žvanících nejen v prostoru baru.

Oproti minulému vystoupení (2019), kdy měla za zády brněnskou Filharmonii pod vedením aranžéra Troye Millera (který na včerejším koncertě usedl za bicí), nastalo několik změn. Jednak Laura Mvula změnila image – nechala poporůst vlasy (nebo minimálně změnila paruku, ve kterých si libuje), odhodila podprsenku... Především ale odhodila opulentní orchestrální aranže plné barevných harmonií, v nichž se kromě soulu a africké rytmiky nezapřelo Lauřino klasické skladatelské školení. Jak skladby z nového alba Pink Noise, tak i starší songy v čele s Green Garden, Can’t Live With The World On Your Shoulders a především s hymnickou Sing To The Moon, se nesly v duchu osmdesátkových synťáků a zjednodušených ostrých beatů.

Ve jménu zvukové koule

Na tom by samo o sobě nebylo nic špatného. Bývá osvěžující, když umělec dá svým hitovkám nový kabát, tentokrát však nové aranžmá podle mě zcela zapadlo v šíleném zvuku velkého sálu pražského Roxy. Těžko říci, jestli to bylo prostorem, nebo jestli zvukaři neměli svůj den... Každopádně i když jsem stála těsně za zvukařským stanovištěm, z pódia ke mně doléhala místo jasné harmonie jen zplácaná zvuková koule poháněná bicími, ze které tu a tam vystřelil výše položený kytarový rif Daniela Hutchinsona nebo zbytečně zesílený backvokál klávesisty Oliho Rockbergera, který se navíc na několika místech solidně škrtil.

Ničemu nepomohly ani přednahrané vrstvené vokály nebo v jednom místě dechová sekce, vše podkreslené dalšími zvukovými vrstvami, v nichž se utápěla basa Karla Rasheeda Abela. Nad vším se sice linul Lauřin ikonický vokál a místy do děje zasáhly její klávesy, jenže celkový sound spíš působil, jako by každý z muzikantů hrál pomalu v jiné tónině a jel si „to svoje“. Pokud tyhle řádky čte někdo, kdo na koncertě byl a ze zvuku měl lepší pocit, nechť se o svůj dojem podělí v komentářích pod článkem (a ideálně ať i uvede místo v sále, kde stál). Já sama jsem se ale přistihla při myšlence, že se těším, až si doma nové skladby poslechnu pořádně ze studiové nahrávky.

Kdo to tady žvaní?

Strašně mě to mrzelo. Moc jsem se těšila, že si koncert Laury Mvuly v Roxy užiju pěkně na stání – tedy na křepčení a paření. Na její minulé show ve Fóru Karlín totiž seděli svátečně odění návštěvníci jak zařezaní a muzikanty odměňovali způsobným, byť nadšeným potleskem (což jim nelze vyčítat, chovali se prostě jako na orchestrálním koncertě klasické hudby). Mvula je tehdy marně vyzývala, aby se uvolnili, dali průchod emocím – a hlavně aby dali jí a jejím spoluhráčům pocítit zpět nějakou energii. Někdy ve druhé půlce koncertu jsem tehdy nebyla sama, kdo se zvedl a šel si někam stranou zatancovat tak, aby ostatním nerušil výhled.

Tentokrát v Roxy mě ale rozčiloval opravdu špatný zvuk a navíc neukázněné publikum, které až na přední řady, sestávající, doufám, z věrných fanoušků, neustále nahlas žvanilo, a to i v momentě, kdy Laura začala hrát sama s klavírem dvě nejkřehčí skladby Diamonds a modlitbu Father Father, které pořádné vyzní jen v rozjímavém tichu. Vůbec bych se jí byla nedivila, kdyby naštvaně praštila do kláves a z pódia odešla.

Laura sice vydržela, ale opakovaně žádala lidi o klid. Vše došlo tak daleko, že ti v sále, kteří chtěli poslouchat, začali dělat na žvanící ignoranty hlasité sborové „ššššš“ a někdo dokonce zoufale ječel: „Tichooooo!“. Laura se snažila vše zachránit vtipem, ale za mě to tedy byla ostuda jak hrom. Zvlášť při pohledu do zadních částí sálu to vypadalo, že si tu spousta lidí dala jen megadrahé dostaveníčko na drby. Proč kvůli tomu chodí na koncerty a kazí zážitek ostatním, navíc když sami musí řvát, aby se přes hudbu slyšeli?

Proč nezpíváme

Pro Mvulu musí být české publikum vůbec záhadou. I pro nás, kteří máme její tvorbu rádi a sledujeme, jak v zahraničí sbírá ocenění a spolupracuje s dalšími hvězdnými jmény (mimo jiné Snarky Puppy, Jamie Cullum či Metropole Orkest), nastal až trapný moment, kdy kapela spustila skladbu I Would Die For You od Prince a ve chvíli, kdy Laura vyzvala publikum ke zpívání refrénu, nikdo ani nepípl. A to samé během závěru výše zmíněné sólové modlitby Father Father. Nastala až paradoxní situace, že se žvanilové konečně na chvíli uklidnili, ale v závěru skladby, kdy publikum na Lauřiných koncertech obvykle zpívá s sebou, se nikdo nepřidal. Však to taky Mvula hořce okomentovala: „No, a teď jste zticha.“

Celkově se přitom nezdálo, že by komunikace s publikem nefungovala – Laura dělala vtípky, utahovala si mimo jiné ze svého outfitu, sestávajícího jen ze saka na holém těle a upnutých kalhot, nebo z názvu klubu Roxy. Na začátku vyjádřila své překvapení nad početným publikem – že ji u nás tolik lidí zná. Mluvila také o tom, že skladba Golden Ashes vznikla jako autoterapie v souvislosti s panickou atakou. A publikum ji odměňovalo vřelým potleskem. Přesto se jí nelze divit, že ačkoli ji fanoušci na konci bouřlivě volali zpět, na přídavek už se nevrátila.

Komu to přišít

Na závěr řečnická otázka: může za to zpackaný zvuk? Nebo snad lidi ztratili pozornost u divokých osmdesátkových aranží (dnes tak populárních), které se naživo moc nekamarádily s barevnými (9, 11, 13) akordy a změnami tónin? Nebo snad selhala dramaturgie koncertu, kdy zařadit komorní sólové kontemplace s klavírem po dvou třetinách elektronické smršti možná nebyl dobrý nápad? A nebo jde o českou povahu a naši nechuť se spontánně emotivně projevovat směrem k interpretovi na pódiu?

Odpověď lze hledat i v celkové dramaturgii večera, kdy po vystoupení Laury Mvuly byla na programu ještě (jak pravil promo text) „loopingová smršť v nevídané sestavě“ Dan Bárta, Endru a RICOLOOP a následně set DJ Craiga Montse. Je tedy možné, že spousta lidí – a zřejmě zdaleka ne jen Čechů – prostě přišla na party před státním svátkem coby dnem volna, a tudíž pro ně Mvula nebyla hlavním programem večera – což je nešťastné z hlediska dramaturgie. Kdo ovšem bohužel slízl všechnu bídu, byla samotná frontwoman, která si to podle mě rozhodně nezasloužila. Doufejme, že se bude v budoucnu konat nějaké „dotřetice", které dosavadní zádrhele úspěšně vyváží.

Laura Mvula
16. 11. 2022
Praha (Roxy)

Setlist:

Intro
Safe Passage
Church Girl
Conditional
Bread
Sing To The Moon
Remedy
Can’t Live With The World On Your Shoulders
Overcome
I Would Die For You (Prince cover)
What Matters
Golden Ashes
Show Me Love
Diamons (solo)
Father Father (solo)
Magical
Pink Noise
Green Garden
Got Me

Přídavek (nekonal se):
Before The Dawn

Tagy Laura Mvula Roxy

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.

Anna Marie Hradecká
Moje hudební vzdělání začalo přívalem zahraničního popu v porevolučních rádiích. S bráchou jsme sledovali hitparády a hráli hru, kdo uhodne písničku a interpreta podle prvních taktů. Chtěla jsem být samozřejmě jako Mel B ze Spice Girls. Jenže na konzervatoř jsem pak šla studov…
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY