Alter Bridge vydali eponymní manifest těžké váhy moderního hard rocku
Eponymní deska Alter Bridge nepůsobí jako gesto kapitulace ani jako nostalgické ohlížení. Spíš jako pevně sevřená pěsť. Kapela se tu nepokouší přepsat vlastní dějiny, ale s přehledem a jistotou do nich vytesává další masivní blok. Monumentální návrat? Ano. Revoluce? Ne. A vlastně je dobře, že se tyhle dvě věci nemusí nutně potkat.
Zvuk je těžší, temnější a plnější než dřív, přesto okamžitě rozpoznatelný. Alter Bridge dál sází na melodiku, která se nebojí patosu, ale umí ho ukotvit v poctivém hardrockovém řemesle. Otvírák Silent Divide funguje přesně tak, jak má: riff jako betonový základ, hymnický refrén a jasný vzkaz, že se hraje na velkém pódiu a bez kompromisů. Není to rafinované překvapení, spíš sebevědomé otevření dveří, které už dobře známe.
Poznávacím znamením alba zůstává kytarová souhra. Mark Tremonti tu znovu potvrzuje, že patří mezi nejčitelnější a zároveň nejúdernější kytaristy současného hard rocku. Jeho sóla nejsou exhibicí pro exhibici, ale melodickými mini-příběhy, které skladby posouvají dál. V kombinaci s hlasovou souhrou Mylese Kennedyho vzniká napětí, které desku táhne – kytary řežou, ale dávají prostor emocím, vokály jsou jisté, dramatické, nikdy přepjaté.
Zneklidňující Scales Are Falling patří k vrcholům nahrávky. Disharmonické intro vybočuje z komfortní zóny kapely, atmosféra houstne a skladba se rozvíjí pomaleji, temněji, s pocitem, že se pod nohama cosi drolí. Právě tady je slyšet, že Alter Bridge se nebojí být méně líbiví a víc epicky neklidní. Na opačné straně spektra stojí balada Hang by a Thread – poctivá, melodická, citlivě vystavěná, bez kýče, s důrazem na gradaci a Kennedyho emotivní projev.
Deska nabízí i další jistoty: rockové hymny jako Playing Aces nebo Rue the Day drží tempo a energii, aniž by se snažily o něco víc než být přesně tím, čím jsou. Textově kapela pokračuje ve svém typickém „my“ módu – společenské komentáře, morální bajky, žádné osobní deníčky, spíš obecné výzvy a varování. Funguje to, i když už to známe.
Celek působí jako plně zralé, vrcholné album, které klidně může nést jméno kapely jako manifest identity. Po Pawns & Kings přebírá štafetu bez zaváhání a potvrzuje status Alter Bridge coby metalových leviatanů moderního hard rocku. Nic zásadně nového, ale všechno přesně tam, kde má být.
Co oceníš na nahrávce jako muzikant?
A teď trochu muzikantské ironie na závěr: co na téhle nahrávce ocením jako hráč? Že má stopáž, která se nebojí devítiminutového finále (Slave to Master – 9:03), že kytary znějí jako kytary a ne jako pluginový kompromis, a že vydavatel (Napalm Records) zjevně neřešil, jestli je to dost „trendy“. Alter Bridge totiž trendy nikdy nebyli. A právě proto pořád fungují.
Alter Bridge – Alter Bridge
Napalm Records 00:60:00
80 %
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.
