Juraj Schweigert: Někdy je charakter hudebníka podstatnější než jeho způsob hry

Juraji, našel jsi ty foukací harmoniku, nebo ona si našla tebe?

No, to je filozofická otázka. Ale jelikož se považuji za realistu, řekl bych, že já jsem našel foukací harmoniku a nikoliv ona mne. Když mně bylo osmnáct let, zpíval jsem v kapele Led Zeppelin revival. A jelikož Robert Plant na některých nahrávkách hraje na harmoniku, začal jsem se o tento nástroj zajímat. První harmoniku jsem si koupil v Žiaru nad Hronom. Byla to značka Silver star. Zvukově nebyla nic moc, ale musel jsem pracovat s tím, co bylo (smích).

Viděl jsem tě několikrát hrát naživo a vždy jsem měl neodbytný pocit, že se pohybuješ v žánru zvaném Blue-eyed soul, jehož průkopníkem byl například Paul Butterfield. Jakým zůsobem vnímáš soul či blues? A které osobnosti foukací harmoniky máš nejraději?

Paul Butterfield byl opravdu průkopníkem – hrál mnohem melodičtěji. Takže s tebou souhlasím, je to v podstatě můj směr. Mým nejoblíbenějším žánrem je však Jumpin blues. A co se týče osobností foukací harmoniky, kromě Little Waltera mám nejraději novátorského hráče Carlose del Junca a z klasických hráčů Paula deLaye.

Patříš ke generaci, která je ovlivněna moderním pojetím hry. Co ti první vytane na mysli, když se řekne overblow (vytváření tónů přefukováním)?

Pro mě je overblow další způsob ohýbání tónů a možnost hrát odlišně. Nechci být omezený škálou tónů vyskytujících se na diatonické harmonice.

Jsi známý svou precizní hrou. Jaké byly tvé začátky a kolik hodin denně trénuješ?

Začátky nebyly valné, ale na vysoké škole jsem se harmonice začal více věnovat. Hrával jsem i čtyři hodiny denně. Nyní by byly dvě hodinky naprostým ideálem, ale když máš rodinu, jsi rád za hodinu cvičení. Je ale fakt, že se věnuji po večerech i jinným nástrojům jako je piáno, basa a kytara. Velmi mi to rozšířilo hudební obzory. Vnímám hudbu i z jiných úhlů pohledů, což se následně snažím přenést do hry na harmoniku.

Na území bývalého Československa jsi se jako první začal obšírně věnovat moderní customizaci diatonických harmonik. Co tě k tomu vedlo?

Vedl mě k tomu velmi pragmatický důvod. Potřeboval jsem hrát overblow, a než jsem si coby student dokázal našetřit na upravenou harmoniku od profesionálního customizéra, například od Brada Harrisona, začal jsem se věnovat customizaci na vlastní pěst. Pokud chceš ale customizovat pořádně, musíš nad tím hodiny a hodiny přemýšlet. A já jsem postupně přestával mít tolik času. V současnosti raději obětuji peníze a customizovanou harmoniku si koupím.

Co je u customizace podstatné? Co bys dporučil těm, kdo by si chtěli sami upravovat hlásky?

Podstatné je customizaci nastavit podle osobního způsobu hry. Úprava hlásků neovlivní pouze možnost hrát technikou overblow, také se daleko lépe hraje bending. Pokud si správně nastavíš hlásky, jedná se o diametrální rozdíl.  Běžný hráč nemusí udělat hodně, stačí si nastavit odsazení hlásku od slotu, kde vibruje – to je nejpodstatnější.

Jsi známý tím, že skládáš texty v angličtině – kterou skvěle ovládáš, protože jsi v Anglli žil. O čem nejraději píšeš?

Já angličtinu učím. A o čem píšu? Mám rád vtipné texty, proto se snažím pracovat i s dvojsmysly. Na novém albu mám více vážnějších témat, která se týkají současnosti, jako je například schopnost udržet si pozornost nebo mezilidské vztahy. Snažím se vyhýbat se kliše.

Nedávno jsi se svou kapelou Groove Time natočil studiové album. Představ nám jej, prosím.

Po pěti letech jsem se rozhodl dát dohromady autorské věci, které za tu dobu uzrály. Co se týče skládání, mám pocit, že opakování bluesových témat mně až tak nenaplňuje. Snažil jsem se proto kombinovat blues s různými styly jako je soul nebo reggae. Narozdíl od prvního alba jsem se snažil klást důraz na songwriting, aby to bylo zajímavější i pro běžného posluchače, nikoliv jen pro foukačkářskou komunitu.

