Prouza – V téhle době: návrat, co řeže do masa
Prouza se po dvanácti letech vrací s albem V téhle době a je to návrat přesně takový, jaký si fanoušek alternativní kytarové syrovosti přeje: žádná póza, žádné přikrášlování, jen poctivý nerv, který v sobě pořád nese ten typický frýdecko-místecký neklid. Tohle není deska, která se snaží znít moderně. Ona zní pravdivě – a v dnešní době je to skoro podezřelé.
Od prvních minut je jasné, že kapela neztratila schopnost trefit člověka přímo do hrudi. Zvuk je špinavý akorát, kytary jsou ostré, ale ne přepálené, a celé to má atmosféru, která připomene dobu, kdy alternativní rock ještě voněl potem ze zkušebny a ne marketingem z playlistu.
Prouza tu pracuje s energií, která má v sobě kus punkové ležérnosti a devadesátkového vzdoru. Vokál působí přirozeně, neučesaně, místy skoro jako kdyby zpěvák jen tak mimochodem vyplivoval věty do prostoru – a právě to funguje. Je v tom echo doby, kdy kapely nepotřebovaly velké refrény, aby zněly velké. Stačilo, že to bolelo.
A někde v pozadí jako duch české alternativy problikne i odkaz Helmutovy stříkačky – ne v doslovnosti, ale v té syrové poetice města, odcizení a zvláštního napětí mezi civilností a výbuchem.
Otvírák Jho je alternativně pojatý kus, který nepřichází s jednoduchým rockovým nástupem, ale spíš s podivným tlakem, s atmosférou, která se pomalu stahuje kolem posluchače. Je to rozjezd, co zní jako vnitřní neklid převedený do kytar – takové to „něco je špatně, jen ještě nevíš co“.
Naopak Tinitus ukazuje tu nejrockovější stránku alba – pevný riff, tah dopředu, hutná energie. Tady Prouza připomíná, že umí napsat skladbu, která má sílu klasického alternativního rocku, aniž by ztratila svůj charakter. Žádné kudrlinky, jen přímý zásah.
Velkým tahákem je i Ve dne v noci pt. III, skladba založená na masivním riffu a pomalém tempu, která působí skoro jako těžký pochod nočním městem. Je to kus, co se nehoní za rychlostí, ale za tlakem – a tlak je tady měna nejcennější.
Ještě jinou polohu nabídnou Návraty domů – psychedelicky disharmonický kytarový úvod, zastřený vokál, pocit, že se vracíte někam, co už dávno není stejné. Jeden z nejzvláštnějších momentů alba, taková mlha mezi realitou a vzpomínkou.
A aby toho napětí nebylo moc, přichází Jakoby – příjemná oddechová vypalovačka, která desku na chvíli odlehčí. Krátký nádech, než se zase začne utahovat smyčka.
Závěr pak patří skladbě Sedmikráska, neurotické, roztěkané tečce, která zní jako poslední myšlenka před usnutím – neklidná, nedořečená, přesně v duchu celé desky. Žádný velký ohňostroj, spíš tiché tikání v hlavě.
V téhle době není album na letní pohodu. Texty se motají kolem samoty, vyhoření, ztráty identity a toho, jak se lidi v dnešním světě míjejí, i když stojí vedle sebe. Je to deska o nemožnosti domluvit se – a zároveň o nutnosti to pořád zkoušet, i když to občas připomíná mluvení do zdi.
Co oceníte na nahrávce jako muzikanti?
Nahrávka vznikala ve studiu Golden Hive v Praze a je to znát: technicky je album pevné, čistě zahrané, ale pořád dostatečně „špinavé“, aby neztratilo autenticitu. Kytary mají prostor, bicí tlačí dopředu a celé to drží pohromadě jako klubový koncert přenesený na vinyl. Pozornost si zaslouží poctivost aranží – nic není přeplácané, každá kytara má svůj smysl a dynamika skladeb funguje přirozeně. Prouza ukazuje, že i bez experimentů se dá znít současně, když máte silný materiál a vlastní rukopis. A taky je tu krásně slyšet práce s napětím: kapela umí nechat skladbu dýchat, aby pak udeřila přesně tam, kde má. Žádná vata, jen nerv.
Prouza se nevrací jako kapela, co by chtěla dohnat trendy. Vrací se jako kapela, která prostě pořád má co říct – syrově, kytarově a s neklidem, který v téhle době zní až nepříjemně přesně.
Prouza – V téhle době
Indies Scope 00:36:00
80 %
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.
