Sleaford Mods: O některých věcech je třeba mluvit

Dali se dohromady v roce 2007 v Nottinghamu, mají za sebou dlouhou kariéru a jejich dvanácté studiové album UK Grim, vydané letos v březnu, zaznamenalo značný (a zasloužený) úspěch. Na album navazuje EP More UK Grim, které vyšlo 20. října. Iggy Pop a Steve Albini označili Sleaford Mods za nejlepší rockovou kapelu na světě. A kdo by se s nimi taky přel? Jason je nevyčerpatelný slovotepec; tančí jako ohnivý kohout a kličkuje po pódiu, zatímco mluví o špatné vládě a neutěšené sociální situaci, v níž se dnes nacházíme, a přitom si s publikem vyměňuje občasné poťouchlé úsměvy.

Může se zdát, že Andrew jen mačká play a stop, přehrává předem složené písničky, a křepčí kolem nich. Ale věřte mi, že je to víc než dost. Jeho schopnost zaujmout publikum nemá obdoby a hudba plyne v jednotě s Jasonovým hlasem. Tohle explozivní duo 25. října na hodinu a půl rozproudilo pražský kluv Roxy. Bylo narváno, ale atmosféra byla příjemná a akustika přímo zabijácká: neurvalé texty a říznou elektroniku dua jste slyšeli a vnímali z jakéhokoli místa v sále. A publiku se plně dařilo Jasonovi a Andrewovi jejich nespoutanost oplácet. Měl jsem tu možnost a čest se s nimi setkat těsně před jejich vystoupením: vedli jsme krátký, ale hutný rozhovor o jejich hudbě, inspiraci, způsobu života – a samozřejmě o mods.

Je mi potěšením se s vámi setkat. Jak zatím probíhá turné?

J.: Dobře. Opravdu dobře!

A.: Jo, je to skvělé.

Jaký byl váš příjezd do Evropy? Jak reagovalo publikum během vašich prvních německých koncertů?

J.: Je to fantastické. Každý večer bylo víceméně vyprodáno.

Vaše nová deska More UK Grim vyšla v pátek 20. října. Kde se vzala ta potřeba „více grimu“?

J.: Opravdu nevím. Myslím, že jsme to prostě potřebovali propojit s prvním albem. Takže to je důvod, proč právě „More UK Grim“. „More Grim“ by podle mě znělo trochu divně.

A.: Byly tam písničky, které se na původní album nedostaly a které jsme nahráli ve stejnou dobu.

V minulosti jste měli velmi významné spolupráce, například s Billy Nomatesem a Florence Shaw z Dry Cleaning. Na albu UK Grim jste měli možnost spolupracovat s Perrym Farrellem a Davem Navarrem. Jak jste se s nimi seznámili?

J.: Perry Farrell mě kontaktoval. Měl zájem něco udělat, tak jsme si řekli, že by to byl dobrý nápad. Je to opravdu zajímavý člověk.

Pohybovali jste se ve stejném uměleckém prostředí?

J.: Ani ne.

A.: Jediným spojením byl label Sub Pop. Ale nejsem si jistý – zná spoustu lidí, možná jsem to špatně pochopil! (směje se)

Vím, že se zajímáte o různé formy umění. Zejména texty připomínají Sprechgesang, tedy zpěvomluvu, a napadají mě také intelektuálové jako John Cooper Clarke nebo Shaun Ryder. Co je vaší hlavní hudební inspirací a odkud pramení váš přístup ke zpěvu?

J.: Z rapu, z touhy rapovat. Také z punku. Ne nutně od někoho z těch, které jsi zmínil. Možná trochu od Shauna Rydera. Ale v podstatě jsem chtěl rapovat a přišlo mi, že mluvené slovo je o něco účinnější než zpěv.

Myslíte, že lidé mimo Británii chápou vaše poselství? Nebo zajímá vás vůbec, jestli lidé vaše poselství chápou?

J.: Ani ne. Myslím tím, že lidi vnímají hudbu a že samozřejmě vnímají i poselství. Myslím, že díky tomu jsou taky fanoušky naší muziky. Ale předpokládám, že si z ní berou to, co chtějí.

Je to pravděpodobně i proto, že to, co popisujete ve svých písních, se týká pokřivené a zkorumpované situace, která je víceméně všude podobná. Je pro tebe tedy zpěv způsob, jak vyjádřit své pocity, dát průchod emocím, nebo spíše prostředek pro sdělení?

J.: Jo, samozřejmě, nechat věci proudit ven, to rozhodně. Ale taky je potřeba o některých věcech mluvit, ne?

Pojďme si trochu popovídat o vašem tvůrčím procesu. Jasone, vycházejí texty písní z improvizace, nebo si slova pečlivě vybíráš?

J.: Od obojího trochu. Moc neimprovizuji. Pokud nahrávám, mám všechno napsané. Ale buď to napíšu na místě, nebo si s tím dávám na čas.

A Andrewe, tvoje hudba je definována jako minimal, i když podle mého názoru zní mnohem složitěji a sofistikovaněji, než se zdá. Jaké nástroje používáš při tvorbě svých skladeb?

A.: Nejrůznější věci – pluginy, modulární zařízení... Zkrátka se snažím, aby to neznělo pořád stejně. Protože nejsme jako živá kapela, která musí používat stejné kytary – nebo ráda používá stejné kytary. Mít různé zdroje podle mě udržuje celý zvuk svěží.

A koncept nehrát naživo, ten se objevil hned na začátku?

A.: Ano, rozhodně. Byla to svým způsobem šťastná náhoda. Je to docela legrační, protože jsem četl něco o Chrisi Loweovi z Pet Shop Boys. On mě vlastně předběhl. V té době, v 80. letech, se všichni čančali a hráli na klávesy a tak. A on schválně nechtěl dělat nic, protože vypadal hrozně, víš? (směje se). V osmdesátých letech to bylo taky tak trochu neupřímné – hodně lidí imitovalo, a to nejen klávesy, ale i kytary. Tak proč se tím dneska otravovat?

Nahráváte ve skladbách kytaru a basové linky také vy sami, nebo využíváte pro jednotlivé hudební party a samply spolupráce s jinými umělci?

A.: Primárně hraju z velké většiny já. Nějaké kytarové party nahrál taky Jason. Víš co, když je potřeba basová linka, nahraju si ji – jsem tak trochu všeuměl. Na žádný konkrétní nástroj nejsem virtuóz. Chce to trochu punkové pracovní morálky, je to o takové té kutilské povaze, o schopnosti být všestranný. Jiné je to například u kytaristů, protože ti mají svůj ustálený a zažitý styl.

A jak funguje propojování hudby a textů? Pracujete při skládání vždy společně?

J.: Ano. Andrew pracuje na hudbě doma a pak mi ji posílá. Já pak pracuji na textech. A pak se sejdeme a písničku nahrajeme.

A.: To, co děláme, je určitě hodně britská postpunková záležitost. Jason vždycky přidává do skladby melodii. Takže když udělám poměrně kompletní skladbu a pošlu mu ji, on ji ještě doplní. To je umělecká svoboda, a to je podle mě v moderní hudbě velmi důležitá věc. Kdyby ti manažer říkal, že máš udělat to nebo ono, tak bys to nesnášel a znělo by to hrozně.

Když se vrátíme k fenoménu DIY, na vašem posledním albu je velmi vtipná píseň DIwhy. Děláte si legraci z filozofie „udělej si sám“?

J.: Je to právě o lidech z tohoto prostředí, kteří věří, že mají naprostou pravdu a že všichni ostatní se mýlí. A taky o naivitě, která je s tím spojená. Celé se to tak nějak do značné míry propaguje jako něco, co naivní není. Takže mi to přišlo docela zajímavé.

A.: Jo, oba pocházíme z malé scény v Nottinghamu, kde je spousta dementů, kteří myšlenku DIY ničí. Mám na mysli různé manifesty a podobně.

J.: Všichni věří, že dělají správné věci. Nakonec se stejně setkáš s rozdílnými názory, jenže ty názory jsou dost omezené – a prostě trochu „ááá“!

A.: Zároveň my to jen nějakým způsobem komentujeme. Třeba že to lidi berou moc vážně. To je to, co Jason v té písničce říká.

Je zajímavé, jak ve svých textech a vystoupeních mícháte vážnost některých témat (platy, korupce, rozvratná éra brexitu a problémy dělnické třídy) s ironií. Je to myšleno tak, že si lidi nakonec prostě nemají dělat s problémy takové starosti?

J.: No ano. Víš, člověk se musí smát.

A.: Určitě ano. Je to velmi britský způsob, ale jsem si jistý, že se to dá přenést i do jiných zemí. Víš, i když je všechno fakt na hovno, musíš si udržet odstup.

A jak moc jste spjatí se svými kořeny? Byli byste schopni tvořit své umění někde jinde?

A.: Stejně jsme teď velkou část roku pryč, takže Británie je pro nás prostě místo, kde máme zázemí. Já už v Nottinghamu nebydlím, ale Jason tam stále žije. Ale nechodíme pařit a nemůžeme chodit do Chameleona. Nemáme na to čas.

Jsou ve Velké Británii ještě mods? Existují ještě?

(Jason i Andrew se smějí)

J.: Jo, asi jo.

A.: Teda, je to sranda, viděl jsem týpka, co měl na sobě tričko Hull, ale nebyl to mod. Byl to prostě kluk v mém věku. Nejspíš modem jen býval.

A jaký je váš vztah k lidem na sociálních sítích? Sleduju, že ty, Jasone, často používáš platformu X na dotazy typu, jaké oblečení si vzít na sebe nebo jaké boty jsou lepší na běhání. Jaký je tvůj vztah ke světu sociálních médií z uměleckého hlediska?

J.: Je tam prostě všechno, že jo. Je to nástroj, jak lidem říct o hudbě a taky prostě komunikovat, a taky na další věci. Takže setkávání s lidmi, navazování kontaktů, cokoli.

A platí to i pro tebe, Andrewe?

A.: Ano, myslím, že ano. I když myslím, že sociální sítě používám jinak. Twitter je hrozné místo. Snažím se tam jen zlepšovat náladu a nebrat to moc vážně. A pak Instagram, ten používám jen na hudbu, na zveřejňování věcí o tom, co děláme. Ale víš co, je to docela sžíravé. Snažím se ho nepoužívat.

A co v současné době posloucháte?

J.: Poslouchám ABBU, Napalm Death...

A.: Carcass.

J.: Jo, Carcass, Slo Burn, Kyuss. Takový věci.

Je to také hudba, která vás inspiruje, když produkujete vlastní muziku?

J.: Jo, tak trochu.

A.: Tak trochu, ale dost nepřímo. Řekl bych, že spoustu věcí týkajících se Carcass a další hudby jsme předtím moc neposlouchali. Prostě na turné, když máš pětihodinové jízdy, musíš něco poslouchat, bavit se při jízdě.

Jasone, ve svých písních často mluvíš přímo o sobě, oslovuješ se „Jasone“. Odkud to pochází?

J.: Je to jen další způsob rýmu, další způsob, jakým mluvíme sami k sobě. Takže je to v podstatě jen jiný způsob rýmování.

Pracujete v současné době na nějakém novém materiálu?

J.: Zrovna se v něčem novém vrtáme, že jo?

A.: No jo.

Takže si asi budeme muset na nějaký nový materiál ještě chvíli počkat. A úplně poslední věc: kdybyste měli svým fanouškům říct jednu větu, jaká by to byla?

J. a A.: (smích) Jen tak dál!

Sleaford Mods – setlist

Roxy, Prague, 25th of October 2023

UK GRIM
On the Ground
Pit 2 Pit
In Quiet Streets
Big Pharma
Force 10 From Navarone
McFlurry
Giddy on the Ciggies
Five Pound Sixty
Tilldipper
I Don't Rate You
Smash Each Other Up
Mork n Mindy
Fizzy/Thick Ear
Dlwhy
Keep Out of It
So Trendy
Strike Force
Don
Tory Kong
Nudge It
Tied Up in Nottz
Jobseeker
Tweet Tweet Tweet