Přejít k hlavnímu obsahu
Behringer TD-3, jehož předobrazem je Roland TB-303 | Foto: Behringer
Behringer TD-3, jehož předobrazem je Roland TB-303 | Foto: Behringer
Alex Švamberk - Út, 01.09.2020 - 08:00

Behringer: příběh značky, která zlepšila kvalitu i image

Firma Behringer opět zabodovala. Poté, co pod značkou Klark Teknik uvedla kopie slavných studiových zařízení, ekvalizérů Pultec a kompresorů a limiterů 1176 a LA-2A, přišla s kopiemi analogových syntezátorů. A volila skutečně ty nejkultovnější. Některé je docela snadné odhalit – Odyssey je Arp Odyssey, Pro-1 zase Sequential Circuits Pro-One a Model D je Minimoog Model D.

U jiných je to trochu složitější, takže K-2 je Korg MS-20, MS-1 je Roland SH-101, RD-6 a TD-3 jsou další Rolandy Drumatix TR-606 a TB-303. Zejména poslední nástroj, který si oblíbili tvůrci acid house, představuje jednu největších legend, kterou se snaží mnozí s větším a častěji menším úspěchem napodobit. Klonů 303 jsou desítky, ty lepší mají i stejnou architekturu, ale zvuk se přece jen liší.

I další nástroje je však těžké napodobit, protože už nejsou k dispozici původní chipy, na kterých stály. Také proto – kromě snahy o miniaturizaci – Roland přistoupil v řadě Boutique k digitálnímu emulování svých klasických nástrojů, jako jsou Juno 60 a Juno 106, JX-3P nebo Jupiter-6, SH-101, basový syntezátor TB-303 nebo bicí automaty TR-808T.

Behringer si však dobře uvědomoval, že mnozí muzikanti nechtějí sebedokonalejší digitální kopii, ale skutečný analog. Vyrábět zdařilé klony těchto legend může, protože do holdingu společností Music Tribe, kam spadá, patří i výrobce chipů Cool Audio. Ten nejprve začal vyrábět klasický chip Curtis CEM 3340, který je v Pro One, SH-101 i Jupiteru 6 či Minimoogu Model D a byl i v Mophu od Dave Smiths Instruments. Pod označením V3397 přišel i s vylepšenou kopií klasického chipu CEM3396, jaký najdeme v Oberheimech Matrix 6 a Matrix 1000. Tento chip je vlastně takový malý syntezátor s dvěma oscilátory, napěťově řízeným filtrem VCF a čtyřmi napěťově řízenými obálkami VCA.

Své chipy využil Behringer i v semimodulárních syntezátorech Crave a Neutron. A komu ani semimoduláry nestačí a rád si staví nástroje sám, pro toho tu jsou moduly do euroracků v řadě 100 (což je nápodoba Rolandu). Základem je 110 s oscilátorem VCO doplněným VCF a VCA, 130 pak má duální VCA, 121 duální VCF. V nabídce je i modul s kruhovým modulátorem a funkcí sample and hold nebo duální portamento, sekvencér, phase shifter s delayem nebo blok ekvalizéru a mixu.

Jasně, že opět zazněly výhrady, že Behringer nic nového nevymýšlí a jen kopíruje úspěšná dávno známá schémata, což je pravda. Většina muzikantů ovšem chce osvědčené nástroje, nebo alespoň jejich kopie, když si originály nemohou koupit. Ne náhodu dominují pódiím kytary Les Paul a Stratocaster.

A Behringer tyto klony nabízí za cenu, která je skutečně dostupná, navíc jsou často vybavené lépe než originály, mají implementované rozhraní MDI, takže je lze ovládat z dalších zařízení, což TB-303 ani DR-606 neměly.

Uli Behringer, který firmu založil v roce 1989, se po celou dobu řídí prostým krédem – nabízet muzikantům a zvukařům dobré nástroje za dostupnou cenu. V počátcích své kariéry si některá kvalitní zařízení nemohl koupit, protože na ně neměl, tak si vyrobil jejich kopie. A pak tyto kopie vyráběl i pro známé… Zpočátku se zaměřil na psychoakustické procesory, které se prosazovaly od půlky osmdesátých let. Prvním produktem byl Studio Exciter Type F, který patří do dnes ceněné řady s černým čelním panelem. V roce 1991 následovalo další kvalitní zařízení, čtyřpásmový masteringový kompresor MDX 8000 Combinator.

Široký trh dobyl s kopií kompresoru dbx nazvanou MDX 2000 Composer. Ten už měl stříbrný čelní panel a cenu sráželo to, že Behringer přenesl výrobu do Číny. V druhé půlce devadesátých let se zaměřil na výrobu mixážních pultů, v kterých použil topologie mixů Mackie.

Když v novém tisíciletí začal s výrobou kytarových pedálů, použil stejný přístup. Okopíroval obvody těch nejznámějších, jako jsou Ibanez TS 808 Tube Screamer, Digital Reverb RV5 od Bosse nebo chorus CH-1, tremolo TR2 a vibrato VB-2 od stejného výrobce. Kopie nebyly úplně věrné, slyšet to bylo u Vintage Time Machine, která nápadně připomínala Memory Mana od Electro harmonixu, ovšem byla napájena jen devíti volty místo osmnácti a měla trochu zjednodušené schéma a levnější součástky. Přepínač monitorů Minimon 800, který nápadně připomínal podobný výrobek Samsonu, natolik šuměl, že se ve studiu moc použít nedal. Snaha o co nejnižší cenu se projevovala negativně na kvalitě. Pulty z konce devadesátých let sice připomínaly výrobky firmy Mackie, ale neměly jejich odolnost, některé odešly po pár letech. Na úrovni nebyla ni výstupní kontrola, pamatuju si jinak povedené DI boxy DI 100, do kterých se nevešla baterie, která je měla napájet. Značka získala pověst čínského šuntu.

Na to nemohla firma nezareagovat, protože jí to ubíralo zákazníky. V novém tisíciletí se proto Behringer snažil zlepšit nejen kvalitu, ale také image. Pod křídla společnosti Music Tribe získal i kvalitní značky Midas a Klark Teknik. Preampy od první využil ve svých zvukových kartách, Klark Teknik zase začal vyrábět klony slavných studiových zařízení, kompresorů 1176 a LA-2A a ekvalizéru Pultec EQP-1a, které nabízí za zlomek ceny originálu a za polovinu oproti Warm Audiu. Napomohla tomu sériová výroba, náhrada propojení dráty plošnými spoji, ale i levnější, a tudíž o něco horší komponenty. Transformátory Midas vyráběné v Číně rozhodně nejsou stejně dobré jako původní Peerlessy. Ovšem tato náhrada umožňuje prodávat ekvalizér jen za cenu samotných traf. Těžko požadovat za pětinovou cenu kvalitu originálu, ale kdo chce kompresor na basu, asi sáhne po kopii 1176 od Klark Tekniku, než aby experimentoval s nějakými méně známými výrobky, protože klon zachovává základní charakteristiky originálu.

Zvolená strategie však měla jeden háček. Kopírování svých zařízení si firmy nemínily nechat líbit. Ohradila se hned první postižená firma Aphex, protože Studio Exciter Type F byl kopií Aural Exciteru. Aphex vysoudil skoro 700 tisíc marek. V roce 1997 se obrátil na soud i Mackie, ale neuspěl, neměl návrhy svých obvodů patentově chráněné. V roce 2005 přišel s žalobou i Roland kvůli okopírování kytarových efektů Boss. Verdikt však ale nepadl, protože došlo na mimosoudní vyrovnání. Behringer musel některé své výrobky přepracovat, jiné jako vyřadil z nabídky. To je taky důvod, proč Behringer nyní tak zdůrazňuje, že klony klasických syntezátorů nic neporušují, protože jde o tak staré designy, že už nepodléhají žádné ochraně.

K přístupu Uliho Berhinegara lze mít řadu výhrad, ale dvě věci mu upřít nejdou – umožňuje i méně movitějším zájemcům si koupit kopie legendárních zařízení, které by jinak mohli jen obdivovat, a má dobrý čich. Dokáže odhadnout, o co je velký zájem, a nabídnout to za dostupnou cenu. Na rozdíl od mnohých kultovnějších firem proto nezkrachoval a prosperuje.

Tagy Behringer příběh značky
O hudební scénu a techniku se zajímám už desítky let, jako publicista i jako aktivní muzikant.
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY