Přejít k hlavnímu obsahu
Jen tak si nesednu a nenapíšu písničku. Vkrade se ke mně jako zloděj, říká Honza Senft | Foto: Petr Zewlakk Vrabec
Jen tak si nesednu a nenapíšu písničku. Vkrade se ke mně jako zloděj, říká Honza Senft | Foto: Petr Zewlakk Vrabec
Jan Hamerský - St, 28.10.2020 - 08:00

Člověk krve: Poznáte mě po písničkách

Folkový písničkář, jak tvrdí Matěj Belko a Petr Šťastný, může buď zářit mimo dosah wifi na potlaších s příjemnou rodinnou atmosférou, nebo jako headliner klasického letního fesťáku. Šestadvacetiletý student husitské teologické fakulty Jan Senft zdá se při svých toulkách našel třetí cestu. Šest let hrával po Posázaví se silnou trampskou tradicí, než s Tomášem Tkáčem se zálibou v Divnostech nahrál svou debutovou desku. Víc než příčiny rostoucí popularity Člověka krve mě však zajímalo, jak se v jeho písničkách odrážejí zážitky z vandrů, místní legendy, ale také duch místa. Jak se stane, že přes cizí příběh vyprávíme svůj vlastní? A znějí všechny kostely stejně?

Proč se vaše nové album jmenuje V Kuchyni?

Pokud se nemýlím, popisuje cestu z paneláku na nádraží. Kuchyň je pro mě místo klidu a bezpečí, ale také setkávání. Člověk tam většinou pobývá se svými blízkými nad horkým kafem a je mu dobře.

A jak to koresponduje s dramaturgií? Textař Dominik Zezula si všiml, že skladby dávají dohromady jakousi cestu.

Celá deska je o hledání pokoje. Tedy pomyslné kuchyně.

Proč si říkáte Člověk krve?

Mám hodně rád Pavla Zajíčka z DG 307. S kamarádem, Liborem Hrdým, se kterým jsme začínali a který mě k němu přivedl, máme hodně rádi jeho písničku Lidi krve, podle níž jsme pojmenovali naši kutálku. Libor nemohl dorazit na první domluvený koncert, tak jsem zahrál sám jako Člověk krve, a tak už to zůstalo.

Jste folkový písničkář. Pandemie utlumila veřejný život, ztížila cestování do zahraničí a jedním z posledních útočišť osobní svobody je po třiceti letech opět vandr. Dá se říct, že vám doba vymknutá z kloubu nějak pomohla?

To si nemyslím. Vydání desky naopak zkomplikovala. Měla vyjít mnohem dříve. Hojně jsem koncertoval a chtěl bych lidem tu desku předat osobně, setkat se s nimi. Na jednu stranu je dobrý, že si ji můžou v klidu poslechnout, ale chybí mi, že si pro ni přijdou a popovídáme si. Je to dvojsečný, ale rozhodně bych byl radši, kdyby vyšla v normálních časech a mohl jsem s ní vyjet na cesty.

A vaše téma, vandry, rezonuje?

Hodně lidí, obzvlášť na jaře, vyrazilo do přírody. Dalo jim to motivaci podívat se za hranice svého domu. Když jsme zrovna nepotřebovali udělat něco do práce nebo do školy, s přítelkyní Barunkou jsme taky každý druhý den byli na vandru. Takže jim jsou možná teď moje písničky blíž.

A podívali jste se někam, kde jste předtím nebyli?

Hezký místo, loretu, jsme objevili skoro za humny v Choceradech na Komorním Hrádku. Člověka překvapí. Je to mohutná stavba v lesích hned vedle hájovny. Kolem běhají slepice a lesníci. Má to tam hodně neobvyklou atmosféru.

Foto: Barbora Nováková

Ve vaší hudbě hrají podstatnou roli osudy, které se mění na místní legendy. Ověřoval jste si někdy jejich ústní podání, nebo necháváte pracovat svou představivost?

Neověřuju, jde mi o věci na hranici reality. Čtu o nich v knížkách a kronikách. Stává se mi, že když těmi místy procházím, potkám někoho, kdo si ještě pamatuje dávnější historii a začne ji spontánně vyprávět. Z toho pramení některé motivy.

Je tedy pro vás cennější samotný příběh, nebo jeho reálnější pozadí?

Hlavně představy a pocit, který z toho mám. Přeci jen je to písnička. Beru ji jako umělecké vyjádření, ne jako kramářskou píseň, která by všechno popisovala v naturalistických obrysech. Příběh mi spíš pomáhá někam zasadit svou fantazii.

Měl jste vystupovat se spoluhráčem, pak jste hrál dlouho sám a nedávno jste se obklopil kapelou. Jak se sdílí osobní zážitky se čtyřmi dalšími hudebníky. Nehrozí, že je třeba podají jinak, než jste zamýšlel?

Kapela vznikla kvůli desce. Dal ji dohromady producent Tomáš Tkáč z mých kamarádů, kteří hrajou v jiných uskupeních. Mají rádi moji muziku a cítí ji podobně, tím pádem nevznikl žádný rozpor. Myslím, že nám to hezky šlape. A naopak si myslím, že písničkám přidali novou kvalitu.

K té nové kvalitě: část nahrávek jste pořídili přímo v terénu. Bicí nástroje se nahrávaly pod kopcem Čapík ve Stříbrné Skalici, zazní i opravdové kostelní varhany. Když ponechám stranou okolnosti, chovaly se v mixu tyto zvuky jinak než běžné samply?

V písni Jinací v kostele sv. Jana Nepomuckého ve Stříbrné Skalici jsme nahrávali i doprovodné vokály. Akustika kostela je nepřenositelná a se zvukem z varhan se hezky doplnila. Na první poslech není slyšet, ale nahrávce dává jiný, autentičtější rozměr.

Jako dobrovolník jste opravoval několik kostelů. Porovnal jste si, jak se jejich akustiky chovají?

Kostely jsem přímo neopravoval, ale v některých dobrovolničím, a tím se nepřímo na jejich opravách podílím. Každý kostel zní jinak, má svůj vlastní hlas.

Dokázal byste popsat rozdíl mezi kostelem sv. Jana Nepomuckého u vás ve Skalici a dejme tomu někde v Sudetech?

Měj jsem to štěstí si pro sebe zahrát po večerech v kostele v Mariánských Skocích (zaniklá obec u Žlutic na Karlovarsku; pochází odsud mj. lidové rčení „panenko skákavá“ vyjadřující údiv, pozn. aut.). Myslím, že samota prázdného kostela se odráží i ve zvuku. Jako by se na něj nabalovaly hlasy minulosti. V kostele svatého Jana Nepomuckého u nás ve Skalici se zase hraje jako doma v obýváku.

Na kostely se ptám proto, že jste věřící a dokonce studujete Husitskou teologickou fakultu. Už se vžilo vás srovnávat s Vlastou Třešňákem nebo Oldřichem Janotou, ale mě napadl jiný písničkář. Jaký máte vztah ke Sváťovi Karáskovi?

Znám ho jen přes muziku a knížky. Jeho písničky mám rád a vždycky mě rozveselí. Mají v sobě naději – životní naději. Pozdravpánbů poslouchám, když mám nějakej splín.

Znáte víc jeho klasické kusy ze 70. a 80. let nebo i to, co dělal po roce 1989?

Spíš ty klasičtější. Některé jeho kultovní písničky si i rád zahraju u táboráku.

Typické pro táborákové klasiky, které se rodily za normalizace, byly často velmi volné překlady originálních amerických tradicionálů. Vy opět sbližujete odkaz staré čs. písničkářské gardy s americkými vlivy. V čem vidíte svoji přidanou hodnotu?

Nejvíc ze mě je v textech. Muzika jsou přece jenom čtyři akordy. Ale i ona vypráví a barví obrazy vytvořený textem. Všechno dohromady to jde ze mě, snažím se nekalkulovat a píšu písničky, co nejpřirozeněji to jde. Jen tak si nesednu a nenapíšu písničku. Vkrade se ke mně jako zloděj.

Nechal jste se slyšet, že čtete rád knížky ve staré češtině. „Skrze slovo se vracím do minulosti. Můžeme tak pochopit přemýšlení lidí té doby. Když pak čteš takovou literaturu, vetkává se ti do snů a do hlavy a do snů, a když pak jdu v příšeří krajinou, zjevují se mi ty obrazy.“ Počítáte s tím, že i naši předkové mohli pracovat s archaismy a třeba si i vymýšlet?

Určitě. V umění je v pořádku si vymýšlet.

Zohledňujete, že lidská paměť si něco může zapamatovat jinak anebo to úplně vytěsnit?

Samozřejmě příběhy, které zpracovávám, prošly sítem ústní paměti a spousta toho faktického se spíš vytratila, ale to jim neubírá na autentičnosti. Ani člověk sám si svůj příběh nepamatuje přesně a svoji minulost zpracovává. Taky hodně záleží na předporozumění vypravěče. Vždycky interpretujeme a s tím se bohužel, nebo spíš naštěstí, nedá nic dělat. Je to tak trochu i náš příběh.

Mezi písničkáře jste počítán vy i Jelen. Jak vnímáte, že jste v jednom pytli s kapelou z rádií?

Zrovna Jelen mě nijak neuráží. To k nám zas jde ta Amerika, kde je singer-songwriter každý, kdo skládá píničky, třeba i rappeři. Lidi se s tím srovnají. Důležitá je muzika, ne škatulky. Kdo si mě poslechne, ten mě skrz písničky pozná. Ovšem i tak se k písničkářství rád hlásím.

Foto: Petr Zewlakk Vrabec

Pokud můžu věřit facebookovým algoritmům, vaše hudba hodně rezonuje mezi liberálními Pražáky. Hodně vás jako Třešňákova pokračovatele vychvaloval třeba Jan Hřebejk. Chcete zůstat uzavřený v této bublině, nebo máte ambice oslovovat i jiné?

Komu se to zalíbí, za toho budu rád. Vůbec nechci být uzavřený v jakýkoliv bublině. V Posázaví, kde to není tak vidět, protože tu třeba lidé nejsou tolik aktivní na sociálních sítích, mě spousta z nich zná. Jsou to lidi různých povolání a názorů. Když se sejdou na akci, je to směsice od liberálních levičáků po pravičáky, ale to nevadí. (odmlčí se) Muzika spojuje a byl bych rád, kdyby spojovaly i moje písničky.

Nespěcháte a nesekáte co dva roky nové album. Na debut se čekalo šest let. Dá se říct, že vám pandemie vyšla vstříc a umožnila vám se naprosto legálně zastavit, všechno si pozvolna probrat v hlavě, a pak to teprve zpracovat?

Deska byla nahraná už před pandemií, ale jsem rád za ten čas a za to, že organizační shon kolem vydání mám za sebou. Pandemie přispěla k tomu, že si můžu užít klid, mír a pohodu, jen tak nechat věci plynout, rezonovat mezi lidma a pozorovat to zdálky. To mi teď vyhovuje.

Tagy Člověk krve folk Oldřich Janota Vlasta Třešňák Tomáš Tkáč Divnosti
/*1988/ Když se v patnácti rozhodoval, co dál dělat, psaní byla jasná volba. V devatenácti si to rozmyslel. Přišlo mu, že to dějiny píšou příběhy. Pak zjistil, že to jsou vítězové a dal se k poraženým. Historii i tak vystudoval a tři roky ho živila, než od ní zběhl. Stalo se tak ...
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY