Přejít k hlavnímu obsahu
„Jazz mi učaroval pro svou barevnost“, říká Branko Križek. | Foto David Peltán
„Jazz mi učaroval pro svou barevnost“, říká Branko Križek. | Foto David Peltán
Jan Podzimek - St, 29.09.2021 - 08:00

Hovory po zkoušce #29: Branko Križek

Jako aktivní hudebník jsem vždycky rád koukal ostatním pod pokličku. Toužil jsem se zeptat známých a zajímavých muzikantů na spoustu věcí spojených s hudbou. Jak k muzice přistupují, jak to mají se cvičením, trémou, motivací nebo inspirací. Duše umělců bývá křehká a v tomto seriálu se jí pokouším dostat co nejblíž. Mým dalším hostem je skvělý bubeník Branko Križek. Věnuje se víceméně jazzu, ve kterém u nás platí za opravdovou špičku. Eva Emingerová, Emil Viklický, Jan Smigmator. To jsou jen některá jména, se kterými spolupracoval. V rozhovoru jsme toho probrali daleko víc.

Ahoj Branko, díky žes přijal pozvání. Na úvod startovní otázka – jak jsi potkal hudbu?

K hudbě jsem se dostal díky rodičům. Táta měl spoustu zajímavých vinylů a vždycky u nás hrála skvělá muzika, hlavně rocková, jazzová, pop i klasická. Vlastně převážně jazzrocková, která mi naprosto učarovala. Zmínil bych například tyhle umělce: Herbie Hancock, Miles Davis, Chick Corea, Joe Zawinul s Weather Report. Ale také mě naprosto okouzlil zvuk desek vydaných labelem ECM, kde bych zmínil například tahle jména: Keith Jarrett, Terje Rypdal, John Taylor, J. Garbarek a Pat Metheny. A přestože jsem jako přibližně desetiletý kluk vůbec netušil, co to je za hudební styl, pocitu z této hudby jsem naprosto propadl a dokázal jsem to poslouchat celé hodiny – což mi vlastně zůstalo až dodnes (smích). Žiju vlastně takové dva intimní životy. Vstávám i usínám vedle své ženy Kateřiny a zároveň se sluchátky na uších!

Hrál jsi před bicími ještě na nějaký jiný hudební nástroj?

Nehrál. Až při studiu na Konzervatoři Jaroslava Ježka jsem měl povinný druhý nástroj, což bylo piáno. A přestože jsem bubeník, piáno naprosto miluji a přiznám se, že víc poslouchám pianisty, než bubeníky (smích). A rád si na něj při každé příležitosti zahraju, i když se jedná spíš o hraní na amatérské úrovni. A asi málokdo ví, že jeden z mých nejoblíbenějších pianistů Chick Corea začínal jako bubeník, což je jistě slyšet z jeho nahrávek. Jeho rytmické cítění bylo famózní.

Na bicí jsi začal chodit do hudebky?

Ano, ale začal jsem poměrně pozdě, vlastně až ve 14 letech. Do té doby jsem poslouchal výše uvedené desky a „mlátil“ do všeho, co mi přišlo pod ruce – samozřejmě do neživého (smích).

Vím o tobě, že jsi začal chodit k profesoru Miloši Veselému, ale ne na konzervatoř. Jak to s tebou bylo?

Můj učitel v hudebce po necelém roce usoudil, že mám asi velký talent, a doporučil proto mým rodičům přestup k profesoru Miloši Veselému, který byl v té době považován za špičku ve svém oboru. Nebylo vůbec jednoduché se k němu dostat. Byl to sen každého bubeníka k němu docházet na výuku, čili byl velmi zaneprázdněn. Domluva s rodiči byla, že mi „dá“ půl roku a pokud se můj talent nijak neprojeví, výuku ukončíme. Musím hrdě přiznat, že talent se asi projevil, k panu profesorovi jsem docházel řadu let. Jestli „tam nahoře“ bude tento rozhovor číst, rád bych mu ze srdce ještě jednou za vše poděkoval. Byl nejen skvělý učitel, ale hlavně člověk, který mě kdykoli vyslechnul a poradil i ve věcech netýkajících se hudby. Byl to prostě takový „táta bubeníků“. A i když byl někdy velmi přísný, bylo ctí s ním trávit čas.

Branko v akci. Foto archiv BK

Protože tě považuju za bubenickou extra třídu, chtěl bych s tebou trochu tohle téma probrat. Jak to máš se cvičením? Cvičíš hodně? Nebo jak to bylo, když ti bylo „náct“?

