Čas na debutovou desku? Lépe pozdě nežli později.

Vzal jsem kytaru, složil písničky, pozval hosty a vydal desku Into The Field. Lidé se mě ptají, proč jsem s tím vylezl tak pozdě, už nejsem nejmladší, a co si tím chci dokázat. Není to moc složité.

Jsem syn chválivých rodičů, což je fajn. Ale mám pocit, že v dětství jsem si o sobě i díky tomu hodně myslel. V deseti letech jsem poslouchal americké country a měl pocit, že umím perfektně napodobit Johnnyho Cashe nebo Martyho Robbinse. Táta mě nahrál na magnetofon, protože se mu to líbilo. Ale když jsem to slyšel, byl to šok. Nezpíval jsem jako pistolník ale spíš jako nějaká ženská. Hodně mě to vzalo. Přestal jsem si věřit.

Když už jsem měl hlas jako muž, vrátil jsem se na scénu, ale ta obava, že slyším ze sebe někoho jiného než posluchači, zůstala. Dvacet let jsem se skrýval za kapelu jako kytarista a příležitostný druhý zpěvák méně důležitých songů.

Loni jsem to dotáhl k čtyřicátinám. Chlapi v tomhle věku o sobě obvykle začnou uvažovat v trochu jiných perspektivách. Můj brácha třeba začal sbírat artefakty připomínající naše dětství. Koupil i zadní dveře od Wartburgu Tourist, co jsme s ním jezdili. Taky jsem začal být nostalgický. Ale jinak. Vzpomněl jsem si na svoje sebevědomí. Vzpomněl jsem si na hocha s pistolnickou ambicí a během posledního roku pečlivě vystřelil vlastní desku. Pomohli s ní dobří lidé. Hlavně Filip Jelínek, parádní muzikant a rádce. Ujal se mě ve svém studiu Golden Hive. Dan Adam, všeuměl. Pianistka Bára Zmeková. Soused z Holešovic Justin Lavash, cizelér Mirek Chyška...

Nedávno mi desku přivezli z gramofonových závodů, voněla jako ty desky tenkrát. Poslechl jsem si ji posvátně na starém gramofonu Dual, který mám od táty. A ten hlas na ní se mi líbil.