Přejít k hlavnímu obsahu
„Ráda bych se dostala do bodu, kdy by ustaly fráze o ženských objevech, a to i mezi lidmi, kteří jinak feminismus hodně tvrdě hájí,“ říká Hellwana. | Foto: archiv umělkyně
„Ráda bych se dostala do bodu, kdy by ustaly fráze o ženských objevech, a to i mezi lidmi, kteří jinak feminismus hodně tvrdě hájí,“ říká Hellwana. | Foto: archiv umělkyně
Jan Hamerský - Po, 07.03.2022 - 08:00

Hellwana: Neřeším, kdo je a není můj kamarád

Ať už se nám to líbí nebo ne, palivem tuzemského rapu jsou spolupráce se sponzory. Současně se však na scéně pohybují osobnosti, které neutrácejí sponzorské peníze jen za sebe. Například designérka a rapperka Monika Evans se rozhodla zvýšit povědomí o ženách obecně. Jak na to čerstvá držitelka hudební ceny Apollo v kategorii Singl roku šla? Proč se na spolupráci nakonec dohodla s jistým oděvním řetězcem? A jak vnímá struktury hudebního byznysu a genderové kvóty?

Skončila éra Bigg Bossu, pod kterým jsi byla dva roky. Co ti přinesla?

Určitě kontakty a konexe na různých místech. Díky nim jsem se mohla seznámit se scénou: co představuje, jací jsou v ní lidi a jakou hudbu dělají. A pak samozřejmě možnost nahrávat ve studiu a natočit EP. Kdykoliv se začátečníkovi může ukrátit budget na desku, je to velká pomoc.

Prototyp českého rappera se živí zpravidla prodejem triček, mikin, kšiltovek a příležitostným pózováním ve vypůjčených hadrech a auťácích. Co ty? Je pro tebe rap zájmová činnost? Jak Hellwanu financuješ?

Převážně z koncertů a prodejů vinylů. Díky nim mám spolupráci se značkou na dalších projektech, ale jinak chodím do práce jako každej jinej. Dělám design, vázy, nábytek – a ten taky prodávám jako merch.

Co streaming? Je pro tebe zásadní, nebo naopak nechápeš, co na něm všichni vidí?

Čísla nemám taková, aby mohla být zdrojem příjmů. OSA občas něco pošle za rádio, ale tam nejsem tak hraná. Největší příjmy mám pořád z koncertů.

Na Klackovišti jsi v souvislosti s Bigg Bossem říkala, že se postavíš na vlastní nohy, budeš se věnovat konceptuálnímu umění a vybuduješ si svoji platformu. Teď ale rozjíždíš projekt House of Queens podporovaný oděvním řetězcem Queens. Jak k tomuhle obratu vlastně došlo?

Tohle jsem měla v hlavě už dýl, akorát jsem to nezpracovala do projektu. Neměla jsem kontakty ani dostatek peněz a byla jsem na něj sama. Až loni jsem vycítila větší zájem dát ženám „spotlight“ a chtěla jsem ho využít. A Queens jsem oslovila, protože mi dávají velkou svobodu. Řekla jsem jim, co chci, a necpou mě do toho na sílu reklamy. Je to reálná podpora přímo ode mě, Queens jenom financuje jakýkoliv můj nápad.

Jaké to jsou nápady a čeho chceš dosáhnout?

Momentálně chystám koncert 5. března v Chapeau Rouge, kde jsem začínala a kde mě v začátcích hodně podporovali. A potom bych ráda udělala výstavy a přednášky o architektuře a designu pro veřejnost, battly a jam sessions, sportovní akce, zkrátka aby ženy byly vidět a nějaké finance z toho také měly.

Na jakých podmínkách jste se s Queens dohodli?

Podmínky jsem nastolila já. Poslala jsem prezentaci s nápadem, vymyslela název a čekala jen na schválení. Musím si jenom pořádně rozmyslet budget a dodržet ho. Je to jen forma mecenášství, a ta má vždycky své hranice.

Tvým cílem je podporovat ženské sebevědomí ve všech možných odvětvích, která tě zajímají. Jenže co struktury hudebního byznysu? O tom, kdo půjde nahoru, přece často nerozhodují schopnosti, ale spíš to, že někdo je něčím známý. Ženy často jsou mimo hru, mimo jiné i kvůli mateřství. Jak tohle může House of Queens zvrátit?

Neřeším, kdo je a není můj kamarád, ale jestli jsou ti lidi aktivní a svědomitě dělají správou věc. Třeba Sawsane, která už pár singlů vydala, jen nemá tolik pozornosti, nebo taky Donnie. A nebo Fejbs, která už pozornost má, akorát moc koncertů neodehraje. Buď jsem tahala kontakty z Mary C, která o ženské scéně má docela přehled, nebo jsem si ženský rap v Čechách a na Slovensku mapovala sama, protože mě zajímá – třeba přes výzvu na Instagramu. Určitě neoslovuju lidi, kteří něco vydali před deseti lety a už nechtějí nic dělat.

Co ty a genderové kvóty pro lineup? Jedni si myslí, že hudební trh pokřivují, druzí tvrdí, že ho naopak napravují.

Tohle je hrozně těžká tématika. Ráda bych se dostala do bodu, kdy by ustaly fráze o ženských objevech, a to i mezi lidmi, kteří jinak feminismus hodně tvrdě hájí. Vždyť tím, že ženy nikdy neoceňujeme spolu s muži, vytváříme umělou hranici. A protože kluků je na scéně zatím pořád většina, narůstá tak tlak na nás ženy, dostat se do prestižnější klučičí crew. Za sebe můžu říct, že jsem určitě feministka a zároveň určitě nejsem fanatik. S muži často spolupracuji a jsem dost vybíravá.

Když už jsme u toho, kdo je a není slyšet, nedávno Headliner sestavil žebříček 50 nadějí české scény s bombastickým titulkem: „Česko našlo i rapperku.“ Narážel na tvoji kámošku Arletu. Jak se ti četlo, že čtyři roky potom, co jsi vyhrála Czeching, objevili ji a ne tebe?

Úplně v pohodě, upřímně jsem ráda. (smích) Spíš mi přišlo smutný, že ji objevili až tak pozdě.

Ještě před tebou se zhruba před deseti lety na scéně objevila Sharlota. Dost tvrdě se vymezovala vůči ženám, které na sociálních sítích prodávají hlavně svůj exteriér, a dnes už je jednou z nich. Myslíš, že to jde, být velká hvězda a nebýt attention whore?

Ve výsledku – proč ne. Nebyla bych tak hlasitě proti tomu, co kdo dělá nebo nedělá. Nemůžu vědět, jestli za pár let nezměním názor. Její hudba mě nebaví, ale ať už jsou kolem ní jakýkoliv skandály, je to pořád pracovitá žena, která něčeho dosáhla. A že se na ni pořád ukazuje prstem, to mi přijde strašně trapný. Budeme pranýřovat Toxxe za to, že před sto lety použil n-word? Mě by se to mělo dotknout a taky se mě to dotklo, ale byla jsem schopná mu odpustit, aniž bych mu cokoliv říkala. Každý může někdy plácnout blbost nebo změnit názor. Je to naprosto lidské.

Teď už přímo k tvé tvorbě. Zaujal mě už tvůj titulní track Das Leben, který je částečně v němčině. Proč jsi ji použila? Hodila se do beatu, zajímavě ti zněla, nebo šlo o něco jiného?

Maminka žije v Německu (smích) a vždycky, když tam jsem, poslouchám německej rap. Líbí se mi, jak zní a jak je vtipně poskládaný. Taky je to další světový jazyk, který umím. Proč ho nepoužít?

V souvislosti s Das Leben jsi mluvila o uceleném konceptu. Jaká je jeho náplň?

Je to Život. Popsala jsem, co se v mojí hlavě dělo za covidu. Je taky dost osobní, protože mluvím o smrti jednoho mého blízkého, o nehraní – a taky jsem se dost vůči některým věcem vymezovala.

Covidových alb je opravdu velká spousta. V čem je tvá zkušenost jiná?

O covidu mluvím dost nepřímo. Píšu dost abstraktně a nestěžuju si, že nemůžu hrát. Spíš popisuju, jak nám chybí koncertní prostředí, cesty po klubech, domlouvání se se zvukařem a vůbec interakce i s úplně neznámým lidmi, kterým předvedu něco, co jsem vytvořila – třeba featuring s Ideou. To je na tom to nejlepší.

Předpokládám, že jsi loni nějaký ten koncert přeci jen odehrála. Jaké to bylo, zase potkávat protivné a neochotné zvukaře. Nenapadlo tě v určitých momentech: „Ježíšmarjá, po čem jsem to tesknila?“

Ani ne, strašně jsem si to užívala. Smíšené pocity jsem měla spíš z toho, že to zas půjde tak od března do září a pak nebude nic. To mě vzdalovalo od úplně radosti – že se na chvíli nadechneme a pak zas budeme jenom vzpomínat.

Podle Karla Veselého jsou v hudbě se stupňující se úzkostné stavy přímo úměrně stále větší nostalgii. Jaký máš k nostalgické hudbě vztah?

Jsem dost velký nostalgik sama o sobě (smích), ať už v hudbě nebo v designu. Stačí mi vidět v hračkářství něco od Libuše Niklový a vzpomenu si, co jsme se o ní učili, na spolužáky a na naše zážitky. Anebo když mezi dvanácti stovkami písniček, co mám na Spotify, zaslechnu jednu, kterou jsem poslouchala jako malá, vybaví se mi babiččino jídlo a spousta dalších věcí.

Foto: Zara Meduna

Tagy hip hop rap Hellwana product placement feminismus Arleta Ceny Apollo Chapeau Rouge

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.

Jan Hamerský
/*1988/ Když se v patnácti rozhodoval, co dál dělat, psaní byla jasná volba. V devatenácti si to rozmyslel. Přišlo mu, že to dějiny píšou příběhy. Pak zjistil, že to jsou vítězové a dal se k poraženým. Historii i tak vystudoval a tři roky ho živila, než od ní zběhl. Stalo se t…
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY