Přejít k hlavnímu obsahu
„Vyjádřit hudební myšlenku omezenými možnostmi, nepřekombinovat to, to může být oříšek. Jazzmani na to mají humornou zkratku KISS, což znamená Keep It Simple Stupid.“ | Foto: archiv Alexeye Aslamase
„Vyjádřit hudební myšlenku omezenými možnostmi, nepřekombinovat to, to může být oříšek. Jazzmani na to mají humornou zkratku KISS, což znamená Keep It Simple Stupid.“ | Foto: archiv Alexeye Aslamase
Matěj Ptaszek - St, 23.03.2022 - 15:00

Alexey Aslamas (Načeva, M. Pavlíček, Pavel Bořkovec Quartet): Psát hudbu jednoduše je nejsložitější

Alexey Aslamas je špičkový houslista, dirigent, aranžér a skladatel, který neotřelým způsobem propojuje klasickou hudbu s jazzem, blues, funkem, rockem, hip-hopem a psytrance. Spolupracoval mimo jiné s Michalem Pavlíčkem a Monikou Načevou, ale také třeba s Cradle of Filth nebo Acute Dose. Vítěz prestižních evropských klasických hudebních soutěží a žák houslových virtuozů Alberta Lysyho a Livia Prunaru na švýcarské Mezinárodní Menuhinově hudební akademii potvrzuje, že čím je muzikant větší profík, tím více v má v sobě pokory, humoru a lidskosti.

Alexi, v kolika letech jsi se začal věnovat houslím?

Hru na housle jsem začal studovat v osmi letech ve svém rodném městě Čeboksary v Rusku. Mým prvním nástrojem byl ale klavír, protože pocházím z rodiny klavíristů, skladatelů a dirigentů. Tento nástroj jsem měl coby hlavní do svých patnácti let. Moje hudební vnímání nejvíce ovlivnil můj otec Alexey Aslamas starší, který byl skvělým dirigentem, klavíristou, pedagogem a vůbec Muzikantem s velkým „M“. Vzpomínám si na jeden „experiment“, kdy jsem pod jeho vedením nacvičil Rachmaninovo preludium zcela bez nástroje. Měl jsem k dispozici jenom ladičku a noty. Veškerý proces se odehrával pouze v mé hlavě za pomoci hudební představivosti. Trvalo to sice dva měsíce, ale výsledek  předčil všechna má očekávání. Přišel jsem ke klavíru a vysolil celou skladbu zpaměti a bez chyby. Vynikající zkušenost, která svědčí o tom, že veškeré cvičení na nástroj je o vnitřním sluchu a představě. Hodně mě v mé hudební cestě rovněž ovlivnil i můj dědeček Anisim Aslamas, skladatel a klavírista, jelikož mi vštípil základní principy kompozice a instrumentace.

A který z houslistů tě nejvíce oslovil z pohledu hudby i lidství?

Vždycky jsem vnímal hudbu jako celek, takže to nebylo tak, že bych poslouchal hlavně houslovou muziku. Poslouchal jsem všechny možné žánry – čím víc, tím líp. Od Bacha po Pendereckiho, Weather Report, Led Zeppelin a Vlacha. Ale když se tedy ptáš, tak Yehudi Menuhin a jeho učitel George Emescu, Fritz Kreisler, Mischa Elman a Josef Szigeti.

Když jsi zmínil Menuhina, zaujalo mne, že jsi studoval ve Švýcarsku na International Menuhin Music Academy. Ke hře na housle v pojetí fenomenálního Yehudiho Menuhina mám totiž osobně silný vztah. Menuhin coby dobrovolník na sklonku druhé světové války také hrál koncerty pro vězně ve spojenci osvobozených nacistických koncentrácích. Jak vzpomínáš na léta studia na této prestižní hudební vzělávací instituci?

Tak, bohužel, Menuhina osobně jsem už nezažil, ale během mých studií Akademii šéfoval houslista Alberto Lysy, jeho žák a muzikant od pánaboha. To byla nejsvětlejší léta mého života! Zaprvé tam učili vynikající houslisti a pedagogové patřící ke světové špičce. Například Liviu Prunaru, Gabor Takacz-Nagy, maestro Maxim Vengerov, který se posléze stal ředitelem této akademie. Zadruhé, to studentský osazenstvo, tam se potkali totální magoři do muziky. (smích) Celý to bylo z osmadevadesáti procent o hudbě.

A jak probíhal běžný den studenta?

My jsme prostě celej den cvičili nebo zkoušeli, pak jsme na sklonku pracovního dne hráli komořiny a večer se šlo pít. (smích) Jenže... víš, jak pijou houslisti?