Kromě toho, že jsi vynikající harmonikář, také zpíváš. Kdo je pro tebe vzorem, co se týče zpěvu?

Jelikož jsem vyrůstal na klasickém rocku a měl jsem kapelu Led Zeppelin revival, je jedním z mých prvních pěveckých vzorů Robert Plant. Z bluesových zpěváků mám velmi rád Jimmieho Witherspoona, který se pohybuje na rozhraní stylů blues a jazzu. Mám rád zpívání bez afektu. Snažím se do zpěvu nedávat něco, co není ve mně. Jsem rád přirozený a upřednostňuji rovněž nadhled ve smyslu „nebrat se vážně“. Zjistil jsem, že tímto způsobem mám v oblasti zpěvu nejlepší výsledky.

Co dalšího chystáš a na čem v současnosti pracuješ?

Dokončil jsem album a nyní pracuji na marketingu k celému projektu. Chystám se na další album, které by mohlo být jazzové. A také se chystám vytvářet nová videa na youtube.

Vím, že jsi absolvoval sérii koncertů se Slovenskou filharmonií. Jaké to pro tebe coby bluesového autodidakta je, hrát s akademiky?

Jsou to smíšené pocity. Na jednu stranu si říkám, že je to super, a na druhou stranu bylo cítit veliké napětí, jelikož se jednalo o přesně zahrané party. Mým jediným štěstím bylo, že jsem se naučil číst noty – jsem na Slovensku asi jediným foukačkářem, který to umí. Ale mám zakázky, kde se člověk bez znalosti not neobejde. Hrál jsem v bratislavské opeře sérii koncertů s filmovými melodiemi Ennia Morriconeho včetně jeho vrcholného díla, hudby ze snímku Tenkrát na západě. Už na zkoušce s filharmonií to byly nervy, protože jsem se téma musel naučit naprosto přesně notu po notě. Navíc jsem na konci koncetu šel zahrát přímo do publika. Byla to úžasná zkušenost. Strašně rád bych si to zopakoval.

Kromě Slovenské filharmonie jsi rovněž spolupracoval s velkými osobnostmi slovenského blues a jazzu. Na kterou spolupráci vzpomínáš nejraději?

Kromě své kapely rád spolupracuji s kytaristou Stanem Počajiem a jeho kapelou, kde se potkávám s Peterem Preložníkem (klávesy), Miško Šimkem (baskytara) a Miško Fedorem (bicí). S poslednimi dvěma zmíněnými jsem spolupracoval také coby sólista v bandu Petera Lipy. Kdysi jsem u něho totiž zaskakoval za saxofonisty a absolvoval jsem několik koncertních turné včetně Česka. S Peterem a jeho kapelou se mi hrálo skvěle, protože jsou to zkušení muzikanti a bezvadní lidé. Když si s někým sedneš kromě hudební stránky i lidsky, je to vždycky super. Někdy je charakter hudebníka podstatnější než jeho způsob hry.

Kolik máš foukacích harmonik? A jaké máš nejraději?

Položil jsi mi mou „nejoblíbenější“ otázku, protože když někde zahraju super show, hned se objeví laik a zeptá se mě, kolik mám harmonik. Hraji v pěti různých tónnách včetně Bb a Ab. Harmoniky, které mám, jsou upravované Marine bandky s plechy ze Special 20 od německého customizera Thomase Hankeho a Golden melody v úpravě od Brada Harrisona. V počátcích jsem hrával na diatoniky Lee Oskar. Posléze jsem přešel na Heringy, které mi ale neseděly. Nejvíce mi vyhovují Marine bandky od Hankeho.

Jakou amplifikaci používáš?

Mám nejraději lampové kombo Bassman 65 a Electrovoice RE 10, které používá můj oblíbenec Carlos del Junco. Používám i pedalboard. Na akustické hraní mám malé tranzistorové italské kombo značky Acus.

Co bys poradil začínajícím foukačkářům?

Určitě si najít kvalitního učitele, protože feedback je velmi důležitý. A pokud tu možnost nemají, tak se alespoň nahrávat při cvičení. Nemálo začínajících foukačkářů spadne do pasti myšlenky, že harmonika je snadný nástroj. Načež buď s nástrojem rychle skončí, nebo pochopí, že se musí do cvičení zakousnout. Podle mého názoru je učitel důležitý.

Tento rok si připomínáme 125. výročí Marine bandky. Co bys této legendární foukačce popřál do dalších let?
 
Aby si konečně vyměnila hřebíky za šroubky (smích)! A teď vážně – doufám, že Hohner bude pokračovat stále v tom, co dělá tak dobře, protože hlavně v poslední době šel s kvalitou velmi nahoru.