Groove mezi ruinami: Lonely People With Power tančí na hraně melodie a zhroucení
Lonely People With Power od Deafheaven je deska, která neprosí o pozornost – ona si ji bere. Je to album, které působí jako záznam vnitřního pohybu člověka v době, kdy se všechno bortí a zároveň znovu skládá. Jako byste stáli v industriální ruině a sledovali, jak z prachu vyrůstá nový organismus – roztěkaný, groovy, hypnotický.
Úvodní skladba Incidental I je víc fragment než skladba – jakási audioskica, zvuková předzvěst, která vás nenápadně přetáhne na druhou stranu reality. A pak přichází Doberman, šest a půl minuty napnutého nervu. Riffy v ní nejsou jenom kytarové, jsou to přívaly hmoty. Přesto groove neutopí v tíze. Naopak, je to právě rytmus – pulsující, dynamický, jakoby mechanický, ale stále zneklidňující lidský – který nese tuhle bestii až do konce. Není to píseň, je to stav.
Skladba Magnolia, jeden z klíčových singlů, ukazuje kapelu v jemnější poloze – ale pozor, není to žádná balada. Tahle magnólie nekvete na slunci, ale v šeru zadýchané místnosti. Kytary se vzájemně proplétají ve volně plynoucích harmoniích, zatímco rytmika drží strojově přesný beat, jako by tanec měl být zároveň rituálem i sebezničením. Refrén se vynořuje z minimalistického podkladu jako náhlé emocionální vyvrcholení – krátké, intenzivní, a pak zase ticho.
The Garden Route by mohla být soundtrackem k dlouhé noční jízdě. Tempo střední, ale napětí vysoké. Bicí zde hrají roli neúprosného času – tikají, ale spíš jako detonátor než hodiny. Tohle je groove, který nespasí, ale přinutí tě se hýbat. A právě v tom je síla celé nahrávky: rytmus je tu kladivem i záchranným lanem.
Další vrchol přichází s Heathen – hypnotická, repetitivní, temná jako poušť bez měsíce. Zvuk je tu zahuštěný, vrstevnatý, ale nikdy přeplácaný. Kytary víc kreslí prostor než melodii, zatímco bicí drží track v neúprosném pohybu kupředu. Není kam se schovat. To je možná hlavní charakteristika téhle desky – absence bezpečí. Všechno je na doraz, všechno je v sázce.
V prostřední části alba zaujme Amethyst, nejdelší stopáž celé kolekce, kde se kapele podaří udržet pozornost osm a čtvrt minuty. Je to proměnlivá suita, v níž se střídá klid s výbuchem, noise s ambientem, hluk s tichem – a přesto to drží pohromadě. Není to skladba pro lineární poslech. Je to spirála.
Závěr obstarává The Marvelous Orange Tree – a název nelže. Je to podivný, snový track, jako byste se probudili z horečky do něčeho krásného a zároveň neklidného. Konec není triumfální, ani truchlivý – jen... nutný. A to stačí.
Co oceníte na nahrávce jako muzikanti?
Lonely People With Power je mistrovská ukázka zvukové dynamiky. Každý nástroj má své místo – ne ve smyslu vyváženosti, ale důležitosti. Kytary nejsou jenom efektní riffy, ale vyprávějí příběhy. Bicí nejsou rytmus, ale nervový systém. Produkce si udržuje syrovost, ale je chirurgicky precizní – slyšíte každý úder, každý zlom, každou změnu v dynamice. Pro muzikanta je to studnice inspirace: jak pracovat s prostorem, jak vyvolat napětí, aniž byste museli křičet. Jak být naléhavý a přitom subtilní.
Tahle deska není pohodlná. Ale to je právě důvod, proč ji chcete slyšet znovu.
Deafheaven – Lonely People With Power
Roadrunner Records; 00:66:08
95 %
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.
