Hovory po zkoušce #20: Josef Czenda Urbánek

Jako aktivní hudebník jsem vždycky rád koukal ostatním pod pokličku. Toužil jsem se zeptat známých a zajímavých muzikantů na spoustu věcí spojených s hudbou. Jak k muzice přistupují, jak to mají se cvičením, trémou, motivací nebo inspirací. Duše umělců bývá křehká a v tomto seriálu se jí pokouším dostat co nejblíž. Mým dalším hostem je skvělý zpěvák a muzikant Josef Czenda Urbánek. Jeho jméno je již téměř dvacet let pevně spojeno s kapelou POST-IT, klubovou legendou. Mimo to má na pažbě pět let strávených za mikrofonem populárních Support Lesbiens.

Czendo, vítej u nás ve Frontmanu. Pojďme to vzít od začátku. Jak jsi potkal hudbu, hrálo se u vás doma?

Co si pamatuju, tak u nás doma hrála muzika pořád. A o víkendu tím spíš. Pamatuju si, že každou neděli byly u nás vždy rajony. Uklízel se celý byt. Táta vždycky vyfasoval vysavač. A jelikož ho bytostně nesnášel, tak pustil v obýváku na plný kule magneťák nebo gramofon. Muselo to hrát tak nahlas, aby to překřičelo ten vysavač i v kuchyni, která byla nejdál od obýváku. Já si vždycky rychle uklidil hračky, zalezl jsem do křesla v obýváku a poslouchal Phila Collinse a Genesis jako bych byl v kotli na koncertě. Sousedi nás museli milovat! Děda hrál v Kmochovce Kolín na pozoun a objel s ní kus světa. Takže asi tam byla i nějaká předaná genová informace.

Chodil jsi v dětství někam do lidušky? Jak jsi vlastně přišel na to, že chceš zpívat?

Chodil jsem snad do všech kroužků, které liduška měla otevřené. Rodiče byli dost zaměstnaní, takže jsem chodil na klavír, hudební nauku, zpěv, kreslení. Do toho fotbal, hokej, stolní tenis a basketbal. Takže jsem se skutečně nenudil. Se zpěvem jsem paradoxně skončil asi po roce. Byli jsme tam dva kluci a asi 30 holčiček. Ten kluk byl starší a někam se tuším stěhoval. Měl jsem to převzít po něm. Takže hned to první lajny a zpívat sóla. V tý době jsem to ještě nedokázal vnitřně zpracovat (smích)! Každopádně zpěv mě provázel od raného dětství. Zpíval jsem si vlastně pořád. Když jsem se ráno vzbudil a nezpíval jsem si, rodiče hned věděli, že bude nějakej malér!

Hodně intenzivní bývá období kolem střední školy, kde člověk potkává ty správné stejně naladěné muzikanty a zakládá první ambiciozní i zcela neambiciozní kapely. Formuje se mu vkus, hledá si tu svoji komunitu, kam chce patřit. Jak to bylo u tebe?

Já chodil v Čáslavi na gympl a rok před maturitou jsme se dvěma spolužákama založili kapelu. Ani nevím, jestli měla nějaký jméno. Chtěli jsme hrát písničky Jethro Tull, Black Sabbath. V tý době zrovna škola přešla na vytápění plynem, takže se ve sklepě uvolnil sklad na úhlí. Dodnes to nechápu, ale my jsme 3-4 měsíce tyhle prostory vyklízeli a pulírovali, aby tam mohla vzniknout naše zkušebna. Hejsci, kteří do té doby nevzali kladivo nebo lopatu do ruky! Bohužel jsme si tam stihli dát jednu zkoušku. Pak přišla maturita a byl konec kapely. Potom tam vzniknul studentský klub, tak aspoň k něčemu ta dřina byla!

Pak jsi šel studovat do Prahy, to byla asi velká změna. Areál Strahovských kolejí byl místem, kde jsme se tuším před dlouhými léty potkali poprvé. Tehdy jsi hrál v Páté koloně, nebo jak se ta parta jmenovala?

Jojo, Pátá kolona. Byl jsem v prváku na ČVUT, v Praze úplně ztracenej. Ten kdo pamatuje strahovské staré koleje, tak ví, jaká to byla depka. Já navíc vyfasoval postel v desetilůžáku v suterénu. To bylo jak v kriminále, na těch malých okýnkách mříže. Věci pořád sbaleny v batohu, nocležníci se měnili snad každý den. Fakt peklo. Naštěstí na Strahově to dost žilo studentským žívotem a kluby na Sedmičce, na Desítce nebo studenstký klub na Trojce byly naprosto kultovní. Takže na pokoji jsem ve finále moc nebyl. Našel jsem inzerát, že kapela hledá zpěváka a šel to zkusit. Tam začala moje rocková etapa. A bohužel začala pomalu končit ta studijní. Mimochodem, mám počit, že ty jsi měl tenkrát koncert s revivalem RATM na Sedmičce. Tam jsem se viděli poprvé. Strašně jsi to tam rozsekal. Jak my říkáme ve Vršovicích, normálně mi z kapes vypadly hračky!

Tak díky, my dva se známe opravdu dlouho. Pojí nás naše společné hudební pokusy v garáži, společné koncerty kapel, společné hospody a prostě taková ta studentská klasika. Ty jsi o pár let později začal zpívat v Post-it, což byla v té době už docela známá pražská kapela, řekl bych že celkem ambiciozní. Jak jsi se k nim přidal?

No, známe se už přes dvacet let, kamaráde! Letí to (smích)! Pátá kolona vydržela něco přes rok, pak jsme se nějak nepohodli kam dál směřovat. Post-it hráli zrovna ten rok u kolejí na Strahově na studentském festivalu. Já byl ten den zrovna kupodivu na přednáškách, takže jsem je nestihnul. Ale kluci z Pátý kolony mi to pak vyprávěli, že to bylo hrozná pecka. No a za pár měsíců na to jsem byl bez angažmá a našel v domě hudby na Jungmannově náměstí inzerát, že Post-it hledaj zpěvačku. Tak jsem to risknul a dopadlo to.

Důvodem, proč jsem v předchozí otázce zmiňoval naši společnou historii, je tvůj pěvecký a zejména frontmanský vývoj, který sleduji. Doufám, že se tě nějak nedotknu, ale když jsme se poznali, působil jsi na mě spíš jako trochu tichý a nesmělý kluk s hodně zajímavým hlasem. Po letech, když jsem viděl Post-it, přede mnou stál suverénní frontman kapely, dobře zpívající a pracující s publikem. Tys na tom nějak cíleně makal, nebo to šlo samo? Jak to máš vlastně s trémou?

Jé, moc děkuju za kompliment. Já jsem byl od mala extrémní trémista. A to s pozicí zpěváka samozřejmě vůbec nejde dohromady. Asi i proto byl od mých cca dvaceti let byl jeden z mých pěveckých vzorů Brandon Boyd z Incubus. Nejenom pro svůj geniální zpěv, ale hlavně se mi líbil jeho projev na podiu. Nemluvil, soustředil jsem jen na zpěv. Zpíval klidně zády k lidem. V Pátý koloně mi to ještě prošlo, ale v Post-it jsem tvrdě narazil (smích)! Tam na mě zakleknul Porne s Kapínem a hned si mě vzali do parády. Já si myslím, že mě vyloženě terorizovali. Pamatuju si, že když jsem začal během koncertu nenápadně couvat, stoupli si za mě a začali mě v i během písničky tlačit zpátky na hranu forbíny. Jak já je za to nenáviděl! Ale vnitřně jsem chápal, že si tímhle očistcem musím zkrátka projít. Kolik času já strávil před každým koncertem na toaletě, to ani nemá smysl vyprávět. Když se ohlídnu zpátky, tak je to jedna z věcí, za kterou muzice/klukům děkuju. Trému mám samozřejmě i dnes, ale už se jí nenechám paralyzovat a kazit si to, co miluju. Tréma je koneckonců super adrenalin. A co tě nezabije, to tě posílí!

Pojďme zůstat chvíli ještě u Post-it. Vy jste, kromě neustálého objíždění klubů a festivalů, absolvovali i tehdy mediálně známou soutěž Coca-Cola Popstar. Tu jste sice nevyhráli, ale prodrali jste se skoro na špičku. Pokud vím, hodně vám ta soutěž pomohla, je to tak?

To byla skvělá příležitost pro mladý kapely. Škoda, že měla jen dva ročníky. Nám to nalilo obrovsky krev do žil. Rok před tím jsme se dostali do finále Jeam Beam Music. Vyhrála to tenkrát Khoiba, finále proběhlo na hlavním podiu na festivalu Rock For People v Českém Brodě. To byl můj vůbec první koncert s Post-it! No a rok na to finále Coca-Cola Popstar. Začátek zkrátka jak z říše snů. V porotě byli lidi z branže, zástupci vydavatelství. Já byl v tu dobu s Post-it třetím rokem. Sice jsme nevyhráli (vyhráli kluci ze 100°C), ale na základě této soutěže nám BMG nabídlo smlouvu na naši debutovou desku.

V roce 2012 jste s kapelou ohlásili pauzu. Následně ses stal novým zpěvákem Support Lesbiens, kteří tehdy měnili sestavu. Přiznám se, že mi z toho lehce spadla brada a dost jsem ti to přál. Dostat se do špičkové profi kapely musel být splněný sen. V kapele jsi byl 5 let, jak na to období vzpomínáš?

Po desce Post-i-noor z roku 2009 jsme se s Post-it dostali trochu do slepé uličky. Někde se ta naše mašina zadrhla a my jsme moc nevěděli kudy a kam dál. Jelikož máme s klukama opravdu nadstandardní vztahy a nechtěli jsme riskovat ponorku, rozhodli jsme se dát si pauzu na neurčito. Já už se vnitřně smiřoval, že je to konec s muzikou. No a pak telefonát od Hynka Tomana a jestli nechci zpívat v Support Lesbiens. To nešlo odmítnout, to bylo jako zjevení. Samozřejmě to byla obrovský výzva, skvělá příležitost. Užil jsem si to naplno. A když jsme v roce 2015 s albem KID vyhráli žánrové ceny Anděl, to byla čirá euforie a splněný sen. Za námi David Koller, moje dětstká modla. Co víc si přát! Přál bych to každýmu muzikantovi. Vstoupil do mě takovej zvláštní klid, že těch dvacet let muzicírování mělo nějaký smysl.

V souvislosti s tvým angažmá v Support Lesbiens se musím zeptat na jednu věc a to jsou texty. Pokud se nepletu, ty píšeš texty k písničkám Post-it. Samozřejmě v češtině. U SL to zase byla angličtina, pak čeština. Jak jsi se s těmi změnami vyrovnal?

Všechno je výzva a otázku přístupu. Níkdy jsem nepsal básničky ani jsem jako dítě neměl deníček. Knížkám a četbě jsem se jako dítě zdárně vyhýbal. No a pak mi bylo v Post-it vysvětleno, že texty píše zpěvák a tak to zkrátka je (smích)! Takže jsem se k tomu musel postavit. S angličtinou to bylo obdobně. Sice komunikuju se zahraničím v rámci svého podnikání, ale skládat texty a rýmy v cizím jazyce je jiná písnička. Naštěstí jsem měl kolem sebe rodilé mluvčí (třeba Chris Sadler, Tonya Graves), se kterými jsem mohl v případě potřeby texty konzultovat. Ale jak jsem už říkal, co tě nezabije, to tě posílí. Život je neustálá výzva a je fajn se posouvat kupředu a mít možnost se něco přiučit.

Po zmíněných pěti letech jsi svoje působení v SL ukončil. Ihned po té obnovili Post-it, k radosti všech fandů, svou činnost. Bylo důvodem k odchodu ze Supportů právě ono zmrtvýchvstání vršovické legendy?

Důvodů bylo víc. Já jsem komplikovaný člověk a moje duše je rozervaná! Chlebíček muzikanta, jak sám dobře víš, tvrdou kůrku má. Je to časově náročné povolání. I dost stresující. Lidi obecně vidí tu popularitu, večírky, chlebíčky.. atd. Ale ono je za tím hodně práce. Když tě nechce navštívit múza, tak i docela křeč, stres a utrpení. Ale možná i to člověk potřebuje k životu, k tvorbě. Nám se se ženou postupně narodily dvě děti, v plánu bylo v té době třetí (což se podařilo, Filipovi jsou dnes  dvaroky) a já si uvědomil, že mi utíkají oni. A to se vrátit nedá. Se Supportama jsem si splnil svůj sen, zahrál si na skvělých akcích. Zažil spousty legrace, ale přišel čas vrátit se „domů“. Takhle nějak pomalu se začala rodit i myšlenka návratu Post-it. Kdybych zůstal v Supportech, na Post-it by nedošlo. Nebyl by na to čas ani energie.

My jsme magazín hlavně pro muzikanty. Tak bude naše čtenáře určitě zajímat tvůj gear. Co používá Czenda, na koncertech, ve studiu a tak vůbec?

Já jsem, co se gearu týče, myslím celkem konzervativní. Mikrofon na drát, Shure Beta 57A. Je to klasika, která se používá dost i na kytarový aparáty, ale nejlíp funguje na můj zpěv. Jak to zní z PA nevím, ale jelikož léta používám in-ear systém (aktuálně PSM 900), tak tenhle mikrofon krásně prolejzá v celým spektru mýho hlasu. Basy jsou plný a konkrétní, výšky taky. Zkoušel jsem i jiný výrobce a podstatně dražší modely, ale tenhle na mě funguje nejlíp. A cena je taková, že si můžu dovolit i sem tam ho upustit na podium (smích)! Sluchátka mám Shure SE535. Dobrý poměr cena/výkon. Mám ještě tři kytary a jedny bicí, ale k tomu vám moc neřeknu.

No a s poslední otázkou už jsme se dostali do současnosti. Post-it hrají, vydávají singly a klipy. Co plánujete dál? Bude deska? Víme že doba je zatím spíš neveselá, ale na co se můžou fanoušci těšit?

My jsme na Vánoce 2019 pokřtili v Paláci Akropolis naše EP „Co tě neposílí, to tě zabije“ a poté bohužel přišla tahle Covidí šlamastika. Chvíli jsme přemýšleli, jestli uděláme nějaký stream, ale u nás panuje takové demokracie, že jsme se nakonec nikdy nedohodli na realizaci. Ale já to vnímám možná i trochu pozitivně. Máme v Post-it celkem osm dětí, a to někteří ještě ani nezačali. Takže je čemu/komu se v týhle nelehký době věnovat. Osobně jsem se přesunul do role diváka a muziku poslední rok vnímám jako pasivní posluchač. A musím říct, že tady máme spoustu skvělý muziky. A spoustu mladých perspektivních muzikantů. Po těch létech hraní mi ta pauza osobně i trochu přichází k duhu, ale chápu, že pro spoustu lidí je to utrpení! Hlavně kvůli nim si přeju, aby se mohli vrátit zpátky na podia dělat to, co je živí a je jim nejmilejší. A samozřejmě i všichni ostatní, kteří se na tom spolupodílí. Kultura obecně je potřebný pokrm pro naše duše. Pevně doufám, že to celé přežije bez větší úhony.