Clawfinger: Staří psi stále koušou, jen už ne tak hluboko

Novinka je především sázkou na jistotu. Typické, okamžitě rozpoznatelné kytarové riffy Bårda Torstensena se valí vpřed s neúnavnou energií, pod nimi duní hutná baskytara a nad vším se vznáší rapující hlas Zaka Tella. Tomu už bohužel nelze upřít jistou vyčerpanost a věk je v jeho projevu znát více než kdy dřív. Přesto dokáže dodat skladbám potřebnou dávku jedovatosti a vzteku. Clawfinger tak i v roce 2026 znějí překvapivě svěže, byť už nepůsobí tak nebezpečně jako v době alb Deaf Dumb Blind nebo Use Your Brain.

Album je z větší části postavené na hutném metalu s předvídatelnými elektronickými smyčkami, které dnes už nikoho nepřekvapí. To ale neznamená, že by nefungovaly. Kapela dobře ví, jak pracovat s dynamikou a jak vystavět skladbu tak, aby publikum nutila kývat hlavou od první do poslední minuty.

Hned úvodní Scum je přesně tím, co fanoušci Clawfinger chtějí slyšet. Nadupaný riff, nasraný vokál, rychlé tempo a refrén, který spíše připomíná výkřik než melodii. Zak Tell se opět pouští do narcistů, manipulátorů a mocných všeho druhu, zatímco kapela servíruje jeden z nejtvrdších momentů celé desky.

Neméně povedená je následující Ball & Chain, která před sebou masivně valí riffy a zároveň nabízí melodičtější refrén. Právě zde nejlépe fungují syntezátory, jež skladbě dodávají lehce strašidelnou atmosféru. Clawfinger dokazují, že i po letech umí spojit metalovou agresi s elektronickými prvky tak, aby výsledek nepůsobil nuceně.

Tear You Down pokračuje v krasojízdě metalového běsnění. Rap je zde viditelně naštvanější než jinde na albu a elektronické vrstvy dobře doplňují refrén prostřednictvím různých vokálních odpovědí a efektů. Není to skladba, která by přepisovala historii kapely, ale jako poctivá crossoverová nálož funguje bezchybně.

Velmi příjemným překvapením je Linked Together. Chytlavý refrén vrací posluchače do devadesátých let, kdy Clawfinger vládli festivalovým pódiím a jejich kombinace rapu a metalu působila jako zjevení. Skladba má nostalgickou sílu, aniž by sklouzávala k pouhému kopírování vlastní minulosti.

Na opačné straně stojí A Perfect Day, která představuje nejslabší místo alba. Rádiová chytlavost zde působí jako cizorodý prvek. Jako krátké nadechnutí mezi tvrdými skladbami by fungovala, problém však spočívá v tom, že se melodicky téměř nevyvíjí. Navzdory přemrštěnému závěru působí spíše jako výplň bez jasného směru. Experiment s popovějším výrazem tentokrát nevyšel tak přesvědčivě jako tvrdší materiál.

Zajímavým úletem je A Fucking Disgrace, boogie-woogie šaráda, která ukazuje, že si kapela stále umí dělat legraci sama ze sebe. Je to skladba, která může část fanoušků zmást, ale jiní ji ocení právě pro její odvázanost. Přesto je z ní cítit, že Clawfinger občas musejí své tradiční postupy ohýbat do nových tvarů, aby se neopakovali.

Jedním z vrcholů alba je bezpochyby Going Down (Like Titanic). Drsná a místy úsměvná glosa o společnosti, která se řítí ke dnu podobně jako slavný zaoceánský parník. Kapela zde nachází ideální poměr mezi kritikou a nadsázkou. Text trefuje současnou dobu s až nepříjemnou přesností, aniž by sklouzl k moralizování.

Závěrečná titulní skladba Before We All Die pak představuje nejdelší a nejambicióznější moment celé nahrávky. Metalová coda uzavírá koncept, který Clawfinger rozvíjejí už tři desetiletí – nedůvěru vůči autoritám, kritiku společnosti a apel na vlastní zodpovědnost. Není to jejich nejlepší skladba kariéry, ale jako finále funguje výborně a dodává albu potřebný pocit uzavřenosti.

Co oceníte na nahrávce jako hudebníci?

Z muzikantského hlediska je Before We All Die ukázkou vyzrálosti. Clawfinger nikdy nestavěli na technické exhibici a ani tentokrát neuslyšíte zběsilá sóla nebo progresivní konstrukce skladeb. Jejich síla spočívá jinde – v dokonalé souhře, rytmické přesnosti a schopnosti vytvořit riff, který okamžitě rozhýbe publikum.

Bård Torstensen potvrzuje pověst jednoho z nejlepších riffových architektů crossoverové scény. Jeho hra stojí na precizním frázování, staccatových sekáních a výborném citu pro groove. André Skaug drží spodní frekvence pevně v rukou a jeho zkreslená baskytara tvoří páteř většiny skladeb. Micke Dahlén s elektronikou Jockeho Skoga vytvářejí strojově přesný rytmický základ, který nikdy neuhne z cesty. A Zak Tell? Přestože jeho hlas nese známky času, stále dokáže fungovat jako další perkusivní nástroj a dodat skladbám charakteristickou agresivitu.

Album je bezesporu promyšleně vystavěno. Každý nástroj má v mixu své místo, aranže jsou přehledné a produkce neobětuje dynamiku ve prospěch hlasitosti. Clawfinger ukazují, že síla nemusí spočívat ve složitosti. Stačí dobrý riff, pevný groove, výrazná rytmika a schopnost napsat refrén, který si publikum zapamatuje po prvním poslechu.

Before We All Die není albem, které by měnilo pravidla hry. Nenabízí revoluci ani nový směr. Je to poctivá crossoverová deska od kapely, která přesně ví, co umí a co od ní fanoušci očekávají. Několik skladeb patří k tomu nejlepšímu, co Clawfinger za poslední roky nahráli, jiné působí spíše jako povinná výplň. Ve výsledku však převažují pozitiva. Legenda crossoveru je stále při síle a navzdory věku si dokáže udržet vitalitu, kterou jí mohou závidět mnohem mladší kapely.

Clawfinger – Before We All Die
Reigning Phoenix Music 00:40:00
70 %