Ukažte jim, že to funguje: školní kapely jako motivace ke hraní

Studium, denní lopota, to je nenahraditelná část muzikantského života. Bez učení to prostě nejde ani punkáčům, i když to tak třeba mnohdy nezní. Jenže cvičit jen pro cvičení, jakkoliv je to zdravá a přínosná činnost, není úplně ono. Muzika je živá, společenská a nejlíp funguje, když ji můžete s někým sdílet. A pokud nejste takoví asociálové, aby se váš ideální spoluhráč jmenoval Looper, většinou všechno to cvičení provádíte, abyste si o to lépe zahráli se svými spoluhráči. A světe div se, funguje to i naopak. Pokud chcete dítě přesvědčit k hraní na hudební nástroj, ukažte mu školní kapelu, příslib, že když bude cvičit, bude moci muziku sdílet s přáteli.

Když vidíte Briana Maye, kudrnatého kytaristu Queen, s jakou láskou stále hledí na svou slavnou kytaru The Red special, možná vás napadne, že to vypadá, jako by už Brian žádné spoluhráče nepotřeboval, že svého nejvěrnějšího a nejmilejšího druha drží v rukou a nic jiného ke své hudební tvorbě ani nepotřebuje. Asi by se mu nikdo nedivil, během padesáti letech v hudebním byznysu se jistě setkal s nejrůznějšími spoluhráči a trocha toho samotářství by byla nejen pochopitelná, ale snad by dokonce zapadala do image toho „roztomilého výstředníka“, který se zabývá astrofyzikou, stereofotografií a ochranou Jezevců. Přesto vyjíždí pravidelně s obnovenými Queen na turné (toho času s Adamem Lambertem za mikrofonem). Možná je to proto, že peníze nesmrdí ani milionářům, ale možná ho prostě stále baví hrát s dalšími muzikanty.

Připomeňme si na slova Honzy Plášila, když vzpomínal na kapelníka libereckého bigbandu, Rudu Mihulku, a jiskru v jeho oku, kterou udržuje hraním muziky s mladými lidmi. Muzika může být most mezi generacemi, hudebníci mají vždycky „společný jazyk“. Jak ale přesvědčit dítě, že stojí za to se věnovat výuce toho „jazyka“? Ne každý má rodiče muzikanta, nebo staršího sourozence, kteří by o koníčku rozhodli, jako to měl například známý baskytarista Jiří Veselý. Jednou z cest, jak děti motivovat ke hře na nástroj, jsou školní kapely. „Housle obvykle nejsou obor, na který by stála fronta uchazečů,“ přibližuje Helena Vedralová, učitelka houslí v ZUŠ Vysoké Mýto. „Ale to bys nevěřil, jak ten zájem stoupl, když v Mýtě začal fungovat smyčcový orchestr. Oni hrají Piráty z Karibiku, Hru o trůny, všechno možné. Těch skladeb je spousta a taky existuje spousta úprav podle náročnosti,“ dodává.

Využít appealu školních kapel jde i u dětí, které už na nějaký nástroj hrají, ale třeba nevěnují tolik snahy zlepšení svých schopností. „Jsou případy dětí, které šly do toho orchestru, a jejich píle se zlepšuje. Jeden můj žák tam začal chodit a já si myslela, že to nezvládne, vždyť vím, co zahraje na hodině! Ale on s nimi absolvoval všechno a hlavně ho to hraní najednou mnohem víc baví! A když tam udělá nějakou chybu, tak to není tolik slyšet,“ dodává Helena Vedralová, která v Mýtské ZUŠce vede Saframentskou kapelu, uskupení, které brzy oslaví 20 let od vzniku a dlouhodobě obsazuje přední příčky v soutěžích školních kapel. Její dcera Hana dodává, že školní kapely mají ještě jeden přidaný bonus. Přátelství mezi spoluhráči v těchto souborech trvají i po ukončení docházky. „Muzikanti se často schází i po letech, skvělým případem je liberecký big band Rudy Mihulky, kde se setkávají muzikanti, kterým je třeba pětatřicet. Party ze Saframentský se taky schází,“ říká Hana, která si Saframentskou kapelou prošla zhruba před dekádou.

Ty tam jsou navíc doby, kdy si děti nemohly vybrat, respektive kdy bylo dětem na základě schopností určeno, zda budou hrát klasiku ve velkém orchestru, klasiku v malém orchestru, nebo klasiku samy, pokud jejich schopnosti nedostačovaly. Vedle klasických těles, která však rozšiřují repertoár například o filmovou hudbu, a folklórních uskupení jako Saframentská kapela, dnes běžně fungují i skupiny věnující se populární hudbě a rocku. Takže kromě toho, že to zaujme mládež, možná se i rodiče dozví něco o aktuálních hudebních trendech.