Přejít k hlavnímu obsahu
The Agony při nahrávání nového EP Eclectic | Foto: Zuzka Böenisch, Fotopoet
The Agony v SONO Records při nahrávání nového EP Eclectic | Foto: Zuzka Böenisch, Fotopoet
Nikola Kandoussi - Čt, 21.05.2020 - 15:00

Jégra jsem při nahrávání Eclectic používala jako tekuté hašlerky

Máme za sebou nahrávání nového EP Eclectic s Milanem Cimfem. Jak to všechno začalo a co jsme s The Agony zažily? V listopadu 2017 jsme s Pájou Bohatým točily naši desku 689 v SONO Records, Studio 2. Hned první večer si s Kejtý sedíme v „předsíni“ u piva, když tu najednou se objeví pán, který jde do studia cosi montovat, a až po chvíli mi dojde, že je to Pavel Karlík, zakladatel a spolumajitel studia a mj. producent Lucie.

Seznámili jsme se, dali se do řeči a Pavel si s námi sedl na jedno pivo, přičemž projevil přání poslechnout si, cože to vlastně jdeme nahrávat. I pustily jsme mu ochotně pár demáčů, na které reagoval velmi pozitivně a podotkl, že expertem na tuhle muziku je hlavně Milan Cimfe. A že až budeme natáčet, ať si to Cimfáč taky přijde poslechnout.

O dva dny později s námi sedí v režii na čumendu Milan Cimfe, jemuž pouštíme právě nahraný otvírák, „Midnight Destruction“.

O rok později hrajeme v Lucerna Music Baru, kam se na nás Milan přišel podívat.

Celou tu dobu jsme kroužili kolem tématu možný spolupráce a pak jsem jednou prostě zvedla telefon a napřímo se ho zeptala, jestli by s náma nechtěl dělat, že si myslíme, že by to bylo skvělý.

Chtěl. A dokonce rád!

Milan Cimfe | Foto: Zuzka Böenisch, Fotopoet

SONO Records a Milan Cimfe jsou synonymy pro kvalitu a ta stojí peníze. My ale měly laťku nastavenou vysoko a nechtěly jsme jít s úrovní nahrávek dolů. Na podzim loňského roku jsme se proto s holkama usnesly, že znovu půjdeme do crowdfundingu, který jsme realizovaly úspěšně již čtyřikrát (pro první album Dirty And Dangerous i dvojku 689 jsme měly vždy českou a zahraniční kampaň). Abychom tentokrát tuzemské i mezinárodní fanoušky spojily na jednu platformu, zvolily jsme HitHit, který nám dal možnost zobrazení projektu v češtině i angličtině.

Crowdfunding by byl tématem na samostatný článek a my už s ním naštěstí máme dost zkušeností, proto víme, že není radno podcenit počáteční „budgeting“ a určení cílové částky, stejně tak jako kreativní část: dobrý text v projektu, kvalitní intro video, materiální i zážitkové odměny, ze kterých si vybere každý. A hlavně propagaci. S linkem hithit.com/theagony jsem žila dva měsíce.

I náš v pořadí pátý crowdfunding skončil úspěchem a fanoušci nám k Vánocům dali nejlepší dárek ze všech: splněnou cílovou částku 160 000 Kč (a krásné 4 tisíce navrch), což znamenalo, že Eclectic spatří světlo světa. Ihned jsme kontaktovaly Milana a potvrdily mu, že cirkus bude.

Písničky vznikaly v průběhu asi tak roku. Do studia jsme měly jít v dubnu, ale koronténa nám termín odložila o měsíc, což, zpětně bráno, bylo vlastně štěstí, protože teprve 14 dní před květnovým nástupem do studia jsem napsala finální song, o kterém jsem byla přesvědčená, že skládačku EP perfektně doplňuje a že právě takový kousek tam chyběl. Byla jsem si vědoma toho, že mě holky možná vykostí, ale nestalo se tak a bylo rozhodnuto, že nově napsaná věc se nahrávat bude.

Všechny songy jsem zaznamenala do programu Logic Pro X jako demáče, poslala je spolu s poznámkami Cimfáčovi, aby věděl, co se bude dít, a pak už jsme „jen“ cvičily a odškrtávaly dny.

Kajda ve studiu | Foto: Zuzka Böenisch, Fotopoet

SONO si s aktuální situací poradilo výborně – zavedli dvouzónové „karanténní“ studio, které spočívá v tom, že obrovský nahrávací prostor ve Studiu 1, plus přilehlá malá režie, náleží kapele a Cimfáč sedí v řízení letového provozu, čili v hlavní režii. Obě strany jsou v kontaktu přes webkameru a mikrofony – zní to sice smutně, ale je to vlastně dost praktické. Velkou výhodou totiž je, že zatímco nahrávající kytarista nebo basák sedí v malé režii a do beden (každá je třikrát větší než naše televize) si může nechat vyhulit poslech, Cimfáč si nastaví poslech v hlavní režii podle sebe. Neboli, jak to hezky shrnul: „Vy máte poslech, já mám kontrolu.“

Studio 1 je ohromující a dechberoucí prostor s jak jinak než famózní akustikou. Muzika jako by byla všude kolem vás, je to magický a inspirativní. Uprostřed sálu trůní 100 let starý repasovaný Steinway, což je úžasný kus nástroje a já si za něj jednoho večera, před nahráváním zpěvů, sedla a chvíli si brnkala.

Najednou mi došlo, že sedím uprostřed nejlepšího studia u nás, ze kterého vyšlo tolik skvělých nahrávek, a hraju na klavír, který byl vyrobený před stoletím, a pak jdu pokračovat v práci na nahrávce svý kapely. Naskočila mi husina, byl to jeden z mnoha kouzelných momentů.

Steinway | Foto: Zuzka Böenisch, Fotopoet

Vraťme se ale na začátek, kdy Kajda za jeden den nahrála bicí, Kejtý ještě toho večera pokračovala basou a další den odpoledne jsme se vrhli na moje kytary.

Nyní trochu techniky pro guitar nerds, ostatní můžete přeskočit.

Setupy jsem měla tři:

1. Salvation Audio modul Dread Plate (takže Mesa Dual Rectifier) v hlavě Randall RM100 přes bednu Coffee Custom Cabs Lungo Half Open Back (repráky 2x Celestion G12 Vintage 30, 2x Fane F90).
Mesa zvuk přikopnutý Orangem a prohnaný repráky s odpovídajícími koulemi byl nutný zejména pro víc heavy písně, úplně největší parádu udělal ve věci s názvem „Annie“, která je z celého EP, i přes svůj název, nejtvrdší.
Děkuju Terce za půjčení aparátu a Kubovi Březinovi za poskytnutí modulu!

2. Můj Marshall JCM2000 DSL50 přes bednu Coffee Custom Cabs Latté (2x Celestion G12 Creamback). Nejuniverzálnější a nejpoužívanější zvuk. Bedna vytáhla zvuk mého aparátu až do nebeských výšin, hešteg Dojetí.

3. Čisté zvuky: buď clean kanál výše zmíněného Marshalla, nebo Fender Twin Reverb Silverface. Konečný zvuk jsem si přizpůsobila poťáky na kytaře a použitím různých snímačů; když bylo potřeba čistý part trochu přikreslit, využila jsem svůj KHDK vol. 2 clean boost ve smyčce Marshalla.

Kytary jsem střídala dvě, svého Kobrle NK Explorera a Hanák NK Firebirda, využila jsem je asi tak v poměru 75:25 ve prospěch Explorera.

Sázeli jsme stopu za stopou jak to jen šlo, měla jsem nacvičeno, a tak to fičelo celkem rychle. Obrovskou pomocí a vodítkem nám byly předem nahraný demáče, který jsem si prostě otevřela v Logicu a viděla, kolik stop mám nahrát. Když byla jedna kytarová stopa hotová, odškrtla jsem ji a jela na další, přičemž jsem Milana rovnou instruovala, kam do panoramy mi má kterou kytaru hodit. Příklad: „Milaneee, prosimtě, teď jdu nahrát Mesu, tu mi dej doleva na čtyřicítku... teď to jdu zdvojit Marshallem, stejný part, prosím doprava taky na čtyřicet.“

Doprovodné kytary byly nahrány za cca 9 hodin, končila jsem akustickými party.

Niky a Terka | Foto: Zuzka Böenisch, Fotopoet

Jakmile jsem dokončila rytmickou kytaru, vystřídala mě Terka, aby se jala vytvářet kouzla, a já se vzdálila na cigáro a najíst se. Na tomto místě bych ráda poděkovala uživateli David Alfik Dewetter, neb to byl právě on a jeho famózní kulinářské schopnosti, kdo mě udržel během nahrávání naživu a najedenou. Věřím, že to přispělo k celkové kolektivní pohodě, jelikož není nic horšího pro mě i mé okolí, než když mám hlad. Nebo je mi zima. Nebo se mi chce spát. Nebo musím jít do kopce.

Alfik zabránil mému pláči svou báječnou vepřovou roštěnkou nebo panenkou nebo co to bylo, již nám poslal se sosem a rýží, a za dva dny osobně dovalil svíčkovou, která se směle rovná té od mé mamky.

Zhruba v půlce celého nahrávacího procesu se stalo, že jsme začínali stále později a končili také stále později. Můj biorytmus se tudíž změnil, ale nedalo se nic dělat, nejlíp jsme všichni fungovali v noci a tomu bylo nutno se přizpůsobit.

Třetího dne, zatímco Terka natáčela „Merry Goes ‘Round“, uvelebila jsem se po jídle na svém lůžku, že na chvíli zavřu oči... a byla jsem probuzena o tři hodiny později.
Že Terka prý už končí a začnu zpívat.

Trochu jsem zpanikařila, Terka mi však ukázala, jak se dělá sakra silná káva v mocca konvičce a to mě nakoplo a zachránilo. Prolévala jsem se vodou s citrónem, dala pár cigaret, rozezpívala se a pak už se tomu nedalo uniknout, musela jsem jít za mikrofon.

Zpívám | Foto: Zuzka Böenisch, Fotopoet

Abych trochu vysvětlila svůj psychický blok ze zpěvu – celých sedm let (naštěstí stále méně a méně, od té doby, co jsem začala chodit na lekce k Beego Shea) slýchám, že ten náš zpěv by mohl být lepší a tvrdší a takový a makový. Takže natáčení zpěvu pro mě vždycky bylo tak trochu traumatizující záležitostí, navíc většinou vás zavřou do nějaký kukaně nebo budky, nebo kolem vás aspoň postaví paravany, a snažte se.

Na minulé desce jsem měla Beego ve studiu, což sice byl bezprostřední tlak a tak trochu bič, jenže to taky významně přispělo k tomu, že zpěvy dopadly výborně. Teď jsem, i přes předchozí krátkou přípravu s Beego, na to byla sama a trochu mě to nervilo, Milan mě ale podržel a slíbil, že jednak si mě bude hlídat a poradí mi, kde bude potřeba, a druhak bude přísný a nepustí nic, co by nebylo dobrý.

Mikrofon byl postaven přímo před okno hlavní režie. Žádný paravany, žádná kukaň, jen mikrofon, já a za mnou celý ten volný prostor sálu Studia 1. Taky jsem přišla s nápadem, že budu mít svoje vlastní sluchátka – moje Marshally mi sedí na uších, nemusím si je přidržovat a můžu se soustředit na zpěv. K tomu, aby příprava na vokální party byla dokonalá, přispěl Milan domácí meruňkovicí, a mohlo se jít na věc.

Toho večera mi to sedlo. Milan navodil skvělou pohodu a já se rozezpívala tak, že jsem nevěřila tomu, co ze mě leze. V jednu chvíli Milan pravil, že zpívám tak, až mu z nosu jedou pavouci na lyžích. Z tohoto neobvyklého avšak o to lepšího komplimentu jsem byla smíchy tak vyřízená, že jsem se musela jít uklidnit ven a ve zpěvu se mohlo pokračovat až za několik málo minut.

Když mi bylo patnáct a můj táta předělal svou zahradní kůlnu na domácí studio, nahrála jsem tam svá první dema. Tehdy jsem neuměla zpívat už vůbec a navíc byl některý ze zimních měsíců, takže v kůlnostudiu byla neskutečná klandra. Taťka přišel právě když jsem se s něčím trápila, a v ruce nesl flašku Jégra.
„Hele, dej si dva loky,“ povídá mi, „a pak začni zpívat. Trochu tě to zahřeje a přestaneš se stydět.“
A měl pravdu. Napila jsem se, zaplavilo mě teplo, tréma šla stranou a začalo to jít.
Proto jsem si já, alkoholem tehdy velmi nepoznamenaná, vytvořila asociaci „Jagermeister = pohoda při zpěvu“.

Kejt | Foto: Zuzka Böenisch, Fotopoet

Při předchozích natáčeních jsem si tuto metodu netroufla aplikovat, ale poté, co mi docela slušně vycházela na turné, zeptala jsem se Milana, jestli by to byl problém, a on řekl, že ať každý dělá co mu sedí, že jen bacha na opilou dikci, nesmím to přehnat. Používala jsem proto Jégra tak trochu jako tekuté hašlerky, vždycky jednoho půlpanáka na písničku, zalít se vodou a fungovalo to.

Udělali jsme tři věci včetně backvokálů, skončili ve dvě ráno a v půl čtvrté jsem byla ve spacáku.

Přišel den číslo čtyři.
Kejtý a já jsme se vzbudily (spaly jsme ve studiu každou noc, někdy tam s námi byla i Kajda a/nebo Terka), já nakrájela okurky, mrkve a připravila vodu s citrónem, Kejtý nakrájela řapíkatý celer a uvařila vejce. Pro ty z vás, kdo si právě myslí, že jsme najednou šly do zdravého životného štýla, vězte, že na druhý půlce stolu trůnila naše kafe a krabičky cigaret.

Nahrávací session začala pozdě, asi ve dvě odpoledne. Kejtý dotáčela basu a pak se měl dělat zbytek zpěvů, takže dvě písničky. Tentokrát jsme si dali záležet hodně.
„Začátek dobrý, pak bacha na ladění. Přidej výraz. Lepší frázování, odrážej to. Jo, tohle beru, jedem dabl! Dej mi ho ještě. Pojď ještě. Hele, mohl bych to vzít, ale vím, že to umíš líp, tak jedem.“

Začala jsem v půl desátý, skončila ve tři. Absolutně vyšťavená. Ale Milan, když cítil, že už nemůžu, to začal táhnout, motivoval mě. Výsledkem bylo několik magických momentů, který mi daly energii zase na další hodinu nebo dvě, uslyšíte je sami – třeba v „Annie“ a „I Should’ve Seen It Comin’“. Taky jsem se poučila, že když mi některá věc na první dobrou nejde, není vůbec žádná ostuda začít dělat jinou písničku a k předchozí se pak vrátit, když je člověk už rozezpívaný a v laufu.

S Milanem Cimfem v roce 2018

Dojela jsem poslední stopu a šla si otevřít vychlazenou Plzeň. Co se mě týkalo, já byla totálně grogy a měla jsem co dělat, abych flašku zvedla k puse. Člověk by neřekl, jak je takový nahrávání náročný. To samý si musela říkat Kejtý, která uplynulých několik hodin strávila poslechem mých zpěvů, aby se následně ve tři ráno dostala ke zbytku svých backvokálů.
Komplet nazpíváno bylo v půl sedmé ráno.
Vyšly jsme ven na cígo a venku bylo už zase světlo, kohouti kokrhali a ptáci řvali. Dívaly jsme se na sebe únavou zamženým zrakem a už ani nemluvily, bylo to příliš náročné – říkám to strašně nerada, ale na záležitosti typu být celou noc vzhůru jsem ve svých šestadvaceti letech asi už moc stará.

Samý konec natáčení byl strávený různorodým tvořením všeho na vše. Já projížděla melodie na Steinwayi, Kajda se ke mně připojila a následně trvala na tom, že si prostě musí zahrát na své milované tympány. Já už ale nemohla a za chvíli jsem si šla lehnout.
Když jsem se v půl jedenácté opět připojila ke zbytku souboru, zjistila jsem, že rytmická sekce studio stále neopustila a spolu s Milanem usazeným v režii neustále tvoří.

Čtyři dny v SONO Records pro mě byly nepopsatelným hudebním zážitkem. Bylo úžasný být se svou kapelou a s Milanem, mluvit o muzice a dělat ji, dát naše písničky do ruky někomu, kdo ví co s nimi a posune je výš. Milan neváhal vzít si do parády bandu čtyř ženských, přistupoval s respektem k nám i k tomu, co jsme složily, vložil do toho veškeré své zkušenosti a um. Byl parťák, ale zároveň lídr, když bylo potřeba. Byl trpělivý a zároveň nás uměl vyhecovat k co nejlepším výkonům. Člověk si nedovolí flákat to a nedávat sto procent, když tráví čas v takovém prostoru a pod dohledem někoho, kdo toho tolik dokázal, chápe tu muziku i nás, a ví co dělá.

Nezbývá než čekat na výsledky; jsme si ale jistý, že nás pět dalo dohromady neuvěřitelně dobrý EP.

Milane, díky!

Děkujeme také Karolíně Karlíkové Kalandrové, manažerce studia, za skvělou komunikaci a perfektní zázemí, a hlavně našim fanouškům, kteří nám umožnili nahrát EP s Milanem a v SONO Records, tak, jak jsme si vysnily.

Tagy komunita The Agony SONO Records Milan Cimfe
Zpěvačka a kytaristka kapely The Agony
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY