Slovnorama vydává debut, který spojuje sever s Karpaty. A překvapivě to funguje
Slovensko-norský projekt Slovnorama na své eponymní prvotině ukazuje, že melancholie může mít mnoho jazyků – a někdy si dokonce odpovídají ve dvou různých. Zpěvačka Vanessa Weisz a norský hudebník Erling Ramskjell tu vytvářejí komorní hudební prostor, kde se slovenština přirozeně potkává s norštinou a kde písně stojí spíš na náladě než na efektech.
Album otevírá skladba Jazvy, která se rozvíjí pomalu a s velkou trpělivostí. Úvodní příčná flétna jako by posluchače zavedla někam do mlžného údolí – a pak už se přidává kytara, jemné perkuse a hlas Vanessy Weisz, který působí jako tichá, ale velmi osobní zpověď. Jazvy a duše tu nejsou jen metafora; spíš pocit, který se vznáší nad celou deskou.
Jedním z nejpůsobivějších momentů je píseň V zvláštnych časoch. Právě tady nejlépe funguje princip, na němž Slovnorama stojí: ženský a mužský vokál si navzájem odpovídají, doplňují se, někdy téměř vedou dialog. Weisz zpívá s jemnou naléhavostí, Ramskjell kontrastuje klidným, zastřeným hlasem. Výsledkem je zvláštní hudební proud, v němž se norština a slovenština nerozdělují, ale splývají.
Aranže jsou přitom překvapivě střídmé. Hudba připomíná atmosférické momenty Portishead, ale bez triphopové elektronické slupky. Základ tvoří akustické nástroje – smyčce, kytara, klavír a jemné perkuse. Tempo většiny skladeb je pomalé, někdy téměř meditativní, což dává prostoru emocím i textům.
Nejsilnější skladbou alba je pravděpodobně Maják. Píseň stojí na jednoduché melodii, kterou pomalé tempo ještě zvýrazňuje. Hudebně balancuje někde mezi melancholií slovenského folku a severskou chladnou atmosférou. Text o loučení, lásce a odcházení tu působí civilně, ale zároveň velmi přesně. Maják je přesně ten typ písně, který se nevnucuje – spíš vás pomalu vtahuje.
Dalším výrazným momentem je Dočkať nádeje, temnější hudební příběh postavený na hlubokém cellu, houslích a klavíru. Vokální frázování má místy až neklidný charakter, jako by hudba hledala rovnováhu mezi nadějí a úzkostí.
Podmanivý vokální duet nabízí i Zvery. Právě tady dostává Erling Ramskjell větší vokální prostor a jeho hlas se posouvá do polohy, která má téměř bluesový nádech. Není to blues v klasickém smyslu, spíš lehce zastřený, zemitější doprovodný vokál, který podkresluje hlavní linku.
V kombinaci s hlasem Vanessy Weisz vzniká velmi příjemné unisono, v němž se oba hlasy na chvíli přestanou doplňovat jako dialog a spíš splývají do jedné barvy. Ten moment je vlastně typický pro celé album – dvě různé hudební kultury se nesnaží přehlušit jedna druhou, ale hledají společnou řeč někde mezi.
Aranžérsky zůstává skladba věrná duchu celé desky: střídmá instrumentace, jemné smyčce, kytara a klavír držící harmonii a jen lehké perkuse. Díky tomu může vokální souhra vystoupit do popředí. Zvery tak nepůsobí jako dramatický vrchol, spíš jako klidný, ale velmi muzikantsky přesvědčivý moment, kde je slyšet, jak dobře si oba interpreti rozumějí nejen lidsky, ale i hudebně.
Desku uzavírá Pochyby, těžký opus v téměř pohřebním tempu. Smyčce se tu pomalu valí jako temné mraky a zpěv působí křehce i rezignovaně zároveň. Je to závěr, který nenechá album odeznít jen tak do ticha – spíš ho uzavírá jako pomalu se zavírající knihu.
Co oceníte na nahrávce jako muzikanti?
Z muzikantského pohledu je na nahrávce nejcennější její střídmost. Slovnorama nepřekrývá emoce produkčními triky, ale staví na jednoduchých aranžích, prostoru mezi nástroji a citlivé práci s dynamikou. Smyčce nejsou ornament, ale nositel nálady, kytara a klavír drží harmonickou kostru a vokály fungují jako hlavní dramaturgický prvek.
Právě tahle disciplína – schopnost nechat píseň dýchat – je něco, co ocení nejen posluchači, ale i muzikanti. Slovnorama tak přichází s debutem, který je nenápadný, ale o to trvalejší. A v době přeplněné produkce působí tahle tichá, seversko-slovenská melancholie až překvapivě silně.
Slovnorama – Slovnorama
clearpass 00:37:00
75 %
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.
