Walkmanz a jejich Mono: rock (do) obchoďáků

Křest plánovaný na den po Aprílu je pasé jako většina kultury za časů korony. „Nová kapela starých pák“ (Support Lesbiens/Portless, Imodium) proto debut vyvěsila na youtube a aspoň na Skypu si připila na zdraví a budoucí úspěchy. Jak se však Ryparovi povedlo vrátit se k češtině a přísnějším kytarám? Vyplatilo se Thomovi důvěřovat jinému textaři než sobě?

„Nevstoupíš dvakrát do téže řeky. Řeka se mění a i ty jsi jiný,“ řekl filozof Hérakleitos. Od doby, kdy René Rypar vydal poslední tvrdší album, Druide! od Krucipüsk (2004), té vody utekla spousta. Platforma Bandzone, která protežovala crossoverové kapely s kořeny v 90. letech, už není tam, kde bývala, a Rypara dnes živí hlavně reklamní jingly a filmové melodie. Ani jedno z toho zřejmě dostatečně nebral v potaz.

Rutinérství se totiž propsalo i do Mono. Produkce je příkladná, ale pořád zkrášluje materiál na rychlou spotřebu. Vývoj naprosté většiny písniček odhadnete i bez toho, že byste mládí zmarnili na myspacu, a nenadějete se ani žádného „velikonočního vajíčka“. Všudypřítomnou nudu a šeď přitom ještě zahušťuje lyrika Lukáše Dvořáčka z přelomu 80. a 90. let. Nazpívat texty místo Thoma Frödeho David Hasselhoff nebo Dalibor Janda, vyšlo by to nastejno.

Co na desce jako hudebníci (ne)oceníte?

Když znovu vstoupit do stejné řeky, je lepší se neohlížet a nestát na obou březích najednou. Debut Walkmanz je podle mého názoru na kluby moc propočítaný na efekt a pro rádia zase málo. Vzhledem k trvalé inflaci crossoverových kapel pak Mono nezabírá ani jako cool retro.

Walkmanz – EP Mono

Remi Production, 30:05

mallcore

30 %