Sto let od narození Charlese Minguse: Když je hudba jazykem rozbouřených emocí

Charlie Mingus se narodil 22. dubna 1922 v arizonském městečku Nogales. Ve své autobiografii píše, že až do svých čtrnácti let byl svou maminkou, míšenkou hispánsko čínského původu, vychováván v domnění, že je běloch. Až poté se dozvěděl, že jeho skutečný otec je potomkem otroků. 

Odmalička v něm dřímala obrovská láska ke klasické muzice, ke skladatelům jako byl J. S. Bach. V pubertě se učil hrát na violoncello. Z důvodů rasové segregace však nemohl studovat na klasické konzervatoři, což ho v hudebních začátcích silně poškodilo, protože nedokázal rychle číst notový záznam. Toto příkoří z mladých let v něm později probudilo bojovníka za občanská práva.

Později Charlese pod vlivem tvorby Duke Ellingtona okouzlil kontrabas. Vyškolil se u Reda Callendera, geniálního průkopníka moderního jazzu, jenž hrával kromě jiných špiček i s Louisem Armstrongem. Rovněž na něj měl v začátcích vliv přední basista Newyorské filharmonie Herman Reinshagen. Zkušenosti ze hry na violoncello nicméně přispěly k jeho osobitému způsobu hraní na kontrabas (Red Callender mu prý říkal: „Proboha, nemůžeš slapovat na cello!“)

Ve třiceti se Mingus přestěhoval do New Yorku a postupně se stal uznávaným hráčem, ovšem s pověstí prchlivého a nevyzpytatelného génia. Ona prchlivost a nevyzpytatelnost plynula z maniodepresivity, která Minguse bohužel sužovala celý jeho život.

„Řekl jsem Charliemu, že s ním končím. Že už ho mám plné zuby. A najednou jsem od něj dostal jednu do zubů,“ vzpomínal na Minguse altsaxofonista Jackie McLean. Nebyl však jediným muzikantem, jemuž Mingus vyrazil několik předních zubů, když měl, lidově řečeno, blbej den. Trombonista Jimmy Knepper měl po jeho úderu pěstí poškozené zuby natolik, že již nebyl schopen zahrát nejvyšší tóny.

Díky svému cholerickému temperamentu si Mingus vysloužil přezdívku „Zlý muž jazzu“. Dokázal se během koncertu vytočit takovým způsobem, že rozdupal vlastní kontrabas či střílel z pistole do stropu. Nicméně zároveň byl všeobecně považován za férověho, přátelského chlapa, který psal skladby miuzikantům na tělo. A psal opravdu hodně.

Bylo mu čtyřicet, když se u něj projevilo tak veliké psychické vyčerpání, že byl přijat do ústavu pro choromyslné, kde napsal rozporuplnou autobiografii Beneath The Underdog. V této knize líčí s ohnivou dychtivostí a temperamentem těžkého cholerika své sexuální avantýry, ale rovněž bryskně a bez servítek popisuje velký problém tehdejší Ameriky, rasovou segregaci.

Na podzim roku 1966 byl Mingus za asistence policie násilně vystěhován ze svého newyorského bytu na Great Jones Street, o čemž pojednává unikátní syrový dokumentární snímek Thomase Reichmana.

Po propuštění z blázince Mingus natočil nejlepší album své kariéry s názvem The Black Saint and the Sinner Lady a zhruba pět let pak koncertoval na evropském kontinentě a zejména ve Skandinávii.

V půlce sedmdesátých let onemocněl tzv. Lou Gehrigovou chorobou, amyotrofickou laterální sklerózou, která v kombinaci s maniodepresivitou neblaze přispěla k jeho předčasnému skonu ve věku šestapadesáti let roku 1979. Jeho posledním přáním bylo, aby byl jeho popel rozptýlen nad řekou Gangou.