Musím se přiznat, že když jsem začal chodit k Miloši Veselému, hraní mě pohltilo natolik, že jsem vydržel cvičit i šest hodin denně. Po nástupu na Konzervatoř Jaroslava Ježka začaly přicházet už různé hudební nabídky a na cvičení nebylo tolik času, ale začal jsem už více koncertovat a tím pádem získávat praxi. Ale abych se celkově vrátil k otázce – vždy jsem cvičil pravidelně. Piloval jsem jak technické věci, tak spousty různých notových škol. Také jsem hodně hrál s nahrávkami, což bych doporučil všem jak začínajícím, tak i pokročilým bubeníkům. Je to nejen zábavné, ale také si tím člověk hodně trénuje hudební paměť, což mě velmi pomohlo. Přiznám se totiž, že i když noty samozřejmě umím, nejsem žádný velký listař. Někdy mi stačí si skladbu jednou, dvakrát poslechnout a mám ji v hlavě. Taky bych byl rád, aby mi to vydrželo co nejdéle. V současné době už pravidelně tolik necvičím, tedy krom koronavirové krize a zákazu koncertování – to jsem cvičil o to více.

V devadesátých letech byly hodně populární bubenické meetingy pořádané Yamahou v pražském Rock Café. Já byl na všech a většinou odcházel s očima navrch hlavy. Tebe si pamatuju jako člověka schopného hrát třeba 20 minut úplně sám a k tomu bubnové sólo, které bylo skvělé a nenudilo. Moje otázka zní – jak moc máš tahle delší sóla připravena? Mají nějakou pevně danou strukturu, nebo to tam padá prostě podle nálady?

Ano, je to tak, v devadesátých letech jsem byl osloven firmou Yamaha, se kterou jsem poté několik let spolupracoval a která mě tedy krom částečného sponzoringu i pravidelně zvala na tyto meetingy. Nějakou strukturu jsem ve svých sólových vystoupeních samozřejmě měl, ale bylo také hodně o improvizaci, řekl bych tak 50 % na 50 %. A tobě díky, hezky se poslouchá, že jsi odcházel takto spokojen!

Díky hraní na show firem Yamaha a Zildjian jsi se potkal s některými opravdu slavnými kolegy, jako je například Akira Jimbo (Japonsko), nebo legendární Dennis Chambers (USA). Jak na ta setkání vzpomínáš?

Samozřejmě to byla užasná setkání a zážitek. Copak se dá zapomenout na to, že po společné show mi sám Akira Jimbo vysekl poklonu?! Na to nikdy nezapomenu. Ani na to, jak poté zástupci Yamahy řekl, že Branko by měl hrát na nejlepší řadu bubnů od Yamahy, což se brzy stalo skutečností – dostal jsem sadu „Yamaha Maple Custom“, kterou mi údajně vybíral sám Akira. Co se týká Dennise Chamberse, tomu jsme i s jinými bubeníky dělali „předskokany“.

S tím souvisí další věc – považuješ se za takového toho klasického „blázna do bicích“, a nebo bicí bereš spíš jako prostředek pro hudební vyjádření?

Jasná věc, určitě jsem vždy byl blázen do bubnů a zatím mě to stále drží A samozřejmě je to prostředek pro mé hudební vyjádření. Nepřál bych nikomu jít okolo našeho domu v momentě, kdy hudebně vyjadřuji svůj vztek – to totiž možná i padají tašky ze střechy (smích).

Když už jsem předtím nakousl ta dlouhá sóla, zeptám se na trému. Jsi trémista? Případně jaký na ni máš recept?

Po těch letech už trému nemám – myšleno trému z diváků. Mám ji pouze v situaci, kdy hraji například něco nového, těžkého a nemám to ještě úplně zažité. Ale to je vlastně asi spíš nervozita.

Asi málokdo v Česku má tak dlouhý seznam práce, ať už jde o hostování koncertní, nebo nahrávání ve studiu se slavnými jmény. Nebo projekty a kapely, kde jsi členem. Pojďme se zastavit alespoň u některých jmen. Oswald Schneider a Pinguin In Bondage jsou, pokud se nemýlím, tvoje první kapely. A třeba druhá jmenová je poměrně nářezová záležitost. Tebe jako jazzového hráče bych tam úplně nečekal.

Byly to moje začátky, a člověk nemůže hned hrát jazz. I když jsem k němu od mládí tíhl, je pravda, že na tuto hudbu člověk potřebuje větší technickou a hudební vyspělost. Kapela Oswald Schneider mě oslovila ke spolupráci a jejich hudba i přesto, že byla hodně alternativní, pracovala hodně i s prvky jazzu. A proto jsem neváhal. Pinguin in Bondage byla oproti Oswaldům o hodně tvrdší hudba. Byla ale hodně ovlivněna kapelou Living Colour, která mě také v té době hodně bavila, takže ani tady nebyl prostor pro váhání. Navíc v obou kapelách se sešla bezva parta lidí.

Nakousli jsme jazz. Ty se věnuješ různým jeho hudebním podobám. Zeptám se – proč zrovna jazz? Co tě na té hudbě tak baví?

Jazz mi asi učaroval pro svoji barevnost, co se týká harmonií, rytmů a celkové nálady. Prostě takový hudební impresionismus.

Několik let jsi hrál s Alicí Springs. To bylo hodně popové období, ne?

S Alicí to už je také dávná minulost, ale opět super zkušenost – v době, kdy jsem k ní nastoupil do kapely, byla objev roku, čili jsem poprvé zažil velké koncerty a turné. Bylo to také super období s fajn lidmi.

Zásadní je asi tvoje hraní s jazzovou zpěvačkou Evou Emingerovou, přiblížíš nám vaši spolupráci?

Pravda je ta, že s Evou spolupracuji už řadu let. Vlastně je to asi moje nejdelší spolupráce ze všech. Natočil jsem jí i několik desek a spolupráce nadále trvá.

Dále musíme zmínit tvoje hraní v triu s pianistou Matějem Benkem a kontrabasistou Janem Greifonerem.

Byl to asi jeden z mých nejoblíbenějších projektů. Honza i Matěj jsou super muzikanti. Natočili jsme velmi úspěšnou desku Universality u vydavatelství Arta, která měla velký úspěch nejen u nás, ale i v zahraničí, kde bych zmínil především Japonsko. Mimo jiné jsme v té době také natočili live koncert pro ČT.

Nemůžeme nezmínit tvou spolupráci se swingovým zpěvákem Janem Smigmatorem, se kterým jste natočili desku, kde účinkuje i Mitch Winehouse, otec slavné Amy Winehouse. Jak k tomu došlo?

Jan Smigmator mě na tento projekt přizval. Vzhledem k tomu, že jsme spolu několik let spolupracovali a jsme stále v kontaktu, rád jsem nabídku přijal a vznikla z toho hezká deska, na které krom Mitche exceluje i slavný jazzový saxofonista Scott Hamilton, nebo Donna Byrne.

Také jsi několik let hrál s legendou největší – pianistou Emilem Viklickým. Jak na tohle vzpomínáš?

Období s Emilem Viklickým pro mě bylo velmi inspirativní a přínosné. Už jen vzhledem k tomu, že jsem jeho hudební tvorbu velmi dobře znal, bylo skvělé to hrát. A myslím, že mezi námi dobře fungovala i hudební komunikace.

S pianistou Járou Bártou a basistou Janem Greifonerem jste založili trio, se kterým také doprovázíte Terezu Krippnerovou. Terezu už jsem tady měl, tak se zeptám ještě tebe – jak na vaše společné hraní pohlížíš?

Tady se sešli super muzikanti a lidi. Společné hraní má vždý šťávu a energii. Před nedávnem jsme vydali druhé album Live From the Theatre, což je záznam živého koncertu z pardubického divadla.

Branko, protože jsme magazín hlavně pro muzikanty, zeptám se tě na tvou bubenickou výbavu. Všimnul jsem si i nějaké firemní podpory…

Určitě je to tak, firemní podporu mám obrovskou, spolupracuji s firmou Mapex (bicí), Anatolian (činely), a Pellwood (paličky). Dovol mi prosím touto cestou poděkovat firmě Mapex a Tomášovi Cornovi za skvělé nástroje. Vlastním dvě sady: zaprvé Mapex Saturn, což jsou hybridní bubny kombinace javor a ořech, a zadruhé Mapex Armory, což jsou také hybridní bubny kombinace javor a bříza. A též děkuji firmě Anatolian za činely, které jsou naprosto skvělé a pro styl hudby, který já hraji, absolutně ideální. Firma Pellwood mi po letité spolupráci nabídla, že mi vytvoří paličku podle mých představ (podpisový model). A vznikla z toho skvělá palička „Pellwood 8C Branko Križek“, která je ideální na styl jazz a fusion. Tato palička se vyrábí ve dvou variantách – hickorové dřevo a habrové dřevo. Tímto bych chtěl ještě jednou moc poděkovat Ivanovi a Vojtovi Pelíškovi.

V posledních letech jsi se stal vyhledávaným pedagogem. Pověz nám trochu o svém vztahu k učení? Jakou máš metodiku?

Ke každému žákovi se musí samozřejmě přistupovat jinak a podle toho i volím metodiku. Záleží taky na tom, zda se jedná o začátečníka, nebo již pokročilého hráče. Dle toho volím způsob výuky.

Rád bych si s tebou ještě povídal, bohužel náš prostor je omezený a tak zbývá prostor na poslední otázku – na co se můžeme těšit? Na čem teď děláš?

Pořád se vlastně něco děje…. Osobně se teď těším na novou sadu bubnů „Saturn“ od firmy Mapex, která dle informací dorazí okolo Vánoc, tak budu mít hezký dárek pod stromeček (smích). A pracovně jsem před pár dny dotočil novou desku Evě Emingerové. Měla by vyjít teď na podzim a bude na ní hostovat několik známých umělců. Rád bych taky zmínil, že před nedávnem spatřily světlo světa mé oficiální webové stránky www.brankokrizek.com. Budu rád, když tam čtenáři nakouknou, a pokud je náš rozhovor zaujal, mohou se tam o mně dozvědět více.

Tagy Hovory po zkoušce
Honza Podzimek
Narodil jsem se v Praze. Bicí jsem vždy miloval. Vystudoval jsem ZUŠ obor bicí nástroje a posléze konzervatoř v Praze, ve třídě legendárního prof. Miloše Veselého. Věnuji se výuce bicích na ZUŠ Vadima Petrova Spořilov a ZUŠ Šimáčkova. Též učím soukromě. Pro Kytary.cz jsem nato…
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY