Přejít k hlavnímu obsahu
Nutnost je v hudbě poslouchat spoluhráče, jinak to nedává smysl, říká Ondřej | Foto: archiv OP
Nutnost je v hudbě poslouchat spoluhráče, jinak to nedává smysl, říká Ondřej | Foto: archiv OP
Jan Podzimek - St, 10.03.2021 - 00:08

Hovory po zkoušce #17: Ondřej Pomajsl

Jako aktivní hudebník jsem vždycky rád koukal ostatním pod pokličku. Toužil jsem se zeptat známých a zajímavých muzikantů na spoustu věcí spojených s hudbou. Jak k muzice přistupují, jak to mají se cvičením, trémou, motivací nebo inspirací. Duše umělců bývá křehká a v tomto seriálu se jí pokouším dostat co nejblíž. Mým dalším hostem je skvělý bubeník Ondra Pomajsl, obcí muzikantskou přezdívaný Pompo. Je jedním z nejaktivnějších bubeníků, co znám. Jen ty kapely  Vltava, Madfinger, Jazz Efterratt, Los Quemados, ČNSO, Roman Dragoun and His Angels a spousty dalšího. Ondra je mimo jiné mistr záskoků se špičkovými kapelami.

Ondro, jsem moc rád, že jsi přijal pozvání. Pojďme to vzít od začátku, jak jsi potkal hudbu?

Mí rodiče jsou oba hudebníci, táta hraje na kytaru s různýma kapelama na Chomutovsku a máma hraje na housle. Do toho oba moc rádi zpívají, a proto byla u nás hudba na denním pořádku. V cca 6 letech jsem začal chodit na ZUŠ v Chomutově tzv. do houslí a traduje se, že mi to moc nešlo. Táta prý po cca dvou letech mého vrzání jednoho dne řekl STOP! No a dali mě na trombon, takový klapkový pozoun. Hrál jsem na něj od asi od 9 do 13 let věku. Působil jsem ve školní dechovce a hrál jsem z listu v basovém klíči, fakt... (smích) Posléze v ZUŠce otevírali obor bicích nástrojů a potřebovali naplnit třídu, tak jsem to zkusil. Bylo mi 10 let. První dva roky jsem měl jenom gumový pad a hrál Tuzara a Jakouše – nechápu, že jsem to vydržel. Soupravu Amati jsem dostal až asi po dvou letech a hned jsem začal hrát své oblíbené nahrávky. Pamatuju si Roxette, Jesus Christ Superstar, Whitney Houston a strašně mě to bavilo.

Ondřej v akci | Foto: archiv OP

Pak ses rozhodnul jít na konzervatoř, je to tak? Jak pokračovalo tvoje studium?

Bylo to v době, kdy ještě existovala povinná vojenská služba. Po střední hasičské škole v Chomutově mi tedy reálně hrozilo, že narukuju. Cesta z toho byla jít studovat hudbu, protože mě to dost bavilo a zřejmě i nějak šlo. Asi rok před přijímačkami jsem dostal nové bubny – mé první Pearl Masters MMX – a to mě tak nakoplo, že jsem drtil na přijímačky všechno včetně nauky atd. Na bubny mě připravoval Vlasta Fridrich, toho času student u prof. Veselého. Dřel jsem denně a vyplatilo se, vzali mě na Ježkárnu ten rok jako jediného z asi 30 zájemců. Pamatuji si, že na přijímačkách jsem hrál poprvé v životě na bubny s jedním přechodem nad kopákem + kotel. Vůbec jsem na to nebyl zvyklý. Když jsem to tam říkal bubenické legendě Vladimíru Žižkovi staršímu, tak jen mávnul rukou a začal se smát. No ale dopadlo to!

Takže jsi začal bydlet v hlavním městě?

Jako Chomutovák najednou v Praze, to bylo wow! Cvičil jsem první dva roky pořád, 8 hodin denně, co to šlo. Měl jsem v hlavě takovou tu super závislost, že když jsem necvičil, tak jsem se cítil blbě. To už teď nemám... (smích)

Chodil jsem od prváku k prof. Kymplovi, což byla pecka. Dokonale živočišný přístup k hraní – maximálně tvůrčí – často jsme hráli hodinu jeden parradidl a to třeba na 30 způsobů, to byla jízda. Barevné tvůrčí hraní, které mě osobně strašně baví. Souběžně s Ježkárnou jsem pak asi 2 roky chodil soukromně k Pavlu Razímovi. To bylo zase úplně jinak. Všechno maximálně dokonale, na 8 notách mi Pavel našel 10 chyb! Ale oba tyto přístupy dohromady mě strašně formovaly. Pátý a šestý ročník na KJJ jsem chodil k Lukáši Doksanskému. To bylo taky super, často tam byl hec, zahrát něco líp než Lukáš, což bylo docela těžký...Ondra v akci.

Jak to bylo dál?

Pak jsem nastoupil na Jazzovou VOŠ při KJJ k Martinu Šulcovi. Martin je luxusní jazzový bubeník s perfektně čistým bubenickým projevem. Vystudoval legendární Berklee College of Music v Bostonu. Učil mě jazz – a taky Moeller technik. Je to podle mě nejlepší technika na bubny. Je vlastně trochu o tom, jak tu paličku fyzicky držíš. Když to děláš maximálně uvolněně, zvedáš ruce, pak při úderu využíváš váhu své ruky a po úderu tu paličku necháš odskočit, máš pocit, že ta palička hraje sama. Palička sama umí zahrát klidně 10 úderů, toho je dobré využít a nebránit jí v pohybu. Jakmile jsem si tuto techniku tenkrát osvojil, všechno, co jsem uměl hrát, jsem najednou hrál třeba o 30 % rychleji. Například absolutně nehrozí záněty šlach apod. Málokdy jsem se pak taky cítil po koncertě unavený… Taky jsme s Martinem řešili dynamiku jednotlivých končetin. Dokážeš si umíchat bubny „live“ jak potřebuješ, aby zněly. To byla paráda.

Měl jsi takový ten sen od dětství, že se chceš muzikou živit?

To asi neměl. Hodně mě bavilo hrát fotbal. Až když jsem přišel do Prahy, tak to bylo reálnější. Dostalo se ke mě mraky skvělé muziky a já ji poslouchal a učil se. Do toho jsem denně cvičil a pak jsem šel večer do klubu na nějaký dobrý koncert. Chodili jsme na Dana Šoltise, Romana Víchu, Badyho Zbořila nebo Romana Lomtadzeho. Skvělá insiprace. Vybavuji si, že jsem poslouchal pořád dokola živák The Road to You od Pat Metheny Group. A když jsem zrovna cestoval se sluchátky po Praze, tak mě ta hudba tak brala, že jsem zapomněl v MHD nastupovat, vystupovat a tak... Učil jsem se zpívat témata, basový linky, sóla...

Pojďme ke kapelám. Kdysi hodně dávno jsem tě zaregistroval ve víceméně funkových a jazzových projektech, to bylo ještě při škole?

Ona Ježkárna je vlastně s jazzpopovým zaměřením a funk je podle mě přesně mezi. Tou dobou frčel D. Weckl, D. Chambers, Omar Hakim. Tak jsme to všichni hltali. Na KJJ jsme v prváku založili Madfinger – s těmi jsme vydali několik CD a DVD a posléze vznikl také TOP Dream Company. To bylo strašně našlapaný – ze začátku jsme hráli převzaté pecky od Tower of Power nebo Earth, Wind and Fire. Obrovská škola pro mě. Hrát ve vyprodaném Lucernabaru třeba song Soul Vaccination – uf!!! Ten dokonale zatočený groove Davida Garibaldiho – to si najděte!!!

Myslím že v očích (a uších) většiny lidí, co tě znají, jsi vyrostl ve špičkového hráče s hodně širokým stylovým zaměřením. Ještě než probereme další kapely, mě zajímá, proč vlastně ten rozptyl? Někdo třeba celý život hraje blues, jiný metal.

V době předkoronavirové jsem hrál několik let cca 22 akcí za měsíc. Bylo to třeba ale s 8 různými kapelami. Takže jiný repertoár, jiní lidé, jiné fóry v dodávce. Pak třeba natáčení. Pokaždé jinak velká souprava, různá velikost prostoru. Jednou vyprodaný velký sál – druhý den luxusní raut, pak klub. Myslím si, že právě ta žánrová rozmanitost mě naplňuje.

Protože těch tvých kapel a projektů, kterých se učastníš, je opravdu hodně, pojďme zmínit některé z nich. Už dlouhé roky hraješ s klávesovou legendou Romanem Dragounem, povíš nám o tom?

S Romanem hraju asi od roku 2004 v kapele His Angels. Dostal jsem se k němu přes jeho syna Davida, se kterým jsme měli funkovou kapelu DDB. Od Romana jsem znal píseň Zdroj, kterou jsem miloval. Koncertů s Romanem bylo vždy bohužel vcelku málo, ale mělo to pro nás punc exkluzivity a my si to na podiu vždycky obrovsky užívali. Jeho texty jsou skvělé a obrovsky mu je věřím. Na basu tam hraje Filip Benešovský, to je pro mě unikát – milovník Electric bandu Chicka Corey v kombinaci s láskou k Pink Floyd. Tohle vnímání hudby miluju, mám to vlastně stejně. Chtělo by to s Romanem ještě jednu desku, snad na to dojde.

Zásadní je parta Jazz Efterratt, kterou založil kytarista Lukáš Chejn.

Joo, Jazz Efterratt. Ono to slovo jazz v názvu je lehce zavádějíci, to už jsme s klukama několikrát řešili. Hrajeme v českých klubech, je to ryzí fusion, máme to trochu víc vypsané než Los Quemados, takže jiný přístup. Na podiu je to smršť, musím být dobře technicky připraven, jinak se to nedá zahrát. Přijde mi, že kluci pořád cvičí, tak musím taky, abych udržel krok. Máme vydaných několik CD. Prostě si ty šílené fusiony strašně užiješ a pak máš klidnou vybouřenou hudební duši na popíky.

Vy jste se přes Lukáše nějak propojili s Janem Hasenöhrlem a jeho Českým národním symfonickým orchestrem a děláte opravdu veliké projekty se světovými jmény.

Máš dobré informace, Honzo. Vlastně celý Efterratt je velmi úzce propojen s ČNSO. Osobně si spolupráce s Českým národním symfonickým orchestrem velmi považuji. ČNSO je světově uznávaný orchestr (E. Morricone, Sting). Hraji s nimi projekty, kdy je potřeba rockpop, groove nebo jazzové hraní. Klasiku moc ne, na to jsou jiní střelci. Je to pro mě taková vysoká škola hraní. Miluji ten zvuk velkého orchestru. Maximálně důležitá je dynamika.

Musíme zmínit O2 arenu s Pražským výběrem.

K tomu se váže historka, kdy mi Lukáš Chejn, skvělý kytarista, kámoš a spoluhráč z Jazz Efterratt, volal, co že dělám 7. prosince. Koukám do diáře a v domnění, že mi volá na nějaké hraní, říkám: „Lukáši, já nemůžu, chtěl bych jít na Výběr do O2“. On na to: „Tak tam budeš hrát s nima“ (smích). Pražský výběr byl pro mě svého času úplná modla. Vytáhl jsem dvojšlapku a hoooodně trénoval ty Klaudovy brutální fóry. Byl to pro mě nezapomenutelný zážitek. CD Komplet bylo 1. CD v životě, co jsem si kdy koupil. A já s nima na jednom podiu! Záznam koncertu je zde. S ČNSO jsem pak odehrál spoustu skvělých koncertů a nahrávacích session. Vyzdvihl bych společné hraní s vokální skupinou New York Voices (USA) – jsou to držitelé několika cen Grammy. Záznam je někde v archivu ČT.Ondra za svými bicími Pearl.

Nemůžu zapomenout na legendární kapelu Vltava, jejímž členem už několik let jsi. Jak se to přihodilo?

No já hlavně na Vltavu chodil jako teenager v Chomutově. Viděl jsem je asi 4x kolem roku 1998. A teď s nimi točím už druhou desku! V roce 2012 jsem s Vltavou hrál docela často záskok za Martina Vajgla. Doporučil mě Tomáš Uhlík, můj úhlavní přítel, se kterým hraju v Jazz Efterratt a dalších projektech. Martinovi se pak rozjel Olympic a nestíhal, tak mě kluci vzali mezi sebe nastálo. Vltava je krásná. Má vše, co mám na hudbě rád. Teď máme čerstvě natočené základy na novou desku, která vyjde letos. Poctivě jsme zkoušeli, myslím, že deska bude krásná.

Ještě se pojďme pobavit o kapele Los Quemados, stálici nejen pražských jazzových klubů.

Los Quemados jsme založili asi před 15 lety, hrajeme vlastní skladby. Super fusion a trochu víc world music než např. Jazz Efterratt. Hrajeme vlastní skladby. V klubu můžeš být maximáně tvůrčí a zahrát několik sól za večer v nejrozmanitějších stylových a rytmických variacích. Hráli jsme například i ve Francii a Bulharsku. Basista a leader LQ Filip Spálený je podle mě nejvirtuóznější basista v ČR. S LQ jsme na několika turné doprovázeli i brazilského zpěváka a kytaristu Adriana Trindadeho. Trochu latino pop, veliká škola hlavně na time.

Taky hraješ, pokud vím, s Boom!Bandem Jiřího Dvořáka, což je špičková kapela doprovázející popové hvězdy.

V Boom!Bandu se střídám s Tomášem Kapkem. Je to obrovská zkušenost. Ta kapela má opravdu široký repertoár, který se v závislosti na tom, koho zrovna doprovázíme, mění i několikrát týdně a je dobré ho znát bezvadně úplně celý, protože skladeb je určitě několik stovek. Hrajeme např. s H. Zagorovou, M. Absolonovou a řadou dalších, takže hrajeme opravdu velké koncerty, které jsou vždy vyprodané. S B!B  jsme v minulosti natočili také několik desítek dílů televizní show Máme rádi Česko na TV Prima, což pro mě je vždy vrcholná zkušenost. Bylo to asi 130 písniček na týdenní natáčení. Reagovat při natáčení na scénář, moderátora a plynule navazovat jingly a písničky mě vždycky vybičuje k maximálnímu soustředění. Co fakt nechceš je to, aby se kvůli tobě zastavovalo natáčení (smích). Taky jsem si s B!B zahrál v O2 aréně jako doprovodný band H. Zagorové, P. Koláře a H. Vondráčkové.

No a nakonec tu máme gospelový sbor.

S Maranatha Gospel Choir hraju od roku 2005. Ta hudba byla pro mě zjevení. Úžasně zábavná. Když je sbor v plné palbě, tak je tam 60 zpěváků. Skvělá parta, byli jsme hrát třeba v Dánsku. Převážně se hrají převzaté skladby F. Hammonda, K. Franklina a mnoho dalších. Za ta léta jsme jich hráli cca 200. Díky MGC jsem měl možnost spolupracovat se světovými gospelovými skladateli a mentory. B. Fentress (USA), Colin Vasel (UK), C. Wegener (DK), D. Kipping (USA). Vydali jsme DVD s písněmi B. Fentresse, které jsme s kapelou zaranžovali.

Když jsme tenhle rozhovor připravovali, říkal jsi mi, že tě strašně baví hrát záskoky. Co na tom máš rád, ten adrenalin?

Záskoky mě udržují v kondici. Učit se stále nové a nové skladby, hrát neustále s novými muzikanty je pro hráčův rozvoj strašně důležité. Jednou jsem s nejmenovaným umělcem hrál v Plzni Lochotíně pro asi 11 000 lidí, bez zkoušky! Uměl jsem to i pozpátku a bylo to boží, to byl adrenalin! Rád vzpomínám na spoustu záskoků – Xavi Baumaxa, Xindl X, nebo třeba -123min. – to bylo zjevení, takové nasazení – bomba! Důležitá je v první řadě dobrá parta. Na to mám myslím štěstí. Také mám celoživotní štěstí na skvělé spoluhráče, zahrál jsem si asi se všemi TOP basáky z ČR. To mě formuje – nutnost je v hudbě poslouchat spoluhráče, jinak to nedává smysl. Když jdu na záskok, vlastně si to málokdy přehrávám na bubny. Jen poslouchám, většinou v autě, protože bydlím za Prahou, a tak času v autě je dost. Poslechem i zjistím, jestli je tam něco, co vyloženě nezahraju. Úplně si tím zahltím hlavu, tím se to naučím a vlastně už nikdy nezapomenu. Den před koncertem si pak napíšu přesná tempa a maximálně někde lehké poznámky. Nebo je pak varianta, že dostanu noty. A ty můžou být špatné (smích).

Při hraní z not jsem velmi ostražitý, snažím se vnímat okolí. Někdy si třeba part kopáku přizpůsobuju tomu, co hraje basa. Napsat dobré noty na bubny je opravdu těžké. Často chybí dynamika nebo je to úplně černá stránka zahlcená notami a důležitá místa v tom zaniknou. Loni v lednu jsem si zahrál s Charliem Blažkem v O2 areně akci Nejslavnější české muzikály, zase model na 2 zkoušky a pak taková monster akce + natáčení televize = maximální soustředění. Miluji takové zážitky! Při tomto typu fungování muzikanta je dobré dodržovat jistá nepsaná pravidla. Chodit včas a být připravený, nemít „blbé kecy“, zapadnout do kolektivu a skvěle to zahrát!!!

Ondřej v akci | Foto: archiv OP

Na tomhle místě se lidí ptám na věci kolem trémy. Předpokládám, že ty s tím asi problém nemáš. Zažil jsem tě za bicíma spíš jako extroverta.

Být na pódiu miluju, cítím se tam skvěle, ať hraju cokoliv. Trému po těch letech spíše nevnímám, je v tom takové to příjemné mrazení a vlastně těšení se. Každé hraní si užívám, jsem docela masochista – miluju, když vím, že je v publiku nějaký super bubeník. Vybičuje mě to k lepšímu výkonu, protože vím, že se dívá někdo, kdo tomu rozumí.

Protože jsme magazín hlavně pro muzikanty, čtenáře bude určitě zajímat tvůj současný gear. Pokud vím, jsi firemním hráčem několika světových značek.

Jsem velmi rád, že mám podporu od tak skvělých značek jako jsou Pearl, Zildjian a Balbex. Již v roce 1999 jsem dostal krásné modré Pearl Masters MMX a činely Zildjian. Ty Masters mám doted’ a mám je postavené ve zkušebně. Spousta lidí mě v letech 2013 až 2018 spojovalo se značkou Paiste. Tou dobou jsem měl takový polojob s distributorem Paiste pro ČR, tak jsem se vlastně stal i jakýmsi ambassadorem této značky pro ČR. Po ukončení spolupráce s Paiste jsem dostal nabídku od Audiopartner.cz, jestli bych nehrál na Zildjian. Nabídku nešlo odmítnout a já jsem šťastný, že jsem se vlastně vrátil zpátky, kde jsem začal – tedy kombinaci Pearl, Zildjian – vlastně stejně jako Omar Hakim, Denis Chambers, svého času mí bozi.

Zildjian je extraliga! Set mám nyní Pearl Masters Premium Legend MPL – tenkostěnný javor ve finishi Navy Blue sparkle. Skvěle univerzální set. Soupravu mám nyní opravdu velkou – kopáky 18x16”, 20x16”, 22”x16” – střídám je dle potřeby. Přechody 8, 10, 12, 14, 16” – 10 a 12” mám po dvou ks. Takže z toho vlastně postavím dva až tři sety. Snary hodně střídám. Nyní Mám Pearl Reference Pure 14x5”, Pearl Sensiton Brass 14x6,5” a malý efekťák Pearl Popcorn 10x6”. Zildjian mám nyní set činelů: 14" K Light Hihat, 20" K 20" Ride, 18" K Medium Thin Dark Crash, 17" K Dark crash thin, 16" K Sweet crash, 17" K Custom Dark China, 22" Kerope, 8“ K Custom splash a 10” K Custom splash.

Paličky mám Balbex, svůj podpisový model v rozměrech 414 x 15,2 mm. Poprvé jsem zažil, jak vývoj paličky vlastně vypadá – a moc díky Tomášovi Havlínovi z Balbexu, že jsem se v této problematice dozvěděl spoustu věcí. Metličky a špejle mám také Balbex. Balbex je světová kvalita, to mi znalí čtenáři určitě dají za pravdu. Když je potřeba, beru Alesis Strike Multipad, používám Big Fat Snare Drum, protože to je v této době nutnost – během vteřiny máš jiný, víc vintage zvuk. V případě in-earu mám sluchátka Shure SE-215 a SE-315.Ondra v akci.

Už rok nás tady v republice trápí problém zvaný Covid. Nehraje se, lidi jsou zalezlí. Jak to zvládáš ty? Čemu se věnuješ? Cvičíš, makáš, připravuješ se na dobu až se bude moci zase hrát?

Jo, je to mazec. Živilo mě vlastně jen koncertování. Chodím občas ke kámošům na brigády. Snažím se učit, ted’ v úplném lockdownu učím soukromě online. Občas něco natočím ve studiu. Udělal jsem si na FB fanouškovskou stránku – doporučuji odběr. Dávám tam svojí muziku nebo tu co mám rád… a samozřejmě bubenická videa nesmí chybět! Koncerty tak nějak vyhlížím, ale nechci se k ničemu upínat. Snad až bude teplo? Tak třeba něco venku, uvidíme. Na bubny cvičím tak ve vlnách, vždy mi to zvedne náladu. Užívám si rodinný život, domek se zahradou, máme tříletou dceru, tak se nenudím.

Snažím se i v době neveselé zakončit rozhovory pozitivně. Proto mě zajímá, co připravuješ do budoucna. Rýsuje se nějaká nová muzika, na kterou se můžeme těšit?

Moc se teď těším z práce na nové desce Vltavy. Máme natočeno 16 skladeb, hodně jsme to zkoušeli, řešili stovky detailů, aranže a některé skladby jsme několikrát předělávali. Myslím si, že bude hudebně velmi pestrá a barevná. Při natáčení jsem použil asi 6 různých snarů a 3 různé bicí sety. Pořád jsme to přelaďovali, aby zvuk bubnů přesně vystihl náladu dané skladby. Bylo to skvělé a moc se těším na výsledek. No a pak se těším samozřejmě na koncerty a točené pivo!

Tagy Hovory po zkoušce Ondřej Pomajsl
Narodil jsem se v Praze. Bicí jsem vždy miloval. Vystudoval jsem ZUŠ obor bicí nástroje a posléze konzervatoř v Praze, ve třídě legendárního prof. Miloše Veselého. Věnuji se výuce bicích na ZUŠ Vadima Petrova Spořilov a ZUŠ Šimáčkova. Též učím soukromě. Pro Kytary.cz jsem nato...
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY