5 důležitých otázek, které si pokládá každý zvukař

1. Mám opravdu rád práci s lidmi, nebo chci pracovat o samotě?

V jednom se moje práce od roku 2010 velmi proměnila. Umělci už nemají potřebné rozpočty na to, aby si pronajali studio na delší dobu. Popularita singlů taky způsobila, že kapely už netráví ve studiu tolik dní v kuse. Když jsem začínal, bylo běžné, že jsem byl s kapelou ve studiu týden v kuse. Dnes jsou nejčastější jednodenní až dvoudenní frekvence. Natáčí se často postupně, muzikanti se ve studiu střídají. Některé kapely si můžou dovolit producenta, ale většinou jsem s nimi ve studiu sám a starám se tak nějak o všechno. Mix i mastering dělám převážně sám a i další moje každodenní činnosti, jako je učení se nových technik, testování vybavení nebo údržba studia, jsou osamělé záležitosti. A tohle všechno vede k mojí čím dál větší izolaci.

Člověk by si snad i pískal, vždyť to má svoje výhody. Bojuje jen sám se sebou, práce s lidmi je přece mnohem složitější. Do hry vstupují ega, názory, zvlášť když se jedná o tak osobní věc, jakou je hudba. Muzikanti mají různé způsoby komunikace, různou úroveň zkušeností, různé názory a hudební vkus, a občas je těžké s nimi vyjít. Stane se, že se osobnostně i nepotkáme. A pak přijde ta otázka, nebylo by lepší věnovat se jenom mixu a masteringu a pracovat už jen o samotě?

Nebylo. Spolupráce je totiž ten nejlepší způsob, jak se vyvíjet, nezdravě se nezapouzdřit a hlavně jak dostat na svou práci okamžitou zpětnou vazbu. Víc hlav víc ví – a v muzice to platí dvojnásob. Každé natáčení je pro mě osvěžující a odnáším si z něj nové zkušenosti, ať už zvukařské, nebo právě ty, které se týkají mezilidských vztahů. Přiznávám, někdy se po pár dnech s kapelou už zase těším, až budu chvíli sám, ale většinou je mi líto, že už to končí. Vždyť člověk se v ideálním případě stává na těch pár dní členem kapely. Získává nová přátelství a, jako jsem to zažil já, může najít životního partnera. Ale o tom třeba jindy. Skutečnost, že mi moje práce umožňuje kontakt s lidmi a zároveň práci o samotě, je to, co mi vyhovuje.

2. Proč moje mixy nezní stejně dobře jako mým vzorům?

Tahle otázka mě napadala a dost trápila hlavně v prvních letech praxe. V dnešní době je velmi těžké se vyhnout porovnávání. Vždyť ve chvíli, kdy vypustíte svůj mix na Spotify, hrajete na stejném hřišti jako ta největší a nejslavnější nahrávací studia a producenti na světě. Není žádná nižší liga, žádná přípravka, jdete rovnou na stejné hřiště jako Real Madrid. Sotva se naučíš plavat, v dráze vedle tebe plave Michael Phelps. To je dnešní realita. Všichni jsme na stejné lodi.

Neříkám, že by bylo porovnávání zcela špatně. Sám používám zvukové reference každý den, ale člověk by si měl uvědomit několik věcí. Srovnáváme se s písněmi, které míchali a produkovali lidé, kteří se zvuku věnují desítky let, často téměř celý život. Mají víc zkušeností, vytrénovanější sluch, lepší intuici a v neposlední řadě také větší rozpočty. Ostatně dnes máme možnost pomocí různých vzdělávacích platforem, jako je Puremix nebo Mix With The Masters, koukat těmhle esům jako jsou Tchad Blake, Chris Lord-Alge, Andrew Scheps či Al Schmitt přímo pod ruce. A když se na ta videa podíváte, zjistíte, že svou práci nedělají nijak ohromně jinak než my. Není v tom žádná černá magie, často míchají takzvaně „in the box“, čili bez použití drahého analogového vybavení. Čím to tedy je, že jim to hraje jinak? Mají lepší materiál. Míchají a masterují písně od lepších autorů, nahrané lepšími muzikanty, v lepších studiích – a tomu není lehké konkurovat.

Jak se tedy přiblížit těmhle matadorům? Snažme se udělat nejlepší nahrávky, jaké dokážeme. Snažme se srovnat nebo se alespoň přiblížit jejich podmínkám. Pracujme s lepšími kapelami, v lepších studiích, s lepším vybavením, snažme se pracovat s většími rozpočty, ale nebude to hned. Je to celoživotní cesta, neexistují zkratky. Neustále o sobě pochybujme a snažme se zlepšovat, protože to dělají i ti nejlepší v oboru. A netrapte se při poslechu svých mixů. Je velmi těžké mít rád svoje mixy.

3. Jak dlouho se to dá ještě dělat? Je to udržitelné?

Tahle otázka se samozřejmě netýká jenom naší profese a má v sobě spoustu dalších podotázek. S tím, jak rostou náklady na podnikání i život jako takový, ať už jde o inflaci, zdražování nákladů na bydlení, potravin, nebo třeba s příchodem potomků, roste potřeba vyšších výdělků. Jenže dá se vůbec zvukařinou vydělat víc peněz, když můj čas je omezený a je ho vlastně spíš čím dál méně? Jak dlouho ještě můžu věnovat práci se zvukem tolik času? Vydělávám dost, abych se zabezpečil na stáří?

Zatím jedinou odpovědí na tuhle otázku je pro mě nepřestávat a být trpělivý. Dál se soustavně snažit o co nejlepší výsledky a udržovat kvalitu služeb muzikantům. Určitě je tu prostor, jak se posunout. Najmout si asistenta a zvládat tak větší objem práce, specializovat se na oblasti, které jsou výdělečnější, a samozřejmě v neposlední řadě je taky možné zdražit. Ale i to má svoje limity.

V současné době jsem trochu roztříštěný mezi natáčení, produkování, mix a mastering, psaní článků, tvorbu podcastů, přípravu live sessions ze studia a výuku zvukařiny. Nevím, jak dlouho je to ještě udržitelné. V budoucnu bych se rád víc specializoval, ale když přestanu některé věci dělat, budu mít pak dostatek financí? To jsou otázky, na něž pořád ještě hledám odpovědi.

Možná to ale není jen o penězích. Udržitelnost znamená i to, že člověk nespálí sám sebe, neztratí čas na rodinu, odpočinek, inspiraci, chuť dál tvořit a z práce se tak nestane jenom nekonečný koloběh zakázek. Kvalita práce se nakonec totiž vždycky odvíjí od kvality našeho života. Někdy si říkám, že udržitelnost do budoucna spočívá spíš v přijetí změny, v posunu směrem k mentorování, vzdělávání nebo produkční práci, která není tolik časově náročná, ale využívá zkušeností. Možná to znamená naučit se práci delegovat a nechtít mít všechno pod kontrolou. Potom to možná celé bude dávat smysl i za deset nebo dvacet let.

4. Proč se mám já snažit a tolik dřít, když kapela stojí za starou belu?

Tohle je otázka, které se podle mého názoru v určité fázi zvukařské kariéry nedá vyhnout a týká se určitě i těch, kdo zvučí koncerty. Když kapela nepodává výkon, který by si člověk představoval, může dojít k frustraci. Do hlavy se vkrádají vtíravé myšlenky: „Je to přece i moje vizitka. Nakonec budu za blbce já!“ Čím dřív se ale člověk od takových myšlenek oprostí, tím líp.

Role zvukaře, který nahrává a míchá, je podle mě často přeceňovaná. Základem všeho je zdroj, bez dobrých surovin prostě nevznikne skvělé jídlo. Zvukař není všemohoucí Bůh, který na svých bedrech nese tíhu celého projektu a z každého kamene vybrousí diamant. To prostě nejde. A není to selhání, když se to nepovede.

„Proč se teda vůbec snažit?“ Protože jsi přijal spolupráci a tvůj úkol je teď udělat maximum v rámci možností. Není důvod odvést horší práci jen proto, že kapela není tak dobrá, jak sis představoval. Pokud bubeník neumí hrát s metronomem, za jedno odpoledne ho to nenaučíme, ale můžeme mu vytvořit co nejlepší podmínky, namíchat dobrý poslech, zvolit průraznější zvuk metronomu, dát ho jen do jednoho ucha, pomoci mu lépe slyšet rytmus. Můžeme dávat konstruktivní zpětnou vazbu, být trpěliví, hledat cesty, jak z muzikantů dostat to nejlepší.

Jasně, třeba se to později bude kvantizovat, použijí se samply nebo doladí zpěvy, ale důležité je, že jsme se snažili. Kapela by měla odcházet s dobrým pocitem. I průměrná kapela může mít kamarády ve skvělých kapelách a ti by se měli dozvědět, že jsme práci odvedli poctivě a profesionálně.

A pokud se podobným natáčením chcete do budoucna vyhnout, nebojte se vyžádat si ukázku, než kývnete na spolupráci. Sejděte se, proberte to, poznejte se. To je na téhle profesi mimořádně zajímavé, v jakém jiném technicky zaměřeném řemesle má na výsledek tak zásadní vliv kreativita a zkušenost zákazníka? Výsledek práce instalatéra nezávisí na tom, jak moc rozumí napouštěcím ventilům zákazník, kterému protéká záchod. Zvukař je spíš něco jako režisér – pokud je špatný scénář, slabí herci nebo nevhodná hudba, nepomůže ti ani skvělá kamera nebo světla. Naší odpovědností je dělat všechno, co je v našich silách, pomáhat, inspirovat a snažit se, aby výsledek byl co nejlepší.

5. Jak mám vysvětlit lidem ve svém okolí (nejen) časovou náročnost téhle práce?

Ono není těžké vysvětlit jen časovou náročnost, ale i samotnou podstatu a komplexnost mojí práce. Myslím, že kdybych se zeptal rodiny, čím se vlastně živím, nejspíš by odpověděli, že prostě nahrávám někde ve studiu svoje písničky. Těžko se vysvětluje, že je to řemeslo propojené s uměním, že je to pro mě částečně i obsese, ale zároveň každodenní disciplína a dril. Není to jen o tom zmáčknout „record“ a nechat běžet záznam. Je to o mikrofonech, kabelech, převodnících, reproduktorech, akustice, produkci, aranžování, mixu, masteringu a o tisíci dalších dovednostech, přičemž z některých by se daly obhájit i akademické tituly.

Nejvíc to asi připomíná restaurování veteránů. Není to pro každého. Potřebujete dílnu, hromadu nářadí, roky zkušeností a znalosti o motorech, brzdách, elektroinstalaci, práci s karoserií i čalouněním. Je to spousta vnořených dovedností, které samy o sobě tvoří obor. Ale hlavně je to posedlost a vášeň.

Nedávno jsem měl ve studiu čtrnáctiletého kluka, který byl skvělým příkladem toho, jak mladí dnes vnímají moji profesi skrz sociální sítě. Divil se, že nemám FL Studio, že neprodukuju beaty a že mi ve studiu nesvítí LED pásky. Na Instagramu se totiž práce se zvukem smrskla na produkci beatů a nahrávání rapu v malých, přetlumených studiích, která vypadají jako kajuty na palubě USS Voyageru.

Realita je, jak už to tak bývá, mnohem širší a míň „instagramová“. Kromě nahrávání, mixu a masteringu je tu hudební produkce, úklid studia, údržba techniky, testování softwaru, akustická měření, motání kabelů, plánování session, komunikace s muzikanty, učení se novým věcem, vyřizování e-mailů, zpráv, poznámek k mixu, přepínání mezi projekty, výměna strun, blan, dolaďování vokálů, rovnání bicích, organizace práce, fakturace, rozpočty, příprava na další nahrávání…

A někde mezi tím vším se člověk snaží vydržet být kreativní, neztratit nadhled a dělat hudbu, která má duši. Snaží se držet krok se světem, kde se technologie mění rychleji než moje schopnost si na ně zvyknout. Je to neustálé hledání rovnováhy mezi technickou precizností a lidským citem.