Přejít k hlavnímu obsahu
Že jsem farář neznamená, že bych měl být programově pozitivnější a optimističtější, říká Petr Wagner | Foto: Richard Hodonický
Že jsem farář neznamená, že bych měl být programově pozitivnější a optimističtější, říká Petr Wagner | Foto: Richard Hodonický
Matěj Kolář - Čt, 25.03.2021 - 08:00

Petr Wagner: V hudbě nemám potřebu agitovat

Ve své osobě Petr Wagner prolíná několik profesí i životních směrů. V prvé řadě je to farář Československé církve husitské, vedle toho je to ale frontman rockové kapely Safenat Paneach a moderuje pořady Hergot! a Špína na Radiu Wave. Bavili jsme se o tom, jak se spolu mísí spiritualita s hudbou nebo v čem jsou mu duchovně blízké punové a DIY labely. Řeč padla taky na zhudebňování básní Jirouse, Skácela nebo Zahradníčka nebo na duchovno, které s sebou hudba přináší. Rozhovor vychází jako první díl seriálu Modli se a hraj, který se bude věnovat duchovním v hudbě a hudebníkům v duchovnu.

Na festivalu v česko-polských Pelhřimovech jsi otevíral den svou bohoslužbou slova a bezprostředně po ní jsi nastartoval koncert se svou kapelou. Děláš to tak běžně?

Zrovna tohle byl nápad organizátorů festivalu. Mně samozřejmě nevadilo, že jsem mohl nechat prolnout role faráře a zpěváka. Byla to výzva. Jediný případ, kdy po výkonu duchovenského povolání hned následuje muzika, jsou svatby. Na Pelhřimovech to ale sedlo. Byl to exemplární příklad toho, že spiritualita a hudba jsou v mém životě fakt spojené. Byl to pravdivý obraz toho, jak to mám. Bodejť by ne, když je to festival, který má hlavní stage v kostele.

Co pro tebe znamená propojování hudby a duchovního povolání?

Hudby v duchovenském povolání je opravdu dost, hlavně když se člověk pohybuje v církvi, kde pracuju já. Třeba při nedělních katolických mších se zpívá, ale s námi se to pořád nedá srovnávat. My zpíváme opravdu hodně. Kontakt s hudbou mám tak pořád. I na naší fakultě byl předmět, který se věnoval čistě kultivaci liturgického zpěvu. Propojení hudby a spirituality je tak pro mě docela přirozené.

Petr Wagner | Foto: Barbora Linková, Radio Wave

V pořadu Špína na Radiu Wave se jako moderátor věnuješ různým DIY a tvrdým žánrům. Jak se taková hudba pojila s tvým spirituálním směřováním?

Jsem z rodiny, kde jsme měli asi od mých pěti let křesťanskou výchovu, a s tím byla spojená i muzika. Máma ale pořád poslouchala hudbu z pozdních šedesátek a začátku sedmdesátek, takže to na mě mělo permanentní vliv. Jeden čas jsme strávili v takové mladé evangelikální církvi. Shromáždění tam byla hodně divoká a nebáli se tam hudby. Na druhou stranu se hodně vyhraňovala proti rock’n’rollu, kvůli tomu třeba lidi hromadně vyhazovali desky – já sám jsem asi v šestnácti vyhodil skoro všechny. Máma si svoje desky chránila a díky tomu s náma hudba pořád zůstávala.

Časem jsem se dostal do specifické křesťanské bubliny a díky tomu jsem se začal zajímat o to, co za muziku dělají lidé podobného vyznání. Začal jsem se vrtat v contemporary christian music. To bylo v devadesátkách a v té době to byla ještě zábavná hudební disciplína. Na scéně působila hromada malých labelů s takovým spíš punkovým přístupem a spousta tehdejších kapel je poslouchatelná i dneska. Oproti tomu dnes má v sobě CCM napumpovaných neuvěřitelně moc peněz, ale poslouchat se z toho nedá skoro nic. Je to svět sám pro sebe a největší produkce je takzvaná worship music – to jsou věci, co se hrajou na evangelikálních shromážděních a je to úplně bezpohlavní pop s kytarkama, které znějí jako čtyřikrát vyvařené U2 a všichni to dělají úplně stejně. V devadesátkách se ale našlo plno alternativních a experimentálních věcí, které by se dneska už asi nedostaly ven na světlo. Vzniklo taky plno zajímavého metalu a dalších extrémnějších stylů. Já sám jsem se k tvrdší hudbě dostal paradoxně přes křesťanskou scénu.

Měly na tebe v té době vliv i nějaké „světské“ desky?

Možná je to tím, že už jsem boomer, ale vnímám taky to, že pro mou generaci byla obecně hudba důležitá součást světa a součást toho, jak jsme se vztahovali ke společnosti. Bylo mi patnáct, když vyšlo Nevermind a podobně mi bylo, když vyšly první stěžejní věci od Psích vojáků. Taky jsem byl na střední asi jediný exot, co poslouchal taky shoegaze a šedesátky. Náhodná návštěva koncertu Lyssy v Modrý vopici na konci devadesátek mě pak automaticky nasměrovala taky k noiserocku,  punku bez alko smradu, malým labelům a lidem, kteří se snažili o vytvoření světa ve světě s vlastní etikou a DIY postupy. Proto jsou mi ti lidi taky milí nějak duchovně. Neumím si představit, že je někdo spjatý třeba s muzikou kapely Kryštof a podle toho se orientuje v životě (smích).

Aktuálně je prakticky všechno včetně kostelů, sborů a modliteben zavřené. Myslíš, že teď může v cestě k víře víc pomáhat i hudba? Může něco zprostředkovat?

Určitě! Hudba s sebou tradičně nese velké pole pro přenos duchovní hodnoty a sama pak může vést k něčemu hlubšímu – rozjímání nebo i modlitbě. Problém je v tom, když se nedá provozovat v lidském kontaktu. Sám prakticky vůbec nesleduju streamované koncerty a nebaví mě se dívat na živáky, protože mi v tom něco citelného chybí. Když má mít hudba nějaké intimní využití – třeba pro malou skupinu lidí při modlitbách – tak se online vůbec dělat nedá, tam to prostě nefunguje. A třeba zpívaná bohoslužba s kompletní liturgií dělaná online mi přijde jako úplné psycho.

Zpíváš v rockové kapele, jsi potetovaný, zabýváš se tvrdou muzikou – to není úplně typický obraz faráře. Jak na to reagovali lidé ve tvém sboru?

Specifikum našeho sboru je to, že mezi sebou nemáme moc formální vztahy, všichni jsme spíš kamarádi než členové církve. Když jsem sem na konci roku 2003 přišel na praxi, tak byl místní sbor prakticky vymřelý. Na bohoslužby chodilo pravidelně pět babiček a dvě rodiny, které chodily občas. Nebylo co ztratit. Časem se tu utvořilo malé společenství několika rodin, které vůbec nemají rodinné zázemí v Československé církvi. Mohli jsme tak začít s čistým stolem. Kromě základních věcí, jako je typická husitská liturgie, specifická práce s Písmem a správní záležitosti, jsme se nemuseli vázat na žádný zvykový režim, na který často narážejí mladí faráři. Nikdy jsme nemuseli řešit, že třicet let se to tu nějak dělalo, a teď se to rozhodně nebude dělat jinak. Dokonce i ty babičky, byly vzácně tolerantní a hrozně v pohodě. Myšlením byly mnohem mladší než ročníkem. Byly tak myšlenkově otevřené, že by mohly být příkladem pro plno lidí ve středním věku. Jedna mi po každé bohoslužbě dávala zpětnou vazbu, zajímala se, a když ji přišlo něco kontroverzního, tak ptala na to, jak jsem to myslel.

Já v takových nepovrchních vztazích vidím budoucnost pro řadu církví. Takový osobní vztah mezi sebou lidi nenavážou, když je jich sto. Sám Ježíš – mimo to, že žádnou církev nezaložil – tak měl kolem sebe v nejbližším okruhu jen dvanáct lidí – kromě toho, že je to symbolické číslo, je to taky počet, ve kterém člověk dokáže každého plně vnímat.

Vaše kapela se jmenuje Safenat Paneach. Jeden z možných překladů těch slov je ten, který odkrývá skryté věci. Myslíš, že se vám to odkrývání daří?

Ten pojem je z Genesis, už tam je, ale odněkud převzatý, a ještě asi zkomolený – nejspíš pochází ze staroegyptštiny a váže se k příběhu Josefa. Zní to ale trochu přifoukle, možná jsme to s tím názvem neměli přehánět (smích). V kapele se pořád shodujem, že je to ten nejblbější název, který jsme si mohli vybrat, ale už se to s náma vleče. To se ale stalo hodně muzikantům…

Zhudebňujete Jirouse, Zahradníčka nebo Skácela. Stalo se ti někdy, že jsi právě přes hudbu objevil nový význam jejich slov?

Určitě se stalo, že jsme nový význam jejich slovům dali my naším zpracováním. U Jirouse a Zahradníčka jsou to vězeňské básně. Nikdo z kapely tak komplikovaný život neměl a bylo by dost troufalý si myslet, že u toho prožíváme stejnou emoci jako oni. Hodnotu jsme viděli v tom, že dáme jejich básničkám nový život a možná se pak dostanou k jiným lidem. Nejlepší, co se může stát, je, že se přes naši desku někdo dostane k tomu, že si půjde koupit Jirousovu sbírku. Chceme podpořit, aby se ty věci zase četly, přijde mi to strašně důležité.

Motto vaší druhé desky bylo We can be Jirous just for one day! Jaký pro tebe mají význam Jirousovy verše?

Při vší Jirousově kontroverznosti jsou jeho věci prostě hluboké. Jsou i rozporuplné, stejně jako on byl rozporuplný. Jirous v nich je obrovsky a hluboce duchovní a není přitom tolik náboženský. Člověk u něj cítí nějaký základ i obeznámenost s katolickou tradicí, ale podstatné je, že to jde opravdu z jeho nitra. V něčem takovém na mě stejně působí i Reynek. Ten je navíc spojený i s tamní krajinou a Vysočinou. Pro mě osobně je spiritualita krajiny velká věc, což je daný i tím, že žiju na faře a i teď se můžu kouknout z okna a sledovat ptáky u krmítka a to, jak za chvíli začne jaro.

Jak se ti Jirousovy věci zhudebňují? Mění ti to pohled na jeho slova?

Je jasné, že hudbou a zpěvem nad těmi verši člověk přemýšlí jinak. Jinak si myslím, že songový potenciál je v těch Jirousových básních implicitně přítomný. Aby si básně zapamatoval zpaměti, tak udělal všem docela dost pravidelný rytmus i metrum a dal jim pevný řád. Sloky a refrény se pak z něčeho takového vylupují skoro samy. Když to pak zazní v písničce, tak to hudba může emocionalitou posouvat ještě jinam. Tohle jsme si zkusili na dvou deskách, ale teď už směřujeme někam jinam. Od kapely jsem totiž dostal ultimátum, že musím začít psát sám, jinak se kapela rozpadne (smích).

Pomáhá ti při psaní vlastních textů i to, že jako farář s jazykem dost pracuješ?

To určitě jo. Psát kázání je ale něco jiného. Nejvíc stejně pomáhá číst jinou poezii, poslouchat cizí písničky, přemýšlet nad tím, jak jejich autoři myslí. V tomhle ohledu je docela smutné, že většina textů aktuálních kapel není moc dobrá. Folk zachraňuje Člověk krve a Cermaque, baví mě Květy, OTK, ale v tradičnějším bigbítu je to s výjimkou Povodí Ohře posledních patnáct let prakticky pořád stejně mizerný. Když řeknu, že nejlepší texty v oblasti toho obyčejnýho masovýho bigboše s kytarama má Márdi nebo Petr Fiala, tak to není žádný objev, protože Vypsaná Fixa a Mňága hrajou už od devadesátek. Přijde mi, že Slováci jsou na tom s textama mnohem líp. Měl jsem rád Kolowrat, Živé kvety, líbí se mi textově Katarzia i Korben Dallas. Ale nejvíc se v u textů bavím stejně v hiphopu. Čerpat z toho přímo se asi nedá, ale baví mě Gleb, MC Gey, Násilník, Fvck Cvlt, Edúv syn i kontroverzní věci jako Icy L a Tyler Durden…

Jak v autorských textech pracuješ se zpíváním nebo mluvením o víře a o Bohu? Nebojíš se, že sklouzne k nějaké chvále a worship music?

Já nemám moc potřebu se v tomhle ohledu nějak agitovat, takže se toho nebojím. Mám takovou dost zásadní knihu o spiritualitě v rock’n’rollu – napsal ji Steve Turner a jmenuje se Touha po nebi – píše v ní, že buď může člověk zpívat o světle, anebo může zpívat o tom, co díky tomu světlu vidí. To je podle mě rozdíl mezi chválou a výpovědí.

Mně kluci v kapele naopak vyčítají, že moje texty jsou v něčem mnohem depresivnější než Jirous. A ať to nepřeháním, a jestli bych tam neměl nějakou naději. Ze mě to ale takhle leze. To, že jsem farář přece neznamená, že bych měl být nějak programově pozitivnější a optimističtější než ostatní lidi. Když člověk začne psát opravdicky, tak tomu textu nemůže sám doplňovat nějakou přidanou hodnotu. Při psaní nemůžu mít záměr, že nějak konkrétně oslovím posluchače, a že ho tím textem k něčemu přivedu – to mě nezajímá. Chci si uspořádat myšlenky a nechat z nich vyplynout, co zrovna prožívám. Když se člověk podívá i na žalmy, je vidět, že v introspektivních pasážích, kde se nemluví o Bohu, to jsou spíš depresivní existenciální básničky, které jsou celé obrácené dovnitř. Jsou v nich dlouhé pasáže jen o tom, že je člověku zle. Je to něco, co jde z hloubky ven. A takhle to chci dělat.

Tagy Modli se a hraj Safenat Paneach Petr Wagner
Kytarista, čundrák a student. Až budu velký kluk, naučím se hrát jazz.
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY