3 důvody, proč by kytaristé měli znát intervaly

Že na kytaře máme oktávy, to všichni bezpečně víme. Zřejmé je to už díky (většinou dvěma) perleťovým značkám na hmatníku, které občas potřebují seřídit, aby kytara ladila. Že ale existují nóny, sekundy, tercie (malá a velká), kvarta..., to kytaristé většinou neřeší. Na kytaru se přece perfektně hraje i bez not. Jenže existují minimálně tři dobré důvody, proč byste intervaly znát měli.

Pokračuji ve své praktické hudební příručce poučeného samouka. Podobně to řeším se svými studenty. A doufám, že se to naučíte dříve, než jsem se to naučil já. Tedy proč byste intervaly měli znát?

1. Je to dobré pro cvičení hudebního sluchu

Rozlišíte malou tercii od velké, že je rozdíl mezi moll akordem a dur akordem? Sluch může být váš hlavní trumf, zvlášťě pokud vás nezajímají noty, je základem pro poznání akordů. Zkuste si zahrát The Wall od Pink Floyd v D dur místo D moll a vše vám bude jasné. Jsou chyby, které v muzice projdou, tato je ale neodpustitelná. Čím dříve ten rozdíl uslyšíte, tím méně to budete orat.

2. Je to snadná cesta pro zapamatování doprovodů a jejich transponování

Říká vám něco tzv. Nashville systém notace? Můžete si ukládat do hlavy, že blues je E7, A7, E7, H7 A7, anebo si říci, že jde o skladbu I - IV - I - V - IV. Takto obecně zapsané si to snadno posunete do každé tóniny, když zpěvačka (která moc/málo kouří cigarety, spí/nespí apod.) bude chtít – samozřejmě přímo na koncertu na pódiu – změnit tóninu. Když se naučíte, co je v D dur kvarta a kvinta, máte to rychleji.

3. Je to inspirativní pomůcka při improvizaci

Každý z intervalů má svoji barvu a otisk v hudebních stylech. Nejznámější je rozdíl mezi malou a velkou tercií – moll (smutné) vs. dur (veselé). Blues zase umí hezky využít sexty (mně zní „zasněně“), funk by bez akordu X9, tedy nóny (James Brown akord), prostě nebyl, a Hendrix by bez E7#9 prostě taky nebyl tím, čím je.

Když prohodíte moll a dur, vypadá to nějak takhle...

Základní pojmosloví?

Interval je vzdálenost mezi tóny ve stupnici. Oktává je osm tónů (zjednodušeně) a vzdálenosti mezi nimi se značí takto (v stupnici C dur): C – C (prima), C – D (sekunda), C – E (tercie), C – F (kvarta), C – G (kvinta), C – A (sexta), C – H (septima), C1 – C2 (oktáva). Nad oktávou je pak zajímavá devítka (C1 – D2), v jazzu pak zahlédneme i jedenáctky a třináctky, ale o tom jindy.

Jak se intervaly ve třech bodech začít učit?

1. Spojte si intervaly s něčím vám známým (malá sekunda, viz např. Čelisti).
2. Pravidelně trénujte (ear/interval training app najdete jednoduše; je jich mnoho a já preferuju EarMaster).
3. Zpívejte si intervaly při hraní, klidně i potichu.

Těchto pár pokynů je na celý život a není to žádná věda, tak se tím nenechejte vyvést z míry. Jako první zkuste nejlépe tercii (malou i velkou) a septimu (malou i velkou). To jsou intervaly, které zásadním způsobem tvoří náladu a harmonickou podobu skladby. Jinými slovy, chybovat v nich je fatální, vyhněte se tomu.