Přejít k hlavnímu obsahu
České rockové písničkářství a kotlíkářství nás baví obalovat dalšími nemoderními styly | Foto: archiv kapely
České rockové písničkářství a kotlíkářství nás baví obalovat dalšími nemoderními styly | Foto: archiv kapely
Jakub Rosák - Po, 02.11.2020 - 17:45

Písničky z vlhkýho sklepa jako životní konstanta

Před pár dny jsme s Kapitány Průmyslu vydali EP Vlaky, takovou čtvrthodinovou poctu letní atmosféře pokročilého mládí, kdy si pořád ještě s klukama do vlaku kupujete braníky a cvičně balíváte holky na to, jak jste nekonvenční, ale doma na vás už čeká vaše žena (která ví, že když se kluci nekoukaj, tak už pijete leda dobře natočenou plzínku) a plná e-mailová schránka.

Točili jsme ho na konci první vlnky v malované podkrkonošské chaloupce studia Aluna producenta a zvukaře Kamila Dandy a jako vždycky, když vzniká něco nového, měli jsme v přilehlé putyce plno geniálních plánů a uměleckých vizí. Skoro žádná z nich se sice (částečně i kvůli pandemii) nenaplnila, ale stejně jsme na začátku druhého lock-downu nové EP vesele poslali na výlet kolem českých hudebních rybníčků, pustili se do dalšího skládání a vkročili tak do osmého roku kapely.

Má to svoje výhody být Kapitán Průmyslu, jak bystrý čtenář již jistě pochytil, nejsme totiž kapitáni průmyslu hudebního, nýbrž lékařského, dopravního, poradenského a plynařského. A bigbít děláme prostě pro radost. Tohle diametrálně různé profesní/studijní zaměření nám vlastně od začátku dává určitou volnost. Bylo nám plus mínus dvacet, když jsme ve stejném sklepě, kde zkoušíme teď (jen tenkrát byl obklopen ruinami zašlé industriální slávy podniku Rustonka, zatímco teď je obklopen neméně krásnýma kancelářema) začali skládat první písničky s konceptem být „něco jako hospodská kapela s autorskou tvorbou a českými texty, co nejsou úplně debilní“. Tou dobou jsme všichni už měli za sebou první kapely a nechtěli jsme se zbytečně stresovat tím, v jakém klubu musíme do roka hrát, kdy natočit album a kdy budeme předskakovat první vyhořelé zahraniční hvězdě na pátém rozlučkovém turné.

Kolem nás byla tenkrát spousta extrémně nadaných lidí a kapel, zněly uhrančivě, dravě, moderně, funky nebo měly břitký humor a divokou show. Všechny se rozpadly zhruba při prvním zjištění, že sice jednou naplnily kámošema xt3ku (pro ne-pamětníky – dnešní klub „Fatal“ na Žižkově) po strop a zahráli si na několika menších fesťácích, ale ta vyprodaná Lucerna je furt v nedohlednu. A začali se navzájem obviňovat a cítit ublíženě. My jsme v tom sklepě dál skládali písničky, natáčeli dema a první dvě EP s tématikou továren, co kvílí a nikdy se nezastaví, hráli koncerty po pražských pajzlech, jezdili na soustředění a buskovali na zámeckých schodech.

Nerozpadli jsme se ani když (krátce po tom, co jsme v roce 2017 natočili první desku Každej míří do kytek) kytaristu Lukáše přestalo bavit hrát na klávesy, mě přestalo bavit tahat všude kromě elektrické kytary i akustiku a bubeníka Ambrosia přestalo bavit hrát písničky pro holky (kterým se naše první EPčka a Lukášovy klávesy dost líbily a chodily ve slušných počtech na koncerty). Holt jsme nakoupili krabičky, naučili se hrát trošku víc post-rock, objevili jsme jiné takty než 3/4 nebo 4/4 a dynamiku postavili na první místo. Ke každé skladbě také točíme DIY projekce, které publiku zpříjemní instrumentální pasáže a mně díky moderní výkonné projekční technice, která mi hodinu svítí přímo do očí dává pocit, že jsem ve Wembley a ne v Dejvické Klubovně.

Na následujících EP Tramvaje (2019) a Vlaky (2020) nás dnes vidím jako kapelu, která má základy v českém rockovém písničkářství a kotlíkářství, ale baví ji to obalovat dalšími nemoderními styly – udělat z post-rockového bridge hlavní část jinak celkem melodické písničky (Přívozy), šansonovat bez refrénu nad stále se opakující linkou kytary (Žetony) nebo vložit do čistě folkové písničky divnopasáž, snoubící King Crimson, špatný rap a Kabáty (Vlaky II).

Jeden nejmenovaný a dneska úspěšný herec a rapper Kapitány před pár lety zhodnotil jako „takovýto upřímný havlistický baťůžkářství“. Doufám, že v tom sklepě na hranici Karlína a Libně vznikne ještě hodně baťůžkářského materiálu a že se nám jej podaří prezentovat i více lidem mimo naši sociální bublinu a zahrát si třeba jednou na fakt velký akci. Jakkoliv ale upřímně obdivuju všechny kapely, které se komerčně prosadily bez ústupků v tvorbě (Zrní, Hentai Corporation, Houpací Koně nebo třeba Květy), jsem rád, že i když se to nepodaří, na muziku kvůli tomu určitě nezanevřu a dál budu spokojeně zpívat naše písničky ve sklepě hospody Nad Viktorkou.

Tagy komunita Kapitáni Průmyslu
Kytarista a zpěvák Kapitánů Průmyslu
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY