Přejít k hlavnímu obsahu
Teď se snažím přežít, pracovně doplnit mezery a hledám práci mimo obor, říká Koráb | Foto: archiv Korába
Teď se snažím přežít, pracovně doplnit mezery a hledám práci mimo obor, říká Koráb | Foto: archiv Korába
Hanka Bukáčková - Čt, 17.12.2020 - 12:00

Roman „Koráb“ Korbut: V organizování jsem našel sám sebe

Je tour manažerem kapely Cocotte Minute, i když právě teď kvůli covidu řídí dodávku a rozváží zboží. V dobách před kulturní karanténou byl hlavním produkčním festivalu Rock for People a spolupracoval na festivalech Signal festival, Aerodrom, Votvírák, Kefír, Přehrada fest a dalších. České luhy, háje a hlavně kluby Roman „Koráb“ Korbut projel s kapelami Krucipüsk, Gaia Mesiah, Cocotte Minute. Produkčně před dvěma lety spolupracoval na tour kapely Škwor, které vyvrcholilo vyprodaným koncertem v pražské O2 aréně. V Paláci Akropolis se během dvou desítek let své produkční praxe potkal s takovými hvězdami jako Soufly, Bloodhound Gang, Pete Doherty, Young Gods a mnohými dalšími. A aby toho nebylo málo, je také spoluorganizátorem nohejbalového turnaje hudebních skupin Festonda Cup.

Máš za sebou poměrně mnoho zkušeností. Můžeš nám prozradit, jak jsi začínal?

Začínal jsem jako ochranka a bedňák na festivalu Rock for People v roce 1999. Zkušenosti jsem sbíral úplně zezdola a všechno se učil postupně. Bavil mě styk s kapelami a poznávání scény z druhé strany, protože jsem částečně i hudebník. Začínal jsem jako bubeník, ale daleko líp mně šlo organizování. Vlohy jsem zdědil asi po dědovi, který pracoval jako ředitel v Tesle Karlín a šéf Lidových milicí. (smích)

Brzy jsem začal pracovat jako pořadatelská služba v Paláci Akropolis. Tam jsem sbíral zkušenosti v produkci velkých koncertů. Začínaly tam vlastně všechny větší české kapely – a dnes už jim je ten prostor malý. Každopádně doteď se do Akráče rády vracejí v rámci speciálních koncertů.

Cocotte Minute v Paláci Akropolis  | Foto: archiv Korába

OSUDOVÁ FESTONDA

Kdy nastal ten zlom a začal ses více „paktovat“ s muzikanty?

Milník, který mě zlomil pro spolupráci s hudebním průmyslem, byl kemp v chorvatském Tisnu, kam jezdily starší kapely hrát na festival Na břehu moře. Byly to kapely jako Garage, Echt!, Vašek Koubek a podobně. Dostal jsem se tam na pozici šéfa celého kempu, staral jsem se o ně a hrozně mě to bavilo. S majitelem jsme vymysleli koncept, že tam zkusíme pozvat další, klidně i začínající české kapely a jejich fanoušky. Pozvání tenkrát přijali Wohnout, Divokej Bill, Krucipüsk, Lety Mimo, Polemic nebo Švihadlo. A tam vzniklo jak mé přátelství s těmito hudebníky, tak i myšlenka, že se budeme scházet pravidelně jinak než na koncertech, kde se kapely většinou minou a nemají šanci si pořádně pokecat. Tak vznikl Festonda Cup, na kterém dodnes spolupracuju s Jirkou Zemánkem, kterého všichni znáte jako basáka a tanečníka kapely Wohnout.

Co je cílem Festondy?

Cílem je, aby se kapely potkaly na nohejbalovém turnaji. Je to právě o tom setkání, povídání, předávání zkušeností a samozřejmě o poměřování všeho, co si kapely rády poměřují. Pochází odtud pár dnes už legendárních příhod. Třeba když se konání turnaje přemístilo do Prahy, tak kluci z Horkýže Slíže na něj přijeli o měsíc dřív. To je tak, když se měsíce jmenují podobně, júl a jún. (smích)

Jaké kapely na Festondu jezdí?

Gró kapel je víceméně stejné a je postavené na kapelách, které jezdily zmiňovaný festival Na břehu moře v Chorvatsku. A na ně se nabalily kapely, které jsou s nimi kamarádi a mají se navzájem rády. Za tuto část odpovídá hlavně Jirka Zemánek, který je hárající, pardon hrající ředitel celého turnaje. Jsou i kapely, které pravidelně zveme a přijedou jednou za tři roky, jako například Hentai Corporation. Ty vždycky rádi vidíme. Třeba naposled hráli v oblečení jeptišek, pod kterým nic neměli a každý bod oslavovali tanečkem, při kterém všichni viděli i to, co nechtěli. A zajímavé je taky sledovat, jak to spousta kapel začala brát vážně a začaly trénovat. Byly doby, kdy pravidelně vítězili Post-It, ale teď má šanci uspět každý. I když teda letos to byli zase hoši z Post-It. (smích)

Nikdy tam nešlo o hudbu?

Často se stávalo, že nám volaly nové kapely, že by si tam chtěly zahrát, ale hraním mysleli koncertování. Nebo se nás ptají lidi, od kolika hodin hrají třeba Wohnouti, tak já jim píšu, že turnaj začíná v deset, a že Wohnouti hrají co hodinu, celkem deset zápasů. Svýho času jsme to dělali i s koncerty, ale teď je to vyloženě nohejbalový turnaj. Na začátku jsme měli i myšlenku, že prohraná kapela musí složit oslavnou písničku pro vítěze a večer ji zazpívat. Jeden ročník zase dopadl tak, že všechny kapely měly hrát písničku od Post-It v rámci svých festivalových setů. Byly kapely, které se na to vyprdly, ale byly i kapely, jako třeba Polemic, co to dodržely a hrály to celé léto.

Ale zpět k Chorvatsku…

V Chorvatsku mapuji své produkční začátky a vlastně tady padla nabídka od Dydly (manažerka Vypsané Fixy), abych šel do Českého Brodu a pomohl jim s festivaly jako jsou Úvaly a Rock for People. Pomáhal jsem na různých pozicích. Měl jsem na starosti věci od občerstvení, přes stavbu areálu a safety, až po stage manažera. To mě bavilo a uspokojovalo. S kapelami jsem se začínal víc a víc znát a práce byla pestrá a zajímavá. A taky mám rád, když se pracuje několik dní v kuse, než když bych měl chodit do práce od pondělí do pátku.

PRÁCE MÁ JEŠTĚ SMYSL, NAŠEL JSEM SÁM SEBE

Co jsi tím získal?

Nejen, že jsem nabral zkušenosti, ale našel jsem sám sebe a to, co mě baví. Od té doby jsem začal dělat tour a stage manažera. Měl jsem štěstí, že jsem od začátku pracoval s kapelami, které rostly, jako třeba Škwor, Gaia Mesiah nebo Cocotte Minute. Měl jsem i veselé meziobdobí, kdy jsem byl tour manažer Sámera Issy, což byla hrozně vtipná zkušenost, přestože to nebyl můj šálek čaje. Ale čím dál víc jsem inklinoval k tomu, abych dělal kapely, ke kterým mám hudebně i lidsky blízko. Což třeba Cocotti splňují mírou vrchovatou. Obdivuji Zellera za to, jak je schopný vývoj kapely neustále posouvat. Nespokojí se s omluvou, že něco nejde nebo je složité. Co si usmyslí, za tím sveřepě jde. Přiznám se, že to pro mě byla dost velká škola. Ale myslím, že díky nabytým zkušenostem jsem schopný na podiu dobře zareagovat jak profesionálně, tak lidsky.

To znamená jak?

Komunikuješ s fanoušky, kteří ti skrze atmosféru v klubu vracejí hromadu energie. Ty se k nim máš chovat s úctou, ale zároveň je důležitý, aby dodržovali určitá pravidla. Třeba aby nedělali moc velký bordel, nešlapali na podiu po krabičkách a nástrojích, nervali se mezi sebou a podobně. Tahle komunikace mě baví. Rád bych v téhle práci pokračoval hned až to zase půjde. Je silné a motivující dlouhodobě vidět, jak se posouvaly a posouvají kapely. Když s kapelou ještě donedávna objíždíte kluby pro pět set lidí a ona pak najednou zaplní O2 arénu, to prostě srdíčko rozechvěje. Řekneš si, že ta práce má smysl, dostáváš na ni zpětnou vazbu.

Zeller v akci | Foto: archiv Korába

Jak dlouhá to byla cesta, kterou popisuješ?

Začínal jsem na přelomu století, a když jsem před dvěma lety dělal Rock for People, tak jsem dělal hlavního produkčního festivalu. Po pětadvaceti letech jsem se dostal z pozice bedňáka na tenhle post. Postavil jsem tým, který zaštitoval přes tisíc lidí. Půl roku připravuješ realizaci, měsíc a půl se staví, pak tři dny jede festival, který se na konci za čtyři dny zbourá.

Možná jsem se k tomu dostal i díky Akropoli, kde jsem měl to štěstí dělat skoro dvacet let produkci klubu a kde jsem naopak pracoval s kapelami a soubory z ciziny. Měl jsem možnost poznat spoustu zajímavých lidí, a to nejen z hudební ale i divadelní branže. Bylo to fakt zajímavý a důležitý získávání zkušeností a i díky velmi výjimečnému prostoru Akropole na to moc rád vzpomínám. A fakt doufám, že se časem vše vrátí do co nejpodobnějších kolejí. Hodně mi to chybí.

Vymýšlejí si zahraniční kapely v rámci backstage?

Jak které, to je jako všude. Některé toho chtějí hodně a dohlížejí na neuvěřitelné maličkosti, některé se spokojí s místním pivem a vodou. Někdo chce zase striktně dodržet věci dle smlouvy, přičemž za nedodržení ti hrozí pokuty a kapela je schopná odjet bez vystoupení. Dříve byl problém shánět třeba specifické veganské nebo vegetariánské potraviny, v poslední době se nabídka podobných věcí o dost zlepšila a dá se sehnat skoro vše.

Jaký je tvůj nejlepší koncertní zážitek?

Pracovně pro mě byli hrozně moc Cocotti na RfP ve stanu v roce 2019. Naplnili velký stan, sedli si na zem a začali za sebou veslovat. Vyprodaná Akropolis je taky super, zvlášť když lidi znají songy a texty. To tě dokáže naplnit adrenalinem a štěstím, že můžeš být součástí takových momentů.

Když vezmu zahraniční kapely, na začátku mé hudební éry jsem měl možnost vidět Beastie Boys ve Sportovní hale. Jejich záběr od hiphopu přes punk, hardcore až po jazz mě hudebně úplně rozsekal. Další velký impuls začít dělat tuhle práci byl hardcorový koncert newyorských Biohazard. Bylo mi šestnáct a obrovský černoch, který měl na starosti stage, mě chytnul za flígr a vytáhnul na pódium. Chytl jsem se mikrofonu a začal zpívat. Tenkrát jsem si řekl: „Tohle chci dělat“. A pak si ještě vybavuju třeba koncerty The Young Gods v Akropoli, kdy jsem zjistil, že mají podobnou životní filozofii jako já. To ve mně nechalo silný, nejen hudební zážitek.

REBEL

Do koncertů a klubové scény hodila vidle pandemie. Sleduješ aktuální vývoj?

Sleduji, týká se přímo mě. Osobně i pracovně. Osobně pomáhám nemocnému tátovi a skoro stoleté babičce, takže se snažím dodržovat občas omezující i nesmyslné opatření, abych je neohrozil. Vnímám to i jako možnost poznání sebe sama a svého okolí. Nejsem příznivec nastavené linie představitelů naší společnosti, ale zároveň si uvědomuji, že situace je opravdu výjimečná a tlak na zdravotnictví enormní, hlavně na lidské zdroje. Takže, i když osobně občas tápu, co je správně, dodržovat pravidla mi prostě připadá teď samozřejmé. A to i přesto, že jsem se vždy cítil jako pankáč a dodržování pravidel mě moc nebralo. Asi stárnu. (smích)

Je ale samozřejmě zajímavé sledovat tu velkou škálu různých názorů. A mrzí mě, že se lidi ve společnosti nechávají tolik rozdělit. Člověk dojde k nějakému názoru a ten prosazuje – místo toho, aby se zamyslel, že i jiný pohled může mít něco do sebe. Na problematické věci se nedíváme otevřeně, ale sobecky.

Doufám, že si z téhle divné doby odnesou nejvíc české kapely. Tedy ty, které se udrží, ty, které se snaží stále hledat různé formy komunikace s fanoušky. Ty, co se snaží stále posouvat navzdory situaci. Věřím, že pro ně je šance se přes nemožnost hrát živé koncerty posunout kariérně dál. Dle mého budou české festivaly příští rok postaveny právě na takových českých kapelách, protože budou chybět velcí zahraniční interpreti. 

Čím se teď živíš?

Těsně před uzavřením ekonomiky jsem začal spolupracovat s velkou českou firmou T Servis – a bral to jako velké osobní posunutí do pozice, která mě naplňovala. Bohužel kvůli omezení není možné v tomto oboru aktuálně pokračovat dál. Moc mi chybí hlavně tour s Cocotte Minute. Když se vracíte do klubů, které jsou plné fans, zajímavých lidí... ta atmosféra je neuvěřitelně nabíjející. A když se k tomu sejde kapela, která hudebně i lidsky sedí, je to zároveň velká zábava. Nadneseně teď nevím, co s volnými víkendy. (smích)

Na koncertě s Cocotte Minute | Foto: archiv Korába

V pozici stage manažera se cítíš dobře?

Moje pozice tour manažera je takové hledání chemie, propojení mezi kapelou a publikem. Kapele udělat funkční prostředí, kde můžou odevzdat 100 % do koncertu. Pak je tady publikum, tomu chceme nabídnout kvalitní show a pohlídat, aby výstřelky jedinců nenarušovaly atmosféru ostatním. Což třeba při posledních koncertech, které proběhly už za prvních vládích opatření, bylo docela těžké. Sladit opatrnost a to, aby se lidi chovali uvědoměle a ohleduplně k sobě navzájem. Bylo vidět, jak je publikum rozděleno na zodpovědné jednotlivce, a ty kteří „přišli dělat bordel“. Po aktivní komunikaci Zellera a mém trochu nazlobeném zásahu se podařilo situaci urovnat a koncert proběhl v rámci možností dobře. Pro mě to ale byl jeden z nejtěžších koncertně-pracovních zážitků. 

Jak to podle tebe do budoucna vypadá s koncerty?

Bylo by dobrý, aby pravidla byly jasný dopředu, aby nejenom produkční, ale i kapely věděly, s čím mají počítat. Řešení, které se objevuje na poslední chvíli, je nešťastný, stojí moc energie a financí. Bojím se, že hodně lidí, kteří to dělali srdcem a nebrali to finančně jako hlavní část příjmů, je schopno odejít.

Důležitá je podpora klubům, které nemají příjmy od měst a sponzorů. Vyrostl jsem v nich, a to jsem se jich dokonce jako náctiletý bál. Ale zjistil jsem, že tam je parádní atmosféra a super lidi, kteří svoji práci dělají dobře. Je to specifikum Evropy, že tady je tolik jedinečných klubů. Mrzelo by mě, kdyby to skončilo. Bohužel si myslím, že to k tomu směřuje.

Doteď mě živila produkce, ježdění s kapelami, dělání velkých festivalů nad pět tisíc, které v nejbližší době jen tak nebudou. Teď se snažím přežívat. Snažím se pracovně doplnit mezery a hledám práci mimo obor. Nemám problém pracovat rukama, jsem zvyklý pracovat po nocích, v jedenáct večer se mentálně probouzím, což je čas, kdy kapela začíná být unavená. Jsem ten, co se o kapelu má postarat, uložit ji na hotel, vyřešit peníze, naložit aparát. Mezi jedenáctou a jednou v noci mám nejvíc energie na práci.

A co bys rád dělal?

Když si zasním, tak bych rád psal romány. Zažil jsem s kapelami tolik věcí, tak bych mohl částečně použít i toto téma.

S Cocotte Minute | Foto: archiv Korába

SVOJE TEMNO JSEM DOSTÁVAL DO BÁSNÍ

A psal jsi někdy něco?

Píšu poezii asi od šestnácti. Svoje temno jsem dostával do básní, možná naštěstí. I teď se snažím psát, v poslední době většinou texty. Naznačil jsem spolupráci se Status Praesents, rád bych jim zkusil napsat něco na tělo. Uvidíme, co z toho vzejde. Ale jsem v tom nováček a nevím, jestli tohle je zrovna cesta k penězům. (smích)

Co bys ještě rád v životě dokázal?

Cocotti jsou moje srdcovka, rád bych je dostal do velkých hal. Na tyhle koncerty by měli chodit zajímaví lidi a ve větším množství než doteď. Do Čech se mi taky povedlo poprvé přivézt SKA-P. Poznal jsem je přes kamarády ze Slovenska a přesvědčil jsem Fořťáka s Thomesem, aby je přivezli a vyplatilo se. Takže objevování zajímavých kapel a případná spolupráce s nimi je to, co bych dělal rád.

Chtěl bych také pokračovat v tom, co mě baví, v klubech a v komunitě, která tohle dělá. Hodně si vážím lidí, kteří dělají koncerty srdcem a někdy i duší. Ted nemyslím ty velký barevný festivaly, ale spíš žánrovky, menší festivaly a akce. Mám vždycky velkou radost, když vidím, jak se z těchto akcí stávají větší, kvalitní festivaly. Tady bych vyzvedl třeba Fajtfest, který jsem před pár lety objevil a dostal mě jak místem a atmosférou, tak lidmi, co ho dělají. Pořád je tam cítit srdce a to mě fakt baví. A takových akcí je naštěstí více. No a pak bych asi chtěl někdy dělat System of A Down, které jsem zatím neměl čest vidět ani naživo. To je jeden z nesplněných hudebních snů.

Zažíváš během své „běžné“ práce i nějaké průšvihy?

Stává se třeba to, že bubeník má jiný playlist, takže odklepe jinou písničku. Nebo jsem posledně zažil, že jsem nazvučil mikrofon a zapomněl ho přepnout na druhý. Ve chvíli, kdy se rozjelo intro, spustila kapela a nastupoval Zeller, který chce hned lidi rozburcovat, tak mikrofon nic, úplný ticho. I přes roky zkušeností se občas zadaří. V tu chvíli je dobrý, aby člověk nezačal zmatkovat a hlavně to vyřešil, ideálně způsobem co nejmilosrdnějším k lidem. A ještě jedna historka mě napadá. Jednou jsem nechal celý kapelní honorář pod polštářem na hotelu, bylo to ve Valašském Meziříčí na zámku. Bohužel mi to došlo až cestou na další gig. Ty peníze se už nikdy nenašly. Uklízečka nejspíš jela s celou rodinou na dovolenou a já mám takovouhle parádní příhodu. (smích)

Pamatuji si na vyprodaném koncertu Cocottů v Paláci Akropolis i na tvůj stage diving...

Většinu kontroluju Zellera, jak pluje a skáče do lidí. Tohle vzniklo spontánně, kdy nečekaně skočil do lidí, já jsem se mu snažil hlídat svítící kabel, pohyboval se přitom na hraně pódia, lidi zatáhli za kabel – a já jsem letěl. Naštěstí tam bylo hodně lidí, kteří moji maličkost udrželi. Nechal jsem se tam chvíli pohoupat a až mě vrátili nazpět, měl jsem z toho ve finále i dobrý pocit.

Cocotte Minute v Paláci Akropolis | Foto: archiv Korába

Neláká tě stát za mikrofonem nebo znovu za nějakým nástrojem a vyzkoušet si to tak z druhé strany?

Jasně, právě vytváříme projekt. Kamarádi mě možná vyhodí, protože jsme kapela Bez ambic, na druhou stranu bych tam rád zpíval a připravuju pár témat. Nevím, jak to dopadne, jsme kapela Bez ambic, která má však možnost se nechat svýma známýma vytáhnout do výšin. Třeba i bez písniček. (smích)

Zpíváš si doma?

Ne, a dokonce jsem se u mikrofonu při zvučení dlouhý čas i styděl. Poslední tour ale zvučím Zellerův mikrofon do lidí, tak jsem se tím trochu otrkal. Není to tedy tak, že bych sklopil oči, něco řekl a rychle pryč. Jsem zvědavý, jak to s tím naším projektem bude. Kdysi v šestnácti jsem to s kapelou zkoušel, tehdy jsem ambice měl. A teď, jelikož to je kapela Bez ambic, tak by to mohlo klapnout. (smích)

Něco na závěr?

Na závěr bych se rád, abych nezklamal spolujezdce z kapelní dodávky, přiznal a pochlubil k jedné ze svých výjimečností. Jsem znalec v oboru „španělský ptáček on the road“. Čili se specializuji na ochutnávání tohoto pokrmu na cestách s kapelami. Mám i mapu oblíbených, hlavně nočních destinací, kde se dá sehnat. Aktuálně vede španělský ptáček z motorestu Melicana, osmdesátý šestý kilometr D1, směr Praha, otevřeno Non-Stop. A snad ještě pozdrav klubům, fanouškům, promotérům, kapelám, Jirkovi Zemánkovi, tátovi a Čorézovi s jeho pojízdným bytem. Buďte zdrávi! A brzy naviděnou na baru!

Koráb opakovaně zmínil Palác Akropolis. Právě tam 18. prosince 2020 od 20.00 zahrají svůj vánoční online koncert Cocotte Minute. Lákají na jedno vánoční hudební překvapení a netradiční uspořádání Paláce Akropolis včetně originálního light designu.

Vánoční speciál Cocotte Minute

Tagy Cocotte Minute Koráb Palác Akropolis Festonda Cup komunita
Hudební novinářka, fanynka a v současné době také spolupracovnice skupin Cocotte Minute, Post-It a Snap Call.
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY