Přejít k hlavnímu obsahu
Víc poslouchat (druhé a celek), než hrát! Tenhle skill mi přinesl asi nejvíc kšeftů, říká Tomáš Jochmann | Foto: archiv TJ
Víc poslouchat (druhé a celek), než hrát! Tenhle skill mi přinesl asi nejvíc kšeftů, říká Tomáš Jochmann | Foto: archiv TJ
Jan Podzimek - St, 14.10.2020 - 08:00

Hovory po zkoušce #8: Tomáš Jochmann

Jako aktivní hudebník jsem vždycky rád koukal ostatním pod pokličku. Toužil jsem se zeptat známých a talentovaných muzikantů na spoustu věcí spojených s hudbou. Jak k muzice přistupují, jak to mají se cvičením, trémou, motivací nebo inspirací. Duše umělců bývá křehká  a v tomto seriálu se jí pokouším dostat co nejblíž. Mým dalším hostem je člověk, který toho má podle mě hodně před sebou. Skvělý muzikant a fenomenální klavírista Tomáš Jochmann. Znát ho můžete z kapely Mekyho Žbirky, hraje s Yvonne Sanchez, Robertem Balzarem, Jonathanem Ramirezem, nebo kvartetem Agáty Hlavenkové. Zabývá se skládáním a producentskou prací ve svém nahrávacím studiu a vydavatelství.

Tomáši, díky že sis udělal čas. Začneme od začátku – kdy ses poprvé setkal s hudbou? Hrálo se u vás doma v Prešově?

U nás doma se právěže vůbec nehrálo, ale hrálo se v divadle, kde pracovali oba mí rodiče, babička, dědeček, sestra babičky, její syn (mého táty bratranec) a jeho bráchy manželka, což je myslím má teta z druhého kolena (tihle všichni z tátovy strany). Snad je to dost srozumitelný. Kupodivu nikdo z nich nebyl ani muzikant, ani herec. Ale moje druhá babička vedla sbor a hrála na klavír a taky strejda, mámin brácha byl výbornej klavírista a živil se celý život hraním na klavír v Německu. No a jelikož jsem trávil celé dětství v divadle, tak jsem byl pořád obklopen hudbou.

Začal ses tedy věnovat hře na klavír. Hrál jsi ještě na něco jiného?

Začalo to tím, když se jednou táta vrátil z Německa ze zájezdu s divadlem. Přivezl bráchovi takový malý dětský klávesy Casio. Ale hrát jsem na ně začal já. Hrál jsem si podle sluchu, noty jsem vůbec neuměl. A nenaučil jsem se je pořádně asi tak do doby, než jsem se začal připravovat na konzervatoř. Když jsem byl malej kluk, tak jsem chtěl hrát na všechno a hlavně na to, co jsem nemohl mít. Vždycky mě fascinovaly bicí. K těm jsem se jako dítě neměl jak dostat. Občas v orchestru v divadle jsem si sem tam bouchnul, ale bál jsem se, aby mě někdo nenachytal. Jinak jsem měl období, kdy jsem strašně chtěl hrát na kytaru nebo baskytaru. Tak jsem si chvíli brnkal na kytaru a chvíli na baskytaru. Když jsem už studoval na konzervatoři, tak jsem chodil na obligátní bicí k Lukáši Doksanskému a poté, když jsem byl na VOŠ KJJ, tak k Martinu Šulcovi. Oba skvělí učitelé a hráči. Měl jsem tehdy i období, kdy jsem cvičil i 4 hodiny denně. Ale moc dlouho to netrvalo, přeci jen jsem se měl věnovat hlavně klavíru. Ale moc mě to bavilo.

Byl jsi takový ten dříč, co je spíš zalezlý doma, nebo jsi měl i nějaké kapely, koncerty?

Když jsem byl dítě, tak jsem vůbec necvičil, všechno jsem hrál podle sluchu a na hodinách klavíru jsem podváděl tím, že jsem si nechal vždycky od učitelky zahrát to, co bylo v notách a pak jsem to podle sluchu zahrál po ní. Takže tak do 13 let jsem tedy moc necvičil. Až když jsem se začal připravovat na konzervatoř, tak jsem dřel 4 hodiny denně a na tu konzervatoř jsem se nakonec dostal. Učitelka mi totiž říkala, že na to nemám a že tam jen udělám ostudu. No ale nakonec se přede mnou klaněla (smích). Co se týče kapel, tak jsem jich několik měl. Co si tak matně vzpomínám, tak jsme měli jednu kapelu na základce, kde jsme hráli skladby od Stinga a jiné pop songy, a pak jsem hrál v jedné kapele, která byla něco jako U2 revival. Koncertů moc nebylo, co si tak vzpomínám. Bylo mi přeci jen tak nějak kolem 13 let, možná i míň. Jinak to bylo jen pár koncertů v ZUŠce, ale až později. Nechodil jsem do ZUŠky jako všechny ostatní děti. Měl jsem v tom dost bordel. Chodil jsem na soukromé hodiny klavíru v divadle, pak soukromé hodiny jazzového klavíru, pak zase klasika v divadle a až někdy později jsem chodil na normální ZUŠku, kde mě připravili na konzervatoř.

S Mekym Žbirkou, foto: archiv Tomáše Jochmanna

Studovat jsi šel do Prahy na Ježkovu konzervatoř, jak na tu dobu vzpomínáš? Přeci jen je to z Prešova daleko, jak ti bylo takhle daleko od domova?

No tehdy jsem moc nevěděl, co mě čeká, ale bylo to skvělé období. Nejdřív jsem se dost obával toho, že budu daleko. Do té doby jsme téměř vůbec nikam nejezdili, takže to byla dost razantní změna – být najednou na internátě. Ale hned první den na intru jsem se seznámil se skvělými lidmi, takže jsem se aklimatizoval hodně rychle. Jinak na studium na KJJ vzpomínám velmi dobře, ta škola mi dala fakt hodně. Dá se říct, že jsem se tam naučil hrát na nástroj. Měl jsem skvělé a trpělivé učitele na klasický klavír. Na jazz jsem měl samozřejmě taky skvělý učitele, ale na klasice jsem se naučil hrát na klavír.

Ve studiu jsi pokračoval dál na Vyšší odborné škole Jaroslava Ježka a nakonec jsi vystudoval i HAMU, obor jazzový klavír. Je to tak, že jsi vždycky chtěl hrát hlavně jazz, nebo původně klasiku?

Já jsem vždycky chtěl hrát všechno ostatní, jen ne klasiku. Ale čím jsem starší, tak tím víc krásy nacházím v klasice. Jazz byl pro mě vždycky top, ale mám rád samozřejmě i ostatní žánry. Srdcem mi je nejblíž jazz a černošská hudba obecně. Hodně lidí mě škatulkuje jako jazzmana, ale já osobně se považuji spíš za popového muzikanta. Mám rád písničky a různorodost. Mám rád různé rytmy a bohaté harmonie. Proto mi je blízká také brazilská a afro-kubánská hudba. V jazzu se všechny tyto styly a vlivy mísí. A v pop music taky. Když se podíváte na ty nejznámější popové umělce, tak má většina z nich kapely složené ze špičkových jazzových muzikantů, kteří mají všechny tyto styly a vlivy zažity.

Jak to máš se cvičením? Předpokládám že na konzervatoři a akademii to byla asi dřina. Jaké to bylo a jak to máš dneska?

Na konzervatoři jsem cvičil celkem dost. Byly období, kdy jsem cvičil třeba 6 hodin denně a na toto období velmi rád vzpomínám. Člověk se potom cítí strašně dobře. Nebo aspoň já to tak mám. Ale pak bylo taky období, kdy jsem zas tolik necvičil. U mě to funguje dost ve vlnách. Cvičím třeba několik hodin denně po dobu 3 týdnů a pak zase třeba 2 týdny nic. Ale každý den aspoň pár minut hraju. Jinak cvičení a hraní jsou pro mě dvě odlišný věci. Když někdo říká, že hodně hraje, tak to pro mě neznamená, že cvičí. Když někdo hodně hraje, ale hraje blbě, tak tím spíš upevňuje to špatný hraní. U cvičení se naopak tyto špatné návyky opravují. Dnes to mám tak, že cvičím, když chci něco nacvičit, nebo opravit. A taky když mám čas. Tím, že dělám tisíc věcí najednou, tak na cvičení moc energie nezbývá. Ale když mám jasnej cíl, tak si ten čas na to vyhradím. Třeba během první karantény jsem si dal za cíl nacvičit jednu skladbu od Ravela, do které jsem se zamiloval, a kterou jsem začal cvičit už na konzervatoři. Výsledek můžete vidět ve videu v přiloženém odkazu.

Vím o tobě, že se vzděláváš dál, formou workshopů u slavných klavíristů a učitelů, jako například u Barryho Harrise, Kenny Barrona, Aarona Parkse, Davea Kikoskiho a dalších. Můžeš mi jako klavírnímu laikovi o těchto esech něco říci a jak se třeba liší jejich metodika výuky?

Metodika těchto slavných klavíristů se liší hodně. Každý z nich se soustředí na jiný aspekty hraní. A někteří z nich žádnou metodiku nemají (smích). První, se kterým jsem se setkal osobně, byl Kenny Barron, který je mým celoživotním vzorem, protože jeho styl hraní je silně inspirován bebopem a stejně jako já miluje brazilskou hudbu. Byl jsem na jeho workshopu dvakrát, v roce 2008 a 2009, a byl to skvělej zážitek. Když třeba předtím posloucháš desku Stan Getz & Kenny Barron, a pak najednou sedíš vedle něj a hraješ s ním. Pak jej po deseti letech potkáš v Rudolfinu po jeho koncertě, on na tebe ukáže prstem a řekne: „Tomas? I remember you, I am following you on Facebook!“. To fakt potěší! Z těch nejmladších to byl třeba Aaron Parks, který zase hraje o něco moderněji a zaměřuje se spíš na otevřenější improvizaci a práci s tónem/zvukem. Je více zasněnej a jde na to hodně podle momentálního pocitu. Mým nejstarším učitelem, ale hlavně nejstarším učitelem jazzu vůbec, je Barry Harris, kterého intenzivně sleduju od roku 2013, kdy jsem byl na jeho workshopu v Římě, který tam pořádal do té doby, než přišel Covid dvakrát ročně a jezdí za ním lidi z celého světa. Barrymu je 90 let a učili se u něj slavní muzikanti, kteří tvořili jazzovou historii. Na druhou stranu, díky Covidu teď Barry učí online a to každý týden, takže se vídáme každou sobotu na Zoomu a můžem tak řešit to, co zrovna řešit potřebujem. Tyto online workshopy sleduje většinou kolem 200 lidí z celého světa, ale asi jen kolem deseti z nás je v „panelu“, takže s Barrym můžeme přes webkameru i komunikovat, ostatní se můžou jen koukat a poslouchat. Za workshopy jsem utratil docela dost peněz, ale nelituju ani koruny. Ty nasbírané kontakty za ta léta jsou k nezaplacení. Na prvních workshopech v Itálii jsem se seznámil např. s americkým zpěvákem Justinem Echolsem, se kterým jsme pak odehráli turné po ČR a SR. Nebo taky s Rominou Capitani, zpěvačkou ze Sieny, se kterou jsme kromě dvou turné natočili i desku a taky jsem měl možnost odehrát několik koncertů v Itálii.

Tomáš Jochmann stojící za keyboardy, foto: archiv Tomáše Jochmanna

Workshopy jsme probrali, ale vím že ty sám učíš také. Jak k tomu přistupuješ? Co je tvým cílem výuky?

Můj přístup je hodně individuální a s každým řeším něco jinýho. Někdo potřebuje zapracovat na rytmu, s někým řeším základní hudební nauku, jako jsou intervaly a stupnice, a s někým zas harmonii, voicingy nebo comping (doprovázení). Cílem mé výuky je, aby každý, kdo projde mýma rukama, měl zvládnuté základy, na kterých všechno stojí, protože čím jsou základy pevnější, tím líp a jednodušeji se pak staví složitější věci. Zároveň je důležité, aby každý věděl, jak má cvičit a na čem má doma sám pracovat tak, aby to někam vedlo. Jinak tedy každý můj žák by měl mít zvládnutou hru ze značek, ale i bez značek, protože nejde o samotné hraní „z listu“, ale o to, aby se dokázal orientovat v harmonii, a taky ji slyšet předtím, než cokoliv zahraje, takže taky rozvoj sluchu a vnitřního ucha. Znalost repertoáru je taky hrozně důležitá. Pak taky přehled v hudebních stylech, rytmech a flexibilita, umění doprovázet a poslouchat sebe, ale i své spoluhráče. Naučit se poslouchat kapelu jako celek a nehrát víc, než je potřeba. Musím podotknout, že tenhle poslední skill mi za celý život přinesl asi nejvíc práce („kšeftů“). Víc poslouchat (druhé a celek), než hrát!

Pojďme ke hraní. Velice záhy ses stal vyhledávaným sidemanem, doprovázíš mnohé úžasné muzikanty, ať už zpěváky, zpěvačky nebo instrumentalisty. Kromě jazzu i v popu, rocku a dalších směrech. Pověz nám o tom. Je třeba nějaká situace nebo hudební styl, do kterého bys nešel?

Baví mě doprovázet druhé a teď nevím jak to napsat česky, ale v angličtině bych doplnil: „and making them sound good“. Na tom doprovázení mě právě baví ta různorodost. Je mi často jedno, jestli je to jazz, pop nebo rock. Důležité pro mě je, aby to mělo nějakou úroveň a ti lidi, kteří to dělají, to dělali pořádně a brali to vážně. A taky za to pořádně zaplatili, hahaha. Odehrál jsem stovky koncertů, jak v jazz klubech, kde někdy bylo i jen 5 lidí, tak i koncerty na stadionech pro 15 000 lidí, nebo venkovní festivaly pro 40 000 lidí a musím říct, že ne vždy to je o tom, kolik lidí je v publiku. Někdy měl koncert, kde bylo v publiku 15 lidí, lepší atmosféru než koncert, na kterém bylo těch lidí třeba 500. Každý koncert má něco do sebe, takže vtip o jazzmanovi, který hrál tisíc akordů pro tři lidi a rockerovi, který hrál tři akordy pro tisíc lidí určitě nevymyslel někdo, kdo si prošel tímhle vším (smích). Už bych zapomněl na ten hudební styl, do kterého bych nešel – a tím je Punk-Rap. To je podle mě strašná slátanina. Nezlobte se na mě!

V roce 2015 jsi začal hrát na klavír a klávesy s Mekym Žbirkou. Hrát s hvězdou jeho formátu a navíc úžasným muzikantem a člověkem může být pro někoho splněný sen. Jak se ti žije v té muzikantské partě kolem něj?

V muzikantské partě kolem Mekyho Žbirky je hodně veselo. Meky nás dokáže svými vtipy bavit celý večer. Kluci jsou velcí profíci, kteří se v populární hudbě pohybují již přes dvacet let a hodně jsem se od nich naučil. Líbí se mi jejich profesionální přístup a to, že neřeší žádné zbytečnosti. Vždycky jde všechno podle plánu. Nikdo nikdy nechodí pozdě. Prostě vždy odvedou svou práci na 100 %, takže vím, co můžu čekat a nikdy mě pak nic negativně nepřekvapí.

Ještě zůstaňme chvilku u klapek. Hraješ na klavír i klávesy. Je v tom hodně velký rozdíl, stran feelingu, techniky, nebo přístupu?

Hraju na klavír i klávesy, ale hlavně na klavír. Nebaví mě totiž moc šťourat se v různých zvucích na pódiu. Pak se nemůžu soustředit na hraní, ale na přepínání zvuků a to bych musel cvičit a to mě nebaví. Nebaví mě cvičit přepínání zvuků, radši cvičím na klavír jako takovej. Ale když je to nutný, tak hraju i na klávesy. Ve studiu je to ale jiný. Tam mám klid a můžu si hrát se zvukama kolik chci. Jinak co se týče techniky, tak rozdíl v tom samozřejmě je. Pokud se bavíme o klaviatuře jako takový, tak bych to zjednodušil – na klavír se hraje váhou ruky a na klávesy převážně skoro pouze prstama. Když ta klaviatura není kladívková, ale pouze synťáková, takzvaný „bláto“, tak musíš víc používat prstovou techniku, kvůli přesnosti.

Píšeš muziku? A když, v jakém stylu?

Neřekl bych tomu, že píšu, spíš skládám a tvořím hudbu na počítači. Napsal jsem několik jazzových skladeb, ale jinak spíš produkuju na počítači, v Cubase nebo v Logicu. Noty píšu, jen když něco potřebuju rozepsat pro dechovou sekci, nebo orchestr. Baví mě skládat pop music nebo taneční hudbu, R&B/Soul, ale taky, díky technickým možnostem, symfonickou hudbu. Takže mám v zásobě několik desítek rozdělaných skladeb do různých reklam a spotů, možná i filmů. Nejlíp se mi skládá, když od někoho dostanu jasný zadání a může to být téměř cokoliv. Ale nevěnuju se skládání na plno, i když bych chtěl. Ale nechce se mi (smích).

Baracca Records Studio, foto: archiv Tomáše Jochmanna

Další věcí, kterou musíme probrat, je tvoje producentská a vydavatelská činnost. Založil jsi nahrávací studio a vydavatelství Baracca Records. Čemu všemu se tam věnuješ?

Ve studiu Baracca Records se věnuji hlavně produkci skladeb a alb pro zpěváky a zpěvačky. Většinou někdo přijde s hudebním nápadem, nebo demem a já ten nápad dokončím do finální podoby. A někdy dělám všechno, od první noty, až po mastering. Věnuji se taky tvorbě hudby do reklam a videí. A aby toho nebylo málo, tak jsem začal točit a stříhat videa. Když něco nahrávám, tak od teď i se dvěma kamerama. No a vzhledem k aktuální situaci, s rušením živého hraní, občas dělám i live streamy. Prostor na to máme úžasnej. A co se týká vydavatelské činnosti, tak vydáváme pouze projekty, na kterých se autorsky nebo produkčně podílíme.

Pojď nám představit nějaké projekty z Baraccy.

Náš hlavní projekt, který byl taky impulsem ke vzniku studia, se jmenuje Special of the Day. Je to projekt, který vznikl z dlouholetého přátelství a umělecké spolupráce jihoafrické zpěvačky Melanie Scholtz, mě a bubeníka marocko-francouzského původu, Karima Red. Každý z nás do kreativního procesu přináší svůj jedinečný styl a odborný přístup, ať už z hlediska rytmu, harmonie, či melodie. V roce 2018 vyšlo naše první a jediné album v této sestavě, The First Course. Toto album je hladkým spojením populárních a vintage žánrů, které vzniklo z autentických, inspirativních momentů. Jako producentský team nadále s Karimem fungujeme, ale již bez Melanie, která se v roce 2018 odstěhovala do New Yorku.

Již během tvorby alba The First Course jsme ke spolupráci přizvali jako hosta excelentního zpěváka Dušana Marka, kterému jsme v roce 2019 spolu s našim producentským týmem SOTD vyprodukovali sólové album Giving Me Life. Toto album je velmi pestré a všichni si přijdou na své. Jako hosté se na albu také podílely úžasná zpěvačka Eva Burešová, nebo multitalentovaná Eliška Mrázová.

Jedním z posledních zajímavých projektů, na kterých jsem pracoval byla skladba You & I od kapely Lone Hill. Tito dva kluci jsou nesmírně nadaní a spolupráce s nimi šla jako po másle. Miluju Soul a R&B a touto skladbou se přesně trefili do mého vkusu. Kéž by taková hudba byla populárnější.

Na závěr bych rád nahlédnul do budoucna. Letošní rok hudbě opravdu nepřeje, ale zeptám se tě, na čem pracuješ teď? Na jakou muziku se můžeme těšit?

Nejvíc pracuju na věcech, které nejsou závislé na živém hraní, takže mám třeba rozdělaný album s hudbou do reklam, připravuji online hudební jazzovou (nejen) školu a několik videí, které jsem natočil za posledních pár měsíců, např. jazzový kvartet s Agi Hlavenkovou, která patří k nejtalentovanějším mladým zpěvačkám v ČR a na Slovensku, nebo duo s legendárním kontrabasistou Antonínem Gondolánem. Dále připravujeme s naší novou salsovou kapelou v čele s Jonathanem Ramirezem a speciálním hostem z USA Michito Sanchezem live video session ze studia, takže je na co se těšit.

 

Special Of The Day Team - Tomáš Jochmann, Melanie Scholtz, Karim Red Robert Balzar, Yvonne Sanchez, Tomáš Jochmann, Jonathan Ramirez
Tagy Hovory po zkoušce Tomáš Jochmann
Narodil jsem se v Praze. Bicí jsem vždy miloval. Vystudoval jsem ZUŠ obor bicí nástroje a posléze konzervatoř v Praze, ve třídě legendárního prof. Miloše Veselého. Věnuji se výuce bicích na ZUŠ Vadima Petrova Spořilov a ZUŠ Šimáčkova. Též učím soukromě. Pro Kytary.cz jsem nato...
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY