Přejít k hlavnímu obsahu
„Lidé The Knack bohužel často označují jako kapelu jednoho hitu. To se mi hnusí,“ říká Prescott Niles | Foto: archiv
„Lidé The Knack bohužel často označují jako kapelu jednoho hitu. To se mi hnusí,“ říká Prescott Niles | Foto: archiv
Petr Adamík - Út, 19.04.2022 - 08:00

Prescott Niles (The Knack): Muzika ti dodá schopnost překonat národní i osobní tragédii

Narodil se v New Yorku, kde coby baskytarista inspirovaný kapelami britské invaze či zvukem Motownu začínal v brooklynských souborech. První zásadní změnu v jeho životě znamenalo seznámení se zpěvákem a kytaristou Velvertem Turnerem, s nímž v roce 1972 natočil jeho debutové album. Největší zlom však pro Prescotta Nilese přišel v roce 1978, kdy se stal součástí power popových The Knack. O rok později s nimi vydal veleúspěšný hit My Sharona, jenž je součástí debutového alba Get The Knack. S kapelou až do jejího konce v roce 2010 stihl natočit ještě dalších pět alb. Na letošní Record Store Day (23. dubna) vychází dosud nevydané živé album Live At The House Of Blues. Prescott, jehož v současnosti lze vídat v sestavě Missing Persons, nám poskytl rozsáhlý rozhovor, v němž jsme zrekapitulovali jeho bohatou a zajímavou kariéru.

V dubnu vyjde živé album The Knack nahrané v roce 2001 v House Of Blues v Los Angeles. Koncert se tehdy konal dva týdny po útoku na Světové obchodní centrum. Máš na tento koncert nějaké zvláštní vzpomínky?

Popsal bych to slovy ze skvělého románu Charlese Dickense Příběh dvou měst: „Byly to časy ze všech nejlepší, byly to časy ze všech nejhorší.“ Nikdy se nic podobného v Americe neudálo, je těžké to vysvětlit. Mám děti a dvě z nich tam v té době byly. A mimochodem i já jsem v New Yorku vyrůstal. Pro kapelu to byla skvělá zkušenost, že jsme toho večera hráli. Ironicky asi o týden později jsme měli křest naší tenkrát nové desky Normal As The Next Guy, a zatímco jsme oslavovali, zapnuli jsme televizi, kde právě běželo, že začala válka. To celou událost trochu utlumilo. Každopádně tu noc, co jsme hráli v House Of Blues, jsem ani nevěděl, že se pořizuje záznam. K vydání došlo až nyní, o mnoho let později.

Jaké bylo publikum? Bylo cítit napětí? Přece jen ony události byly ještě čerstvé.

Přemýšlel jsem o srovnání s dnešní dobou. V současnosti hraji s Missing Persons a když jsme během covidové krize začali hrát opět pro lidi, bylo to určitým způsobem ještě divnější než tehdy v roce 2001. Lidé měli obavy, vedle koho stojí, kdo si kýchne a tak podobně, bylo to velmi zvláštní. Myslím, že tenkrát se lidé s hudbou snadněji uvolnili. Nemyslím si, že publikum myslelo na to, co se stalo. A to je na muzice a živých koncertech skvělá věc dodá ti schopnost překonat tragédii, nejen národní, ale dokonce i osobní. My byli nadšeni, že můžeme hrát.

Setlist obsahuje osmnáct písní. Podle čeho jste jej sestavovali? 

Byl to velmi dobrý mix skladeb ze všech našich alb. Zahrnuli jsme písničky, které lidé dobře znají, ale taky věci jako je Harder On You, jíž jsem spoluautorem. Přinesl jsem ten song na jednu frekvenci s Dougem a Bertonem a rozhodli jsme se, že ho natočíme. Tahle píseň bude i jedním ze singlů vypuštěných ven ještě před vydáním celé desky. Nicméně neměli jsme tehdy tušení, že z toho jednoho dne bude dvojalbum. Jsem rád, že jsme zařadili různorodé písně, což nahrávku dělá zajímavější zvláště pak pro ty, kteří neznají naši historii.

Osm skladeb pochází z vašeho debutového alba, které je sice plné hitů, ale byla to právě píseň My Sharona, která vás proslavila. 

A já myslel, že to byly naše obleky. (smích)

Jak tu píseň vnímáš dnes? Hraješ ji stále rád, nebo už tě přestala bavit?

Kromě The Knack jsem ji hrával se spoustou různých muzikantů. Mám tři děti, které jsou dnes už dospělé, a společně jsme ji také hrávali. Na YouTube můžeš najít pár videí, jak ji s mými dětmi hrajeme s Nelsons. Rád Sharonu poslouchám a rád ji i hraji s různými lidmi. Ta skladba nestárne, slyšel jsem i příšerné verze, stačí kouknout na YouTube. Během korony tady bylo mnoho verzí My Corona, z čehož mi bylo už trochu zle. Já s Bertonem jsme na to udělali parodii Bye, Corona. Ta píseń je pořád parodována, ale myslím si, že imitování je skvělou formou lichocení a já mám dobrý smysl pro humor. Hraní té skladby po celá léta s různými muzikanty z ní dělá významnější záležitost než jen odvařenou písničku, z které by lidi byli znudění. Pokaždé, když ji zahraji, lidé jsou nadšení, což mě dělá šťastným.

Prescott Niles se svou rodinou | Foto: Archiv Prescotta Nilese

Podle mého názoru má My Sharona vše, co má power popová píseň mít, a od začátku muselo být jasné, že to bude hit. Skvělý rytmus, charakteristická basová linka a kytarový riff, chytlavý refrén a samozřejmě úžasné sólo, které je na popovou píseň snad až netypicky dlouhé. 

Zaprvé musím říct, že Berton je jeden z nejlepších, byť neopěvovaných kytaristů. Jeho hra je fantastická. Vědí to všichni, kdo slyšeli naše desky, zvláště pak naše třetí album Round Trip, které produkoval Jack Douglas. Berton na něm předvádí be-bopová sóla, jazz... Je taky úžasný rockový kytarista. Bertona miluju, jsme stále přátelé a jeho hraní na kytaru je fenomenální, stejně tak jako bylo bubnování Garyho Bruce.

Když to album vyšlo, lidi slyšeli normální verzi Sharony, když ale vyšel singl samostatně, to sólo v něm zkrátili. Bohužel většina televizních show, kterých jsme se následně zúčastňovali, používala tu zkrácenou verzi, takže lidé neměli šanci ono prodloužené sólo slyšet. Dle mě je to jedno z nejnezapomenutelnějších  pokud ne vůbec technicky nejobtížnějších kytarových sól, zvláště tedy pro power popovou kapelu. Doug Fieger byl skvělý zpěvák a textař. Myslím, že tyto dva prvky dodaly The Knack něco zvláštního, vážně. Muzikantství pro mne mělo vždy velký význam.

Je pravda, že bylo sólo nahráno na jeden take?

Víš, lidé nás bohužel často označují jako kapelu jednoho hitu. To se mi hnusí. Občas odpovídám, že přece i Good Girls Don't byla v top 10. Hodně lidí zapomnělo, že to byl také hitový singl. Každopádně spíše než kapela jednoho hitu jsme byli kapela jednoho taku. Základy pro první album jsme v podstatě natočili na první dobrou, občas Doug něco přehrál.

Pracovali jsme s Mikem Chapmanem. Byl pro nás hrdina, protože se podílel na tolika skvělých písních, ať už se Slade nebo Suzi Quatro. Mike byl také jediný, kdo řekl, že My Sharona bude hit číslo jedna. Když jsme pracovali na našem albu, produkoval současně ještě Blondie. My desku dokončili a Blondie ještě pořád pokračovali. (smích) Byli jsme rychlí. Nahráli jsme My Sharona a Mike povídá: „Fajn, chlapi, máme to, jdeme dál.“ Nechápali jsme a on vysvětloval: „To je ono, je to svěží, je to živé, tohle použijeme.“ Jiný producent by po nás možná chtěl dalších deset verzí. Mike Chapman věděl, co zní dobře, aby to nebylo zbytečně přeprodukované.

Po třetím albu Round Trip, které nemělo příliš vysoké prodeje, jste si dali na nějaký čas pauzu. Album to vůbec není špatné a písničky na něm rozhodně nejsou slabé, i když je pravda, že mnohé z nich jsou jiné než ty na vašem debutu.

Ano, máš pravdu. Musím říct, že Jack Douglas, který album produkoval, nejenže byl skvělým člověkem, ale nahrávání s námi si užil, protože jsme opět pracovali velmi rychle. Myslím, že tohle album nejlépe reprezentuje naši muzikálnost. Písně jsou skvěle napsané, když si ale poslechneš skladby jako Africa nebo Lil' Cals Big Mistake, tak v podstatě hrajeme jazz fusion! Pak tam jsou samozřejmě písně jako Boys Go Crazy nebo Another Lousy Day In Paradise, což jsou pro změnu skvělé pop songy. Je to mé oblíbené album, hned vedle Get The Knack. Zachycuje rozmanitost kapely.

Svou hudební kariéru jsi začal ještě před The Knack, když jsi hrál s Velvertem Turnerem a nahrál s ním jeho debutové album. Jak na tuto spolupráci vzpomínáš?

V Brooklynu, kde jsem vyrůstal, jsem hrával v bluesové kapele. Hrál jsem teprve krátce, ale miloval jsem blues a byl to pro mne skvělý způsob, jak začít. Mými idoly byli James Jamerson z Motown Records, McCartney a John Entwistle z The Who. Miloval jsem i Cream a Jimiho Hendrixe.

No, a jednou přišel Velvert na konkurz na hlavního zpěváka. Způsobem, jakým se oblíkal, vypadal trochu jako Jimi, i když byl vyšší. Poté, co zazpíval, jsem se ho zeptal, kde sehnal ty hadry, že takové jsem v Brooklynu ještě neviděl. A on mi pověděl, že zná Jimiho osobně. A já na to: „Děláš si srandu? Napadlo mne, že spolu někdy můžeme někam zajít.

A asi o rok později mi Velvert zavolal a šli jsme se kouknout na Jimiho koncert. To bylo v roce 1968. Velvert mě pak vzal na oslavu Jimiho pětadvacátých narozenin v klubu Cheetah na Manhattanu. Jelikož Velvert Jimiho znal, měl jsem možnost ho vidět minimálně pětkrát, včetně Woodstocku. Jenže pokaždé, když jsem ho potkal, neřekl jsem ani slovo, protože jsem byl zaskočený. Jimi byl ale skvělý chlapík, změnil všechno. Byl skvělý kytarista, performer a skladatel. O mnoho let později jsme si uvědomili, že jeho texty byly něčím zvláštní.

Když umřel, byl jsem v Kalifornii, ale vrátil jsem se do New Yorku, protože lidé mysleli, že Velvert bude dalším Jimim. Měl smlouvu s Michaelem Langem, promotérem Woodstocku, který rozjížděl nový label, a my byli první podepsanou kapelou. Jeli jsme do Kalifornie nahrát album, ale bohužel, když lidé očekávají, že budeš druhým Hendrixem, tak druhým Hendrixem prostě nebudeš.

Když album vyšlo, nic moc se nestalo. Ale o pár let později jej znovu vydali v Německu, v Anglii a vyhledávali ho noví lidé. Myslím, že to album obstálo ve zkoušce časem. Měl jsem možnost na něj napsat pár songů. Lidé si kvůli vokálům stejně pořád myslí, že je to Jimi Hendrix. Já tu desku ale mám rád a jsem potěšen, že o ní můžu mluvit.

Můj dobrý přítel Harvey Kubernik nedávno napsal knihu s názvem Voodoo Chile. Zmiňuje tam Velverta a dělal se mnou rozhovor, kde jsem svá setkání s Jimim a hraní s Velvertem popisoval. Je to skvělá kniha  jestli se někdo o téma zajímá, tak se po ní koukněte.

Nějakou dobu jsi také žil v Londýně. S kým konkrétně jsi tam hrál?

Po Velvertovi jsem hrál s Arthurem Lee. Odehrál jsem s ním nějakou TV show a odjel pro změnu hrát do Bostonu, kde v té době začínali Aerosmith. Žil jsem v Bostonu pár měsíců a pak se mi naskytla příležitost jet do Anglie hrát s mým kamarádem Jeffreym. Udělali jsme tam nějaké demo, bylo to glamové období a přicházelo také hodně reggae. Trávil jsem celou dobu ve Speakasy a byly to skvělé časy, užil jsem si to. Jenže kapela neuspěla, a tak jsem se v roce 1975 vrátil do Států.

V té době jsi také potkal Bruce Garyho?

V době, kdy jsme hrávali v Londýně, jsme zajeli do L.A. abychom vyzkoušeli různé bubeníky. Bubeník, kterého jsme měli v Anglii, byl Skot, ale brzy najel na heroin, takže jsme si museli najít nového. Zkoušeli jsme Bruce Garyho a taky v New Yorku jistého Marca Bella, který je znám pro své pozdější angažmá v Ramones jako Marky Ramone. Rozhodli jsme se pro Bruce Garyho, který hrál v té době i s Jackem Brucem.

Dopadlo to tak, že má kapela v Anglii se rozpadla, já to říkal Brucovi a ten mi sehnal letenku zpátky do L.A., abych se připojil k jeho kapele, která měla dělat předkapelu na turné Johna Maylla. Když jsem se ale do L.A. vrátil, ta kapela se rozpadla a Bruce odletěl do Anglie, aby hrál s Jackem Brucem a Mickem Taylorem. (smích) Takže jsme nedostali šanci si spolu zahrát.

Až jednoho dne v roce 1978 mi Bruce zavolal, že má novou kapelu s Bertonem a Dougem a shánějí basáka, co vypadá jako Paul McCartney a hraje jako John Entwistle. A to jsem byl já! (smích) Dali jsme si zkoušku a já věděl, že je to kapela, se kterou chci hrát. Konečně jsem měl možnost si s Brucem zahrát. A já mu za to děkuji do nebe, ať je kdekoliv.

Bruce Gary a Prescott Niles | Foto: Archiv

V 80. letech se ti naskytla možnost spolupracovat s Georgem Harrisonem na soundtracku k filmu Shanghai Surprise, v němž hrála Madonna a Sean Penn. Ten film nebyl příliš úspěšný, ale zřejmě to pro tebe bylo nezapomenutelné setkání a spolupráce, mám pravdu?

Bylo to nádherné. Polehčující pro mne bylo, že během svého pobytu v Anglii v 70. letech jsem se seznámil s různými lidmi  mimo jiné s Rose, ženou Micka Taylora. Představila mě v Londýně zajímavým osobnostem, které bych v životě možná ani nepotkal. Skrze Rose jsem začal randit se sekretářkou z kanceláře Dereka Taylora, což byl tiskový mluvčí George Harrisona a stejně tak i Beatles. Chodili jsme do jednoho soukromého klubu a můžu vlastně říci, že ještě před tím, než jsem s Georgem Harrisonem nahrával, tančil jsem s ním na parketu – tam jsem ho poprvé potkal.

Až o několik let později, v osmdesátých letech, mi zavolal jeden producent, abych se dostavil na domluvenou nahrávací frekvenci s tím, že mi nemůže říct pro koho to je, a abych se na nic jiného neptal. Jel jsem tam, aniž bych měl tušení, že to bude nahrávání s Georgem Harrisonem. To, že jsem George už v minulosti potkal, to celé trochu ulehčovalo, ale i tak jsem byl šíleně nervózní. Skvělé ale bylo, že George znal The Knack, líbila se mu naše deska a tak. Tam se ledy prolomily. Nebyl jsem pro něj jen nějaký kluk, kterého potkal v Londýně, ale byl jsem přinejmenším respektovaný umělec. Hned to tedy pro mne bylo jednodušší.

Měl jsem dokonce jet do Londýna natočit s Georgem celé album, ale onen producent, který mě k němu přivedl, byl propuštěn, protože George potkal Jeffa Lynnea a najal si ho, aby spolu tu desku udělali. Opravdu si vážím těch dnů, které jsem s nim mohl strávit.

Při hře na baskytaru používáš palcová trsátka. Kdy jsi zjistil, že jsou pro tvou hru nejlepší?

Baskytaristi, které obdivuji, hrají jak prsty, tak i trsátkem. John Entwistle používal obojí. Miloval jsem, když hrál trsátkem jen v některých skladbách, i jeho hra prsty byla neuvěřitelná. Jack Bruce byl skvělý, mým hrdinou byl i Chris Squire  miluju Yes. Měl jsem rád zvuk trsátka i prstů.

S The Knack jsme hrávali rychlé osminy a já pro to potřeboval použít techniku palm mute. Rád jsem ale v některých částech skladby hrál také prsty, protože to zní jinak. Začal jsem tedy používat velké palcové trsátko. Uvědomil jsem si, že když bude pevně na prstu a nespadne, můžu zároveň tlumit struny i hrát trsátkem a pak plynule přejít na prsty. Nevím o nikom jiném kromě sebe, kdo takhle hrál. Stalo se to součástí mého stylu a nemusím se bát, že by mi trsátko spadlo. Stále tak hraju a divím se, že toho nevyužívá více basáku. Díky, že sis toho všiml, to oceňuji.

V dobách The Knack jsi hrál na baskytary Guild a Rickenbacker. Jaké používáš dnes? Vyzkoušel sis během své kariéry hodně značek, nebo moc neexperimentuješ?

V New Yorku jsem měl to štěstí, že jsem v zastavárně sehnal Fender Precision 62 asi za devadesát dolarů. To bylo v roce 1969. Je to svatý grál mezi baskytarami a mám ji dodnes. Když jsem byl s The Knack, měl jsem také Rickenbackera a Gibson Thunderbird.

Jednou jsme hráli koncert v L.A. a majitel klubu mi říká, že má nějakou basu, co mi chce ukázat, jestli bych prý neměl zájem ji koupit. Říkal jsem si, jestli není kradená nebo tak něco. Byla to baskytara Guild a já ji od něj nakonec koupil za sto dolarů. Hrával jsem přes kytarový zesilovač od Marshallu, protože když máš k tomu 4x12, dodá ti to větší razanci. Guild pro tohle byla ta pravá basa. Na Get The Knack hraju převážně na ni.

Ve skladbě That's What The Little Girls Do hraju na Hofnerku, kterou taky stále mám. V Oh Tara a Lucinda hraji na Rickenbackera. Svou sbírku i nadále rozšiřuju. Nějakou dobu mě sponzorovala Fodera. Myslím, že mají úžasné basy. Jednu jsem si koupil, posléze jsem se s lidmi z Fodery seznámil a oni mi udělali mou vlastní, podle mého gusta.

Měl jsem rád i Warwick baskytary, mám Ibanez a také baskytaru Kubicki, o které si asi neslyšel. Mají tu možnost, že se takovým malým systémem na krku můžeš přeladit z E do D. To se mi líbí. Mám také baskytaru Vox, jakou měl Bill Wyman.

Během let jsem nasbíral různé baskytary, z nichž každá má svůj specifický zvuk. S Missing Persons teď používám hlavně Fodery. Jsem všestranný. Pokud jde o struny, mám rád kulaté vinutí. Nějakou dobu mě sponzorovali Rotosound. Mám rád, když struny drnčí, ale záleží na tom, pro jakou příležitost je potřebuji. Většinou dávám medium 45-105. Když chci ale dosáhnout zvuku Jamese Jamersona, nasadím struny s plochým vinutím.

Na čem v současné době pracuješ? 

Rád hrávám s Garym Myrickem, který míval kapelu Gary Myrick & The Figures, s níž měl několik hitů v 80. letech. Často pracuji s Missing Persons, s nimi mě čekají zajímavé koncerty včetně vystoupení na akci Good Bye Cruel World v květnu, kde budou například Blondie a spousta dalších kapel.

Dále hraju s mladým umělcem zvaným Rocky Kramer. Je to kytarový virtuoz původem z Norska, ale dnes žijící v Los Angeles. Objeví se nyní i v jednom filmu, dále s ním budu hrát na jeho druhé desce a pojedu s ním pár koncertů. Je to mladší chlapík, má venku jedno album a jeho texty jsou opravdu dobré. Není to typický metal nebo progresivní rock. Hraji s ním rád, protože je mladší, má jiné publikum a já sám si taky užívám hraní různých stylů.

Prescott Niles | Foto: archiv Dale Bozzio a Prescott Niles (Missing Persons) | Foto: archiv Doug Fieger a Prescott Niles (The Knack) | Foto: archiv
Tagy The Knack Prescott Niles Missing Persons interview rozhovor

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.

Petr Adamík
V roce 1999 jsem spoluzakládal punk'n'rollovou kapelu Degradace, se kterou to táhnu dodnes. Již několik let pracuji v hudebninách Hudební Svět a před nějakým časem jsem se ke všemu rozhodl, že bych chtěl o muzice i psát (Rock…
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY