Čím víc se snažíš kontrolovat věcí, tím větší máš úzkost a pocit, že nezvládáš
Všichni máme z něčeho úzkost. Projevuje se to všude: jak si poradit se životem, jak skončit válku, jak si vydělávat hudbou, jak se nezbláznit v digitálním světě, který tě nutí být nejen muzikant, ale i content maker, jak sledovat hudební trendy a přitom neztratit svoji podstatu. Tyhle a další důvody mě inspirovaly obrátit se pro radu k psychologovi, u kterého jsem přišel na zajímavou myšlenku: čím víc se snažíš kontrolovat věcí, tím větší máš úzkost a pocit, že to nezvládáš. V tomhle kontextu vznikl nový song naší kapely Page Turners nazvaný Say What You Wanna Say.
Jeden z okamžitých paradoxů, který u nahrávání a tvorby vznikl je ten, že i když se skladba snaží postavit proti úzkosti, kterou mám z nemožnosti kontrolovat všechno, její produkce probíhala dost pomalu a pečlivě – dávali jsme pozor na každý detail. Nahrávali jsme v Courtjester Studio spolu s Josefem Abrahamem Mikulkou. Tenhle paradox je ale dost charakteristický pro podstatu naší nové skladby. Say What You Wanna Say je částečně inspirovaná trapem a taky kapelami jako Glass Animals. Tahle hudba je závislá na postprodukci, a proto jsme ve studiu strávili hodně času diskutováním o zvuku a dalších sound-designových aspektech skladby.
Jeden z největších oříšků bylo nahrávání bicích. Původně jsem chtěl nechat jenom elektronické bicí, ale náš bubeník Vašek navrhl udělat kombinaci živých a elektronických zvuků. Dlouho jsme o tom přemýšleli a diskutovali a nakonec jsme se rozhodli pro kombinaci. Taková kombinace ve výsledku odpovídá tomu, co se teď snažíme dělat v hudbě. Zatím většina z toho, co jsme s kapelou dělali, byla postaveno na kytarovém zvuku. Nicméně zajímají nás i moderní trendy jako trap, hip-hop a rnb. Občas však může být těžký rozpoznat, co z toho je skutečné nadšení a co podvědomý pokus sledovat trendy. Jsou třeba kapely jako Glass Animals, které jsou pro nás obrovskou inspirací, ale jsou i tisíce dalších interpretů, kteří dosáhli okamžité popularity, což na tebe vyvíjí nátlak: posloucháš jejich hudbu a kladeš si otázku, jestli bys neměl také něco takového dělat. Jsou pak i lidé, kteří otevřeně tvrdí, že se snaží udělat jenom úspěšný hit, dostat peníze a tečka. Takovému přístupu se zatím snažíme vyhnout.
Za úspěšnou považujeme takovou skladbu, která moderním a pochopitelným hudebním jazykem vyjadřuje to, kdo jsi. U psaní textu jsme chtěli zkombinovat několik prvků: jednoduchý jazyk bez přehnaně komplikovaných slov, dále téma, které nám přijde důležité, a také frázování ve spolupráci s melodií. Zní to jako docela jednoduchý úkol, ale ve skutečnosti jsme tomu věnovali několik sezení s kapelou a každý z nás na textu také pracoval individuálně. Vznikaly tak nové a nové verze textu, které jsme posílali do kapelního chatu a diskutovali nad nimi. Tento proces trval déle než měsíc. Nejtěžší bylo asi udělat finální rozhodnutí, jestli chceme zachovat slovo kvůli smyslu, nebo kvůli tomu, jak zní. Pokud se smazáním nějaké fráze nezkazila hlavní myšlenka (nebo spíš nálada) písničky, tak jsme škrtali, ale naštěstí takových míst nebylo příliš.
Moc editování jsme nedělali ani u vizuálního doprovodu písničky. Vědomě jsme zvolili úplně jiný formát vizuálu než u našeho předchozího singlu Ema. Ten má mimochodem skvělý klip, který pro nás udělala mezinárodní umělkyně Galina Kazimi. Tentokrát se o vizuál postarala umělkyně Mimi (Mimi Matrix). Zpracovala pro nás několik kratších videí, které nemají příběh, ale pěkně vizuálně spolupracují s feelem pisničky.
Přestože jsme kontrolovali každý aspekt tohoto vydání, úzkost jsme z toho neměli, naopak jen radost z toho, že s dalším releasem děláme něco jinak a zkoušíme nové věci.
Jaký je příběh vašeho singlu? Jak se vy sami vyrovnáváte s úzkostí, pomáhá vám hudba? Podělte se s námi a napište do komentářů nebo na redakce@frontman.cz.
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.
