Highlands a Islands Turné Loes & Honza #2: Země dinosaurů

London: „What Does the Fox Say?“

Britská část našeho turné začala dvěma volnými dny, které jsme strávili prohlídkou Londýna, přemýšlením, odkud se vzaly všechny ty mrakodrapy, natáčením několika videí „Fiddle Tune of the Week“ pro Honzovy sociální sítě (sledujte ho na Facebooku a Instagramu, abyste je viděli) u nultého poledníku a na Abbey Road, krátkou návštěvou české restaurace Bohemia House (kde kvůli šílenství kolem mistrovství světa bohužel neměli čas si s námi popovídat). V noci jsme leželi vzhůru a poslouchali ten nejděsivější zvuk, jaký jsme kdy slyšeli (ukázalo se, že to byla liška – a ta rozhodně nedělá „ring-ding-ding“, jak by nás chtěli přesvědčit Ylvis). Také jsme jamovali s kamarádem a jeho dcerou (která mě naučila pár triků na ukulele).

Upozornění pro všechny, kteří plánují jet autem do Londýna: všechna vozidla z jiných zemí než z Velké Británie se musí zaregistrovat, aby prokázala, že splňují požadavky zón LEZ a ULEZ; za vjezd do centra města je třeba zaplatit poplatek a za průjezd tunely Blackwall a Silverstone se platí mýtné. To nám způsobilo trochu stresu, ale nakonec to stálo za to!

Rob Clamp: okouzlující kytarový mág

Rozloučili jsme se s Londýnem a vyrazili jsme do Southamptonu, kde jsme se setkali s Robem Clampem, vynikajícím písničkářem, který je naším přítelem od doby, co jsme se potkali na soutěži v bulharské Sofii v roce 2022, a který nám také několikrát pomohl se zajištěním vystoupení ve Velké Británii. Rob je oddaný svému umění a udržování dobrých vztahů, takže když pro vás něco zařídí, můžete se spolehnout, že to bude skvělé. A přesně tak to dopadlo: naše vystoupení v pubu Square and Compass ve Swanage, na Sofar Sounds v Southamptonu i v Railway Inn ve Winchesteru byla všechna „perfect gigs“, co se týče péče, krásy okolí i našeho propojení s publikem.

Zkoušeli jsme také Robovy písně a pořídili jsme fotky pro naše společná evropská turné na jaře a v létě 2027. Robova hudba je silná už v sólovém podání, a proto je pro nás opravdovým zážitkem doplnit ji našimi vokály a nástroji. Poprvé jsme to vyzkoušeli v Čítárně Unijazz v Praze letos v únoru a s radostí oznamujeme, že už máme domluvený termín pro nás tři v Čítárně na příští rok: 9. března 2027 (pište do kalendářů!).

Stále hledáme nějaká festivalová vystoupení a (domácí) koncerty v červenci kdekoliv na evropském kontinentu nebo ve Velké Británii. Pokud byste nám s tím chtěli jakkoli pomoci, kontaktujte prosím mě nebo Roba.

The Square and Compass: Hospoda v zemi dinosaurů

Tradiční hospoda Square and Compass se nachází na mimořádně krásném místě nedaleko Jurského pobřeží v hrabství Dorset ve Velké Británii a není tu ani jediný den v roce, kdy by tu nebylo rušno. Místní obyvatelé i cestovatelé z celého světa stojí ve frontě, aby si u okénka této staleté hospody, která dýchá historií a šarmem, koupili oceněné jablečné cidery Charlieho Newmana, majitele již ve čtvrté generaci, domácí „sausage rolls“, nebo jiné lahůdky.

V hospodě se nachází také muzeum zkamenělin: Charlie je totiž paleontolog s doktorátem, který objevil nejstaršího savčího předka člověka, druh Durlstotherium newmani, pojmenovaný po něm. Charlie má něco společného s Paulem Martinem z Onder de Vuurtoren, který, jak jsem zmínila v předešlé reportáži, vyrábí vlastní nábytek: nyní si můžete v zahradě dát drink v posledním výtvoru Charlieho – dřevěném dinosaurovi! A když všestranný majitel hospody zrovna nepoužívá pilu na řezání dřeva, vezme do ruky smyčec a vyloudí z ní hudbu… Doufáme tedy, že ho přesvědčíme, aby se k nám, až se sem příští rok vrátíme (23.–24. července 2027!), připojil se svou zpívající pilou.

The Square and Compass je také proslulý svou živou hudbou. Hudba tady není pouhým pozadím. Bookerka Cheska vybírá umělce na základě kvality a osobního kontaktu – pokud zde chcete hrát, snažte se zastavit osobně. Personál i hosté zacházejí s muzikanty s respektem, takže když se všichni natlačí do malé, tlumeně osvětlené a starobylé místnosti, máte pocit, jako byste se ocitli v jiném světě, kde se čas zastavil a vše je v pořádku.

Zahráli jsme tu tři koncerty a dva z nich byly večerní vystoupení v sále: v pátek jako trio s Robem Clampem a v sobotu jako duo. Dojaly nás některé vzkazy, které nám lidé zanechali v našem zápisníku, jako třeba tento:

„Nevěděl jsem o vašem koncertě. Přilákali jste mě ze zahrady a já jsem tam seděl na podlaze jako malé dítě a nemohl se odtrhnout. Přiměli jste mě zamyslet se nad svou rodinou, svým životem a všemi lidmi kolem mě. Váš talent byl inspirativní a vaše vystoupení se mi moc líbilo. Děkuji, že jste sem přijeli!“

Za krásného slunečného nedělního odpoledne jsme hráli venku jako duo. Měli jsme v plánu odehrát dva sety, ale tak jsme si to užili, že jsme přidali ještě třetí! Proložili jsme naše vlastní skladby cover verzemi a písničkami na přání publika. Osvěžující bylo, že se nejednalo o „Sweet Home Alabama“; lidé si většinou přáli Suzanne Vega, Joni Mitchell, Carole King a irské a americké lidové balady, takže si myslím, že náš hudební vkus se náhodou docela dobře shodoval s vkusem všech turistů, kteří se ten den zastavili na cider! Někdo si dokonce vyžádal „The Wind and the Water“, naši vlastní píseň, kterou nás slyšel hrát předchozí večer. Ještě pár úryvků z našeho zápisníku:

„Jste úžasný pár, miluju vaši hudbu. Jsem z Dublinu a moc jsem si užila tančit irské tance na vaše písničky. Oba jste skvělí.“

„Vítejte v centru vesmíru. Slunečná neděle, dokonalá hudba, která naplňuje naše duše.“

„Děkujeme, že jste na chvíli udělali toto místo ještě výjimečnějším, než už beztak je.“

Rustic Stomp: „We Didn’t Start the Fire“

V neděli během přestávky mezi vystoupeními u Square and Compass nám zvukař řekl, že se ho nějaký muž zeptal, jestli bychom měli zájem zahrát si ještě ten samý den na nějakém festivalu v okolí. V životě jsou chvíle, kdy si takové věci důkladně promyslíte, ale jsou taky chvíle, kdy prostě řeknete „Jasně, že jo!“, seženete si souřadnice, naložíte nástroje do auta a rozhodnete se, že detaily vyřešíte až později.

Jednalo se o festival Rustic Stomp, festival roots music (spíše „drsnější a bouřlivější“ odrůdy americké hudby, folku, blues a alternativy), který veškerý výtěžek věnuje na charitu. Festival má několik pódií, z nichž největší je pódium Muddy Roots (organizace Muddy Roots působí po celém světě). My jsme měli hrát na jednom z menších a uvolněnějších pódií – Watson’s Carousel, o které se stará písničkářka Millie Watson.

Vjeli jsme do kempu na poli, kde nás přivítal Simon, od koho jsme dostali pozvánku. U svého přívěsu nám uvařil šálek čaje a šel pro Lennyho, svého kamaráda (a majitele hospody „Barge Inn“ na Honey Street poblíž Pewsey), abychom s ním mohli projít pár písniček, než se k němu připojíme na pódiu: plán byl takový, že budeme Lennyho doprovázet po většinu jeho vystoupení a pak si zahrajeme pár písniček sami. Lenny je typ muzikanta, který za všech okolností hraje a zpívá, jako by na tom závisel jeho život, takže bylo vzrušující vyrovnat se jeho živelnosti a zápalu.

Když už mluvíme o ohni... Dozvěděli jsme se, že areál festivalu doslova hořel den předtím. Nezpůsobila to síla hudby, ale někdo, kdo v období sucha v kempu nevhodně používal plynový vařič (a odešel od něj). Díky rychlé reakci místních farmářů a hasičů se nikomu nic nestalo, ale videa z požáru vypadají docela děsivě. No, děcka, časy se mění a klima taky… tak prosím dodržujte bezpečnostní předpisy na festivalech!

Naším nejvýraznějším zážitkem z festivalu Rustic Stomp byla možná krátká, avšak příjemná old-time jam session s clawhammer banjistkou KD Rivers, která nás nadchla několika krásnými skladbami, které jsme ještě neznali. Škoda, že jsme nemohli zůstat déle, ale někdy i muzikanti musí být zodpovědní dospělí…

Railway Inn: Pondělní „Roots Night“ a středeční „Railway Sessions“

A pak už to šlo do Winchesteru za novými dobrodružstvími! The Railway Inn je historická hospoda a koncertní sál, kde Rob Clamp sbíral první zkušenosti jako písničkář. Celá léta každý týden chodil na pondělní open mic „Roots Night“, aby vyzkoušel své nové písně, a říká, že by se nedostal tam, kde je dnes, nebýt podpory této malé komunity. Proto je nyní jedním z moderátorů této akce a v této roli nás požádal, abychom v pondělí zahráli dvě písně a tím propagovali naše středeční vystoupení v tomto stejném koncertním sále.

Dvě důležité složky open micu: během písní se nemluví (splněno) a všichni účinkující se navzájem podporují (splněno). Úroveň byla docela vysoká. Z 13 vystoupení vynikla zejména dvě: Chloe, která na steelpanu naprosto zazářila, a Mark T. Newman, který nás okouzlil svým uklidňujícím hlasem a precizní fingerstyle technikou. Ve skutečnosti se open micu zúčastnil, aby propagoval sólový projekt svého syna JJerome87 (jedná se o Joea Newmana z nesmírně populární kapely Alt-J). Ať je to inspirací pro ostatní tatínky!

Ve středu večer jsme se vrátili do Winchesteru na Railway Sessions. Tento koncertní cyklus, který vymyslel Rob a který čerpá inspiraci ze Sofar Sounds, je založen na tom, že si lidé mohou koupit vstupenky za přijatelnou cenu na překvapivý program (obvykle vystupují umělci na turné). S Honzou jsme zahráli set jako duo, poté jsme si užili vystoupení londýnské písničkářky Anny Muir (jejíž sound mi připomněl hru Life is Strange: Before the Storm) a večer jsme zakončili jako trio s Robem. Natočili jsme z tohoto vystoupení i pár videí, ale ještě jsem nestihla materiál zpracovat. To se ještě někdy objeví na mém YouTube!

Sofar Sounds Southampton: život je jako bonboniéra

Sofar Sounds je zaručeně skvělý zážitek jak pro hudebníky, tak pro diváky. Koncerty se pořádají po celém světě a místa konání i vystupující jsou pro diváky až do poslední chvíle utajené. Během vystoupení se mlčky poslouchá: všichni jsou plně ponořeni do přítomného okamžiku.

V rámci Sofar jsme teď hráli podruhé a doufáme, že budou následovat další. Tentokrát se koncerty konaly venku i uvnitř nádherného zámku Rownhams House, jehož majiteli jsou vřelí Nigel a Helen Owensovi, kteří udělali vše pro to, aby se u nich cítili všichni přítomní jako doma. Vstupenky byly vyprodány už dlouho předem, takže jsme se výjimečně nemuseli starat o propagaci a mohli jsme se plně soustředit na hudbu.

Večer začal skvěle – nejprve jsme poslouchali zvukovou zkoušku ostatních hudebníků a pak jsme si s nimi v zákulisí přátelsky popovídali. Po našem vystoupení jsme nemohli uvěřit vlastním očím ani uším, když nám virtuózní perkusivní kytarista Jonjan (Joncan Kavlakoglu) předvedl své umění. Sotva jsme se stačili vzpamatovat z toho šoku, když nám kapela Electric Eden ještě více zvýšila hladinu adrenalinu svým irským power-folkem, při kterém se dupalo nohama a trhaly se struny.

Všechno dobré jednou končí, ale naštěstí se máme na co těšit, protože už začínáme plánovat turné na příští rok, a pokud nás někdy přepadnou sentimentální nálady, můžeme si prolistovat náš zápisník. Tady je pár vzkazů, které nám lidé zanechali po koncertě v rámci Sofar:

„Jaký úžasný lék na každodenní dřinu. Děkuji.“

„Jsem tak ráda, že jsem si vaši hudbu poslechla a objevila ji. Je plná citu a života. Děkuji.“