To nevím, Alexi.

Přece při poslechu muziky! Poznal jsem u toho tuny skvělý hudby, o které jsem ani neměl potuchy, že existuje. Například jeden spolužák měl obrovskou sbírku etnické hudby, a tak jsem se seznámil například s tarafem, což je rumunská lidovka. Nebo další kolega byl zas úplnej blázen do baroka, takže jsem přičuchnul ke starý muzice, o který jsem si dřív myslel, že je o jakýchsi trapných falešných manýrách a póze což teda takhle vůbec není. Baroko má obrovskou emocí a drajv, ne nadarmo ten název zní podobně jako rock! No, a tak dále a tak dále. Ohromně mi ta léta studií pomohla, protože takovou koncentraci zapálených muzikantů, šílenců sloužících idejím, jsem už potom nikdy nezažil. Nádherný tři roky to byly.

Je známo o houslistech, že mají k nástroji velmi citlivý vztah. Jaké housle máš nejraději ty?

Já bych vztah k houslím přirovnal ke vztahu k holce. Nejraději mám tu, se kterou zrovna chodím. (smích) To znamená, že nyní mám nejraději housle Johann Ulrich Fichtl z roku 1766.

Hra na housle je v podstatě metafyzická záležitost. Co bys poradil začínajícím houslistům?

Všechno je metafyzickou záležitostí. Co se týče rad začínajícím houslistům, určitě bych doporučil poslouchat co nejvíce dobré muziky. Čím více, tím líp! Poslech je nesmírně zásadní. Na druhou stranu je důležité poslouchat i tu hudbu, která ti hraje v hlavě.

Kromě vlastního tria S.V.A., ke kterému se dostaneme v některé z dalších otázek, spolupracuješ s hudební špičkou, jako je například Michal Pavlíček, Monika Načeva, Dara Rolins, Dasha, DJ Wich nebo Pavel Bořkovec Quartet. Co muzikant, to osobnost s vlastním pojetím světa. Jak moc v tobě rezonují nejrůznější odlišné detaily a představy, když máš aranžovat nebo komponovat pro Moniku Načevu nebo upravit lidovou koledu pro Pavel Bořkovec Quartet či aranžovat pro Daru Rolins nebo Dashu?

První fází je, že si poslechnu co nejvíce tvorby daného interpreta a snažím se vnitřně naladit na jeho uměleckou vlnu. A druhá fáze spočívá v poslechu hudby, která mi zní v hlavě, kdy zkouším, co z mých hudebních nápadů k danému člověku sedne.

Jsi akademicky vzdělaný hráč a máš obrovské znalosti klasické hudby a nejrozmanitějších hudebních žánrů. Komponuješ nebo aranžuješ pro lidi, kteří jsou nezřídka, obrazně řečeno, z jiné hudební planety. Dostáváš se s nimi i do tvůrčího konfliktu?

Konfliktem bych to nenazýval. Je to, řekněme, umělecká diskuse. (smích)
K tomu samozřejmě dochází, ale zákazník je pán, takže ubírám ze svých představ a hledáme styčné body. Přišel jsem praxí na to, že psát jednoduše a srozumitelně je vlastně nejtěžší. Zkrátka, vyjádřit hudební myšlenku omezenými možnostmi, nepřekombinovat to, to může být oříšek. Jazzmani na to mají humornou zkratku KISS, což znamená Keep It Simple Stupid. (smích)

Co si myslíš o znalosti not a čím se ty osobně řídíš v hudbě? Má větší hodnotu srdcařina, nebo precizní notařina? Nebo je to fifty-fifty?

Řekl bych, že je to šedesát procent srdcařiny a čtyřicet procent notařiny. Znalost not je sice potřeba, jelikož člověk se bez znalosti řemesla neobejde, ale daleko důležitější je to, co za tím stojí, co ti hraje v hlavě.

Vím, že jsi rodilý Rus, ovšem s precizní češtinou bez špetky přízvuku. Na ruských světově proslulých houslistech jsem vždy obdivoval jejich až nadpozemské vnímání hloubky duše nástroje. Jak osobně vnímáš ruskou houslovou školu?

To je velmi složitá otázka. Ruská houslová škola jako celek existovala cca. do roku 1917, pokud teda přijmeme to, že zakladatelem téhle školy byl Maďar židovského původu Leopold Auer a Polák Henryk Wieniawski. Potom nastala vlna emigrace na západ do USA (Heifetz, Elman, Milstein a další). Jenže ti, kteří zůstali v Rusku, tedy už v SSSR (Oistrakh, Kogan, Goldstein), tvrdili, že v případě exulantů se nejedná o ruskou, nýbrž o americkou houslovou školu.

Takže je to celý dost zamotaný, ale zhruba by se dalo hovořit o dvou odvětvích se společnými kořeny: ruští emigranti a škola sovětská. Mně osobně je bližší spíše ta americká škola, ve které došlo k mixu nejen ruských emigrantů, ale těch nejlepších hráčů vůbec, jakými byli Rakušan Fritz Kreisler, Maďar Josef Szigeti, Ital Zino Francescatti a mnoho dalších. Je mi bližší zkrátka západní houslová škola.  

Kromě toho, že jsi dirigentem Unique Orchestra a StarRecordings Production, jsi rovněž lídrem tria S.V.A. Představ nám prosím tento projekt a své spoluhráče.

Tento projekt vznikl v době první covidové vlny. Protože jsem dvorním aranžérem Epoque Quartetu a aranžuji i pro další lidi, které už jsi zmínil v jedné z předešlých otázek, tak přestože s mou prací byli všichni spokojení, stále jsem měl pocit, že kovářova kobyla chodí bosa. Zkrátka jsem psal muziku pro všechny, jenom ne pro sebe. Rozhodl jsem tedy dát dohromady smyčcový soubor, kde bych hrál sám svoji vlastní muziku a mohl si ověřit koncept, že dobrá smyčcová kapela dokáže plnohodnotně šlapat i bez bicích.

A tak jsem zavolal skvělýmu cellistovi Šimonu Markovi, který mě zaujal tím, že jeho cellový groovy zní stejně, jako by byly hrány na basu, možná ještě líp. Šimon zas zavolal Vladanovi Malinjakovi, jehož znám nejen jako super violistu, ale také jako výborného jazzmana. Napsal jsem první tři věci, vše jsme vyzkoušeli a nadchlo nás to tak, že jsme nakonec natočili a na podzim loňského roku vydali album „Urban Fusions“. Koncem března nám měla tahle deska vyjit i ve formě vinylu. Bez falešné skromnosti si troufám říct, že se opravdu vyvedla, takže srdečně zvu k poslechu na Spotify či jiných platformách. Posuďte sami, jestli to bez těch škopků utáhneme. (smích)

A co projekt Pavel Bořkovec Quartet?

Ha! Milovaní Bořkovci! To bylo zrovna období, kdy jsem končil studia ve Švýcarsku a můj původní plán byl odjet hrát do orchestru do Chile. Jenže mezitím se mi ozval kamarád a spolužák z HAMU Ondra Hás, koncertní mistr Národního divadla, že dávají s vynikajícími muzikanty Matějem Kroupou a Štěpánem Drtinou dohromady kvarteto, které by hrálo hudbu dvacátého a jednadvacátého století. A nabídli mi spolupráci. Okamžitě jsem zavrhnul kariéru v Jižní Americe a ze Švýcarska se vrátil do Prahy.

Sice jsem díky tomu rozhodnutí přišel o špičkově placené kšefty a tři roky jsem v Čechách živořil, ale mezitím jsme natočili komplet všech pěti kvartetů Pavla Bořkovce pro Český rozhlas a nastartovali jsme to. Nechal jsem se zlákat a dobře jsem udělal! Btw, teď díky coronaklidu jsme stihli natočit další dvě desky,  a sice „Horn Quintets“ s virtuózem Ondřejem Vrabcem (vydalo Sheva Collection) a naši ryze kvartetní desku „Unexplored“, kde najdete kusy nikde nikdy nikým nehrané, nevydané a už vůbec ne natočené. Tohle album jsme si vydali sami pod hlavičkou Tojejo Records.

Na závěr rozhovoru bych chtěl vyjádřit obrovský dík všem svým učitelům, souputníkům a spoluhráčům za to, že mě ještě stále snášejí: Pavel Bořkovec Quartet, S.V.A. Trio, Epoque Quartet, Swing Pigs, Mantaban, Pavel Kudelásek, Hynek Farkač, Alberto Lysy, rodiče Inna a Alexej Aslamasovi, bratr Anton a mnoho jiných super lidí. Bez vás bych se na této magical mystery tour neobešel! Peace.

S.V.A Trio Pavel Bořkovec Quartet

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.

Matěj Ptaszek
Bluesový zpěvák a profesionální hráč na foukací diatonické harmoniky. Vystudovaný fotograf a spisovatel. V současnosti je mým hlavním hudebním projektem duo: "Ptaszek & Bužma: Blues and Gospel" Na svém hudebním kontě mám pět oficiálních CD a tři učebnice: Škola hry na fouk…
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY