Přejít k hlavnímu obsahu
Aleš Petržela je nejen písničkář, ale také vítěz Porty 2017 a učitel na ZUŠ. | Foto: archiv Aleše Petržely
Aleš Petržela je nejen písničkář, ale také vítěz Porty 2017 a učitel na ZUŠ | Foto: archiv Aleše Petrželi
Tomáš Foltán - Po, 09.08.2021 - 08:00

Aleš Petržela: Folk má u nás silnou tradici, v jeho vývoji jsme ale zamrzli

Dokázali byste říct, který hudební žánr je v České republice nejslavnější a nejdůležitější? Najít kompromisní odpověď by bylo asi složité, určitě se ale velká část populace shodne, že v české kotlině bylo a je plno legendárních a skvělých písničkářů. Kam se v posledních letech posunula Porta, známý folkový soutěžní festival? A je o kytaru pořád velký zájem? Debatoval jsem o tom s Alešem Petrželou, písničkářem, vítězem Porty 2017, učitelem na konzervatoři a dramaturgem festivalu Maraton hudby Brno, kde je „šéfem“ právě písničkářské scény s názvem Stage of Songs. 

Dlouho ses věnoval rocku. Co tě přitáhlo k folku?

Původně v kytarových začátcích jsem byl folkař. Vyrostl jsem na svém oblíbenci Honzovi Nedvědovi a Brontosaurech. Do dnes ho považuji za písničkového génia. Pak ale přišla Nirvana a Honza byl bohužel na ústupu. Španělku vystřídala elektrická kytara, jež mi zůstala do dnes. V Blansku, odkud pocházím, a v Boskovicích jsem měl kapelu. Následoval přechod k elektrické hudbě a dalšímu uskupení. To byla dospívající léta.

Kdy přišel návrat ke klasické kytaře?

V Blansku byl mým učitelem Miloš Pernica, který je mým kamarádem do dneška. Pak jsem se rozhodl jít studovat kytaru na konzervatoř, kromě toho jsem se účastnil mistrovských kurzů v Brně u Vladislava Bláhy nebo třeba v Mikulově. Nakonec se vše smíchalo dohromady, a i dnes pracuji s klasickou, rockovou nebo alternativní hudbu. Vidět je to v mých playlistech na mobilu, kde se střídá Ozzy Osbourne s Jimim Hendrixem a Bobem Dylanem nebo Jaromírem Nohavicou. Podobný přístup mám i v životě, kdy mě zajímá vícero věcí. 

Aleš se hudbě věnuje od dětství. Folkařem byl od malička, časem se z něj ale stal na nějakou dobu i rocker. | Foto: archiv Aleše Petržely

Jak jako dramaturg vnímáš Maraton hudby Brno?

Loni jsem začal spolupracovat poprvé, bohužel kromě své scény a kvůli jiným povinnostem jsem si nestihl projít více programu. Navíc nám ani nepřálo počasí. Jsem rád, že letos jsem do příprav festivalu daleko víc zapojen. Těším se a doufám, že se akce uskuteční bez větších potíží.

Co chceš výběrem interpretů na své scéně říct návštěvníkům?

Jako stěžejní téma jsem zvolil kytaru, která prochází celou dramaturgií i mým životem. V programu jsem ji dal velký prostor, pokaždé ale bude v jiném provedení a s jinou atmosférou. Vystoupí Samuel Rychtar, jenž je velmi talentovaný a znám ho osobně z hudebního kempu Očko TV. Pozval jsem Adama Pavlíčka, který je klasicko-folkový kytarista vybavený neskutečnou technikou. Velká část jeho vystoupení bude instrumentální, lidé tak uvidí, co všechno se dá s kytarou dělat a zahrát. Na chvíli ho doprovodím i já s rezofonickou kytarou s osobitým zvukem. Svou tvorbu představí i legendární Vladimír Merta, jeden z mých kytarových vzorů. Ve finále vystoupí mladá Tereza Balonová s loopery, jež má velmi dobře zmáknuté. A to je zase odlišný přístup. Ačkoliv všichni hrají na kytaru, vždy to bude jiné.

V nedávné době si navázal spolupráci s Tomášem Matonohou v jeho novém písničkářském projektu. Jak jste se spojili?

On je známý jako vynikající stand-up komik, herec a moderátor. Kromě toho ho lidé poznávají jako hudebníka. Vlastní písně píše už dvacet let s texty ze svého života, prokládá to i historkami. Pozval jsem ho na Maraton, a když jsme domlouvali věci okolo, tak mě oslovil, jestli bych si nechtěl s ním zahrát. Mně se to líbí, a proto jsem řekl ano. Takže před čtyřmi měsíci vzniklo trio, basa a dvě kytary, ještě společně s Ondrou Homolou. V rodném Tomášově a částečně i mém Brně vystoupíme poprvé právě na Maratonu. Jsem zvědavý na reakce posluchačů, my jsme ze společné práce nadšení.

Jaké bylo studium na pražské konzervatoři? Přijali tě místní mezi sebe?

Jsem takový „míšenec“. Pro Pražáky jsem „ten z Moravy“ a pro mé Brňáky jsem „ten z Prahe“. S klasickou kytarou jsem se dostal do Prahy k fantastickému kytaristovi a světovému skladateli pro kytaru Milanu Tesařovi, jenž před dvěma lety odešel do nebe. Byl ale velmi talentovaný a ve světě uznávaný, jeho skladby pro kytaru se hrají dodnes. Navíc mě jako jediný vzal za svého studenta, protože já odmalička držím kytaru jako levák, a některé konzervatoře to nerady vidí. V mé pražské éře jsem se podílel na několika projektech, nejvýznamnějším byla kapela Lola běží, což byl alternativní pop. Jezdil jsem s nimi asi pět let, měli jsme okolo 150 koncertů ročně. Aktuálně jsme ale činnost pozastavili, každý se věnuje něčemu jinému. Bez hudby jsem ale nechtěl zůstat, proto jsem si vzal španělku, bez efektů, napsal tři písně a šel na brněnské kolo Porty, když jsem to měl cestou k rodině.

V Brně, rodném kraji, jsi uspěl.

Byl to asi můj návrat k dětství, ke známým, k něčemu, co je mi blízké a mám rád. Po brněnském úspěchu mě poslali na kolo do Řevnice. 

Co pro tebe vítězství Porty v roce 2017 znamená?

Zpětně si uvědomuji, že po „konci“ Loly jsem hledal nějaké znamení, jakým směrem se dál ubírat, na co se zaměřit, jestli vůbec jdu správným směrem. A přišlo potvrzení. Od Porty jsem očekával nějakou debatu – je to dobré, nebo je to špatné, dělej to takhle, tohle vypusť. Chtěl jsem znát názor druhých, vyjít ze své bubliny.

Má vítězství Porty praktický dopad na tvůj profesní život?

Potkal jsem velkou spoustu zajímavých lidí, mezi nimi například Jirku Vondráčka, tátu Lucie Vondráčkové, s kterým dodnes spolupracuji. Poznal jsem třeba brněnskou folkovou kapelu Přístav, seznámil jsem se s Terezou Balonovou, vítězkou festivalu o rok později, s níž jsem nazpíval jeden duet. Myslím, že to je ta přidaná hodnota. Uděláš nějaké rozhovory, dostaneš mediální prostor, nabídky na pár koncertů; to všechno je super. Ale hlavně poznáš spektrum lidí, s nímž můžeš začít tvořit.

Je Porta i nadále tahounem v žánru country, tramp a folk? V jednom rozhovoru si řekl, že v dřívějších dobách byla Porta masovou akcí s velkým dosahem a slávou. Teď mám pocit, že je upozaděná populárnějšími styly.

Festival je dnes sice menší, už to není místo politických bojů a názorů s třiceti tisíci lidí. Kult akce ale zůstal, jeho kouzlo bylo zachováno. Jde o událost s neopakovatelnou atmosférou. Každý den ráno vychází festivalové noviny, lidé jsou přátelští, navzájem se schází a hrají na kytary. To je něco, co nelze vybudovat za pár dní a týdnů.

Na čem stojí české písničkářství? Na svém webu píšeš, že navazuješ na tradice českého folku.

Vycházím z Karla Plíhala, Jaromíra Nohavici nebo třeba Ivana Hlase, jehož mám skutečně rád a doporučuji ho všude. Pořád píše úžasné desky. Ze současné scény mám rád Xindla X, Pokáče i Tomáše Kluse a jeho počáteční tvorbu. Nemůžu opomenout ani Zuzanu Navarovou nebo Vladimíra Mertu. V českém folku je tolik úžasných autorů a interpretů. Nechci znít nabubřele, ale snažím se pokračovat v jejich šlépějích.

Přemýšlel si už nad tím, kam bys chtěl dát písničkářskou scénu posunout?

Nejsem si úplně jistej, jestli se dají vymyslet nějaké nové akordy, postupy, harmonie. Myslím, že už není kam, různých fúzí žánrů je také spousta. Za mě bych to neviděl ani tak na posun někam – spíš dělat radost lidem, a tím i sobě, a psát nejlepší písničky, co umím.

V jednom z rozhovorů si řekl, že aktuální písničkářská scéna je neofolk, kombinace starých tradic s novými impulzy a žánry.

Nemohu mluvit za všechny, ale mám pocit, že dnešní písničkáři mají v sobě něco ze starých českých legend. Folk je u nás silně zakořeněn a nahrává tomu i čeština a její pestrost, kterou můžeš různě ohýbat dle potřeb písně. Proto neofolk. Je to asi stejné, jako když chceš hrát hokej a neznáte Jágra, to prostě nejde. 

A co jsou novinky? Třeba kytarista za doprovodu klavíru?

Kytarista s telefonem v ruce. Natočit píseň a k ní klip je jedna věc, druhá strana je ale práce se sociálními sítěmi. A to současným písničkářům většinou jde, proto jsou i tak úspěšní. Dostat dnes píseň do televize nebo rádia je velmi složité, ne-li občas nemožné. Objevili se nové možnosti a interpreti hledali způsob, jak přinést hudbu svým posluchačům a fanouškům. A ti, co jsou úspěšní, jsou zároveň i zdatní uživatelé online platforem. Dnes je to o znalosti hry na kytaru, lehké práce s hlasem, kdy mnohdy stačí jen recitovat, perfektní znalosti českého jazyka a o komunikaci na sociálních sítí. Znám spousty skvělých hudebníků, o nichž ale nikdo neví, protože se neumí prezentovat. 

Co ty a čeština? Píše se ti dobře?

Je to dřina. Mám ji rád, cítím se trochu jako vlastenec, protože bych se bez české scény neobešel. A to myslím jak hudební, tak filmovou i literární. Čeština má tolik možností. Napsat hloupý text, kde se vypláču, umí každý druhý. Napsat „plačtivý“ text, který není ubrečený, to je ta dovednost práce s jazykem. Stačí pár změn ve slovech a najednou máte zcela jiné vyznění.

V jakém stádiu se nachází tento nástroj nyní? Jsme v období zájmu, nebo úpadku?

Nejsem moc filozofem abych dobře odpověděl na tuhle otázku. Myslím, že kytara je pořád velmi oblíbený nástroj, je to kultovní záležitost a každý ti řekne na tuhle otázku úplně jiný názor. Hraje na ní spousta lidí a každý tak nějak po svém, a to je podle mě skvělé, kytara osnovy nepotřebuje.

Myslíš, že přijde doba složitějších písní?

Uvidíme, těžko říct. Teď jsou harmonie zjednodušené na čtyři akordy, k tomu dobrý, většinou vtipný text a můžeš jít do světa. Nikdo neřeší, jestli ty akordy už někde neslyšel, protože je slyšel aspoň tisíckrát. V tom u nás cítím fenomén. Nic složitého, jednoduchá hudba. 

Nepřispíváš tomu trochu i svým dílem, kde na YouTube máš kanál právě s videi „čtyři základní akordy a jak je zahrát“?

To je pravda, u mě je to ale trochu jinak. Tutoriály jsem začal točit kvůli tomu, že učím na ZUŠ a během lockdownu a distanční výuky nebyly jiné možnosti, jak zůstat v kontaktu se svými žáky, než přes online svět. Takže jsem začal natáčet videa o základu kytary, nejen pro ně, ale i všechny ostatní zájemce. Teď připravuji nová videa pro elektrickou kytaru, jež nebudou o základních doprovodech, ale dostaneme se do „druhého“ levelu. Těší mě, že je o to zájem i ze strany dalších.

Tagy Maraton hudby Brno Aleš Petržela Porta folk
Tomáš Foltán
Mladý Jihomoravák, absolvent Mediálních studií a žurnalistiky a politologie v Brně na Masarykově univerzitě. K psaní pro Frontmana jsem se dostal skrze svou bakalářskou práci. V té jsem si určil jako cíl tvorbu série publicistických rozhovorů na téma hudebního managementu s če…
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY