Arcade Fire znějí velkolepě, ale hrají unaveně a na jistotu
Arcade Fire se na své nové desce Pink Elephant rozhodli znovu vyšlápnout už dobře prošlapanou cestu. A možná právě v tom je jejich největší problém – namísto průkopnictví, které kdysi definovalo jejich zvuk, se čím dál více zdá, že skupina spíš klopýtá ve stopách svých idolů. Ať už si na nos nasadíte jakýkoli filtr, nebude trvat dlouho a zjistíte, že tahle „růžová“ slonovina silně zavání pozdními U2.
Deska začíná vcelku nadějně – Open Your Heart or Die Trying servíruje melancholický otvírák, který sice nepřináší nic převratného, ale drží charisma a energii. Titulní skladba Pink Elephant pak rozjíždí epický track s typickým arcadefireovským crescendem, avšak už zde začíná být patrná určitá dávka sebezacyklení.
Skutečný záblesk přijde až se třetí stopou, singlem Year of the Snake – temně vibrující groove, syntezátorový hypnotismus a Win Butler, který tu zní nečekaně přesvědčivě. Píseň v sobě má něco z paranoie pandemických let i naléhavost dystopického popu, který Arcade Fire vždycky uměli. Na chvíli tu cítíte, že kapela má co říct.
Bohužel, po šestiminutovém tracku Circle of Trust, který jako by neuměl najít svou pointu, přichází několikrát za sebou znatelný útlum. Alien Nation jen těžkopádně rekapituluje starší motivy kapely, Beyond Salvation je spíš interludium než plnohodnotná skladba.
A pak přijde další vrchol: Ride or Die, drtivá intimní pecka, která jako jediná z alba působí opravdu urgentně. Má zpověď, výtečně vrstvený refrén, nečekaně ostrý beat – a hlavně, zní jako něco, co Arcade Fire nahráli s radostí, ne z povinnosti.
Zbytek alba znovu sklouzává do bezpečných vod – I Love Her Shadow a She Cries Diamond Rain jsou melancholické, ale bezzubé, a závěrečná Stuck in My Head se skutečně zasekne v hlavě – ovšem spíš kvůli otravně repetitivnímu tempu a refrénu než kvůli silné melodii.
Zatímco kdysi Arcade Fire definovali, jak může znít inteligentní stadionový pop, dnes se spíš zdá, že touží být novým Bonem & spol. Arcade Fire v roce 2025 se sice snaží hrát velkolepě, ale často zapomínají, proč to celé kdysi dělali – s vášní, s touhou riskovat, s chutí provokovat.
Pink Elephant není špatná deska. Je to řemeslně zvládnutý, místy inspirativní projekt. Ale jako celek působí příliš bezpečně, příliš konformně. Arcade Fire se tváří jako kapela na vrcholu, ale často znějí spíš jako kapela, která už všechno řekla – a teď jen opakuje fráze, které kdysi dávaly smysl.
Co na nahrávce oceníte jako muzikanti?
Pink Elephant drží pohromadě po stránce aranží a zvukového designu. Nelze upřít, že kapela má absolutně pod kontrolou práci s dynamikou – gradace, vrstvení nástrojů i přechody mezi analogovým a digitálním světem jsou technicky precizní. V některých momentech, třeba v Circle of Trust nebo právě ve výtečné Year of the Snake, vyniká práce s rytmikou – ne prvoplánově, ale v tom, jak se postupně skládá groove z nenápadných vrstev. Potlesk si Arcade Fire zaslouží, když nechávají záměrně prostor tichu, zastavení, vydechnutí – což není ve velkém popovém formátu úplně běžné.
A pak jsou tu detaily: syntezátorové textury, které nenápadně mění barvu, způsob, jakým baskytara občas převládne nad ostatními nástroji, nebo vokální harmonie, které se nesnaží být dokonalé, ale autentické. Z muzikantského hlediska jde o velmi pečlivě vystavěné dílo, které potěší uchem i na několikátý poslech – pokud mu dáte šanci.
Arcade Fire – Pink Elephant
Arcade Fire Music, 00:42:17
60 %
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.
