Přejít k hlavnímu obsahu
Česko má v zahraničí co nabídnout, je tu spousta neobjevených talentů, říká Petr Blažek | Foto: Lukáš Kozel
Česko má v zahraničí co nabídnout, je tu spousta neobjevených talentů, říká Petr Blažek | Foto: Lukáš Kozel
Tomáš Foltán - St, 10.06.2020 - 07:55

Petr Blažek: Když jsi s kapelou moc velký kamarád, je těžší bouchnout do stolu

V dalším díle minisérie Život hudebního manažera opustíme český hudební rybník, soustředíme se na ambice uspět v zahraničí. Jaké jsou zkušenosti Petra Blažka, majitele hudební agentury 420 Production, známého především jako bývalého manažera a zvukaře kapely MYDY (dříve Mydy Rabycad), předsedy manažerské asociace Music Managers Forum a člena České obce hudební? Kde se dají získat další informace o profesním světě hudby a kdy se vyplatí začít hledat pro kapelu zvukaře? Přečtěte si rozhovor, který vám přinese další vhled do světa českého hudebního managementu. Protože, jak sám Petr říká, je důležité se stále vzdělávat a hledat nové informace.

Být manažer a zvukař zároveň není úplně zvykem. Jaká je tvá cesta k této kombinaci?

Já se hlásil na FAMU, chtěl jsem studovat zvuk. Nicméně jsem se nedostal, a tak jsem začal na FAMU pracovat v televizním studiu, právě jako zvukař. Dělal jsem zvuk k filmům, studentským televizním inscenacím a učil jsem se základům zvukové techniky a zvukového designu. K tomu jsem začal dělat v Divadle Archa, což považuji za největší zvukařskou školu mého života. Naučil jsem se hodně filozofii akcí, protože jsem dělal jak divadelní hry, tak koncerty. Fungovala tam zásada, že se vždy umělcům plnily jejich požadavky a přání, co nejvíc to šlo. To bylo tenkrát dost výjimečné, řekl bych, že ani v dnešní době to není zvykem úplně všude. Archa byla jiná. Spokojený umělec se rovnal vydařené akci. A navíc divadlo bylo už tenkrát na vysoké technické úrovni, takže jsem pracoval s kvalitní zvukovou technikou.

Získal si v tom období i nějaké zkušenosti s festivaly?

Dva roky jsem jezdil s jednou rental firmou po festivalech a řešil jsem zvukové zabezpečení akcí. Tehdy člověk dělal úplně všechno; nosil, stavěl, zvučil třeba osm kapel, a pak to celé zase boural a balil, odvezl a vybalil ve skladu. Navíc jeden z těch roků celé léto propršelo, takže všude bylo bahno, mokro a chladno. Člověk rychle poznal, jak tvrdý to může být. Nakonec jsem se na většinu věcí vykašlal a začal jsem jezdit s kapelami jako jejich zvukař. Na to období mám skvělé vzpomínky, zvučil jsem třeba Nightwork, a to byla jízda.

Kdy se stal ten přerod ze zvukaře na manažera?

To jsem pracoval s BeatBurger Bandem. Časem jsem zjistil, že jejich manažer toho moc nedělá a většinu věcí obstarávám já, tak jsem říkal, že to rovnou můžu dělat místo něj. A tak se i stalo.

Petr své kapely i zvučí. / Foto: Lukáš Kozel

Pokud se nemýlím, tak to jsou beatboxeři, hip hop…

No právě, to byla velká příležitost učit se novým věcem. Došlo to tak daleko, že si mě zvali na mistrovství světa v beatboxu do Berlína, protože se o mně vědělo, že jsem dobrý zvukař na tenhle styl hudby. Ta světová komunita není tak velká, rychle se to rozneslo. Objeli jsme celý svět, v Americe jsme nahráli desku ve spolupráci s Jarou Cossigou (český beatboxer, moderátor, trojnásobný mistr ČR a vicemistr světa v týmovém beatboxu s jeho BeatBurger Band, pozn. autora) a undergroundovými rappery z New Yorku. Dodnes jsme v kontaktu, většina z nich stále dělá hip hop divadlo. První takovou show v Česku jsem uspořádal já, právě v Arše. Problém byl, že to tehdy nikdo neznal a na akci přišlo asi jen sto lidí, takže jsem dost prodělal. Vzpomínám, že ještě dva roky jsem si to v divadle odpracovával.

To musela být krutá rána a zkušenost.

Možná, ale já jsem srdcař. Musí se mi to líbit. Koukám, jestli je to obohacující pro lidi, na peníze se dívám až na druhém místě. Teď, v pozdějším věku a s rodinou, už k tomu přihlížím víc, ale pořád nepracuji na věcech a s lidmi, kteří mi nic neříkají a nesouhlasím s tím.

Když jsi začínal jako zvukař a zažil si první zkušenost s manažerstvím u BeatBurger Bandu, jak si tehdy, a vlastně i teď, viděl dobrého manažera? Co by měl splňovat?

Hudební manažer je kombinace několika povolání nebo vlastností najednou. V první řadě musí rozumět hudbě. Pak musí být obchodník, u nás v Česku je zvykem dělat management i booking najednou. Taky by měl být empatický a mít nějaké psychologické znalosti, protože práce s umělci je velice specifická věc. Donutit je k něčemu bývá často problém. Někdo je hudební génius, ale v životě naprosto nepoužitelný. Pak jsou i doplňující vlastnosti, které jsem získal díky dalším profesím. Zvukař, bedňák…

Ty si dělal zvlášť bedňáka, mimo už zmíněné zkušenosti na festivalech?

Ano, v devadesátých letech jsem jako student začínal na tom, že jsem byl bedňák. Tak se mi podařilo pracovat na koncertu Rolling Stones, Pink Floydů, Aerosmith a dalších. Viděl jsem, jak to vypadá na světové úrovni, zažil jsem ty napěchované kamiony technikou.

Co ještě by měl manažer znát?

Je fajn mít elementární znalost PR, vědět, jak fungují média a jaké jsou možnosti. Doba je rychlá, hodně se teď jede na sociálních sítích. Čím lepší profil a víc sledujících, tím větší oblíbenost, navíc bez ohledu na hudební kvalitu. Nesmím zapomenout na komunikativnost. Manažer by měl být schopen navazovat nové kontakty, bavit se s lidmi. Rozvíjí to obchodní schopnosti. Díky svým kontaktům se mi pak podařilo dostat MYDY do zahraničí.

Petr Blažek na Crossroads | Foto Crossroads

Když opomenu znalost techniky a zvuku, co si se musel ty sám naučit?

Já se učím pořád, nemyslím si a doufám, že si ani nezačnu o sobě myslet, že vím všechno. Zvlášť v dnešní rychlé době je důležité si udržovat přehled a doplňovat si nové informace. Manažera dělám patnáct let, někdy kolem roku 2010 jsem si vytvořil účet na Facebooku a začal jsem řešit sociální sítě. Stejně tak na začátku své manažerské kariéry jsme jeli na CDčkách, teď fungují streamovací platformy a jejich propojení s reklamou. Pořád jezdím na hudební konference, i na ty světové, a účastním se různých panelových diskusí. I když si myslím, že nějaké téma je mi už známé, tak vždy objevím něco nového.

Jak jsou na tom hudební konference u nás?

My máme v České republice dvě, Nouvelle Prague a Crossroads Ostrava. Jezdím na obě, ať už jako návštěvník, panelista nebo účinkující. Nicméně ta situace se za posledních pár let významně zlepšila, objevují se nové konference a showcase festivaly, i na světové nebo evropské úrovni. Okolo nás máme třeba Waves Vienna, Reeperbahn v Německu, Eurosonic… Kromě toho jsme s kolegy založili Music Managers Forum (zkráceně MMF, pozn. autora) v roce 2018. Je to asociace manažerů, booking agentů a self-manažerů, která spadá pod celosvětovou organizaci IMMF. Snažíme se to rozjet ve velkém, organizujeme workshopy a vytváříme síť kontaktů a kolegů, kteří si mohou předávat zkušenosti. Nemám pocit, že je v Česku dostatek informací o této profesi. Je pár možností studovat na vysokých školách, ale vidím to spíš jako teoretickou přípravku. Nejvíc se ale naučíš, když se vrhneš na praxi a zažiješ to na vlastní kůži.

Pro koho jsou workshopy a vámi pořádané akce určené?

Primárně pro členy MMF. Pro členství u nás nejsou žádné nedosažitelné podmínky. Musíš být ale manažer, booking agent nebo už zmíněný self-manager. To je třeba i muzikant, který řídí vlastní kapelu. Bereme každého, kdo se tomu věnuje, na jakékoliv úrovni. Platí se malý členský poplatek, abychom mohli financovat naši činnost. Nejsme příspěvkovou organizací žádného ministerstva, chceme být nezávislí. Workshopy ale chystáme se zaměřením jak na začátečníky v oboru, tak na ty pokročilé a profesionály. Ale jak říkám, nikdo učený z nebe nespadl a je potřeba se dál rozvíjet, vidím to sám na sobě.

Co dalšího s MMF podnikáte?

Máme řadu dalších aktivit, které najdeš na našem webu www.hudebnimanazeri.cz. Aktuálně se hlavně snažíme pomoci skomírající hudební scéně kvůli koronavirové krizi, která na ní bude mít vliv ještě dlouho. Odhaduji, že se scéna nějak vzpamatuje nejdřív v létě příštího roku. Spojili jsme se proto s ostatními hudebními asociacemi, což se tady zatím nikdy nestalo, a jednáme s Ministerstvem kultury, průmyslu a obchodu a dalšími orgány o pomoci hudebnímu sektoru. Založili jsme společně Českou obec hudební a v jejím rámci udělali výzvu Za živou hudbu, kterou si může každý přečíst, a také podpořit podpisem na webu www.zazivouhudbu.cz.

Co je cílem výzvy?

Navrhujeme rychlá ale také dlouhodobá opatření, protože na kulturu tahle krize dopadla nejvíc a moc se o tom nemluví. Celý hudební sektor je totiž prakticky nezmapovaný, protože se o to za posledních 30 let nikdo nepokusil. Takže politici netuší, kolik v něm pracuje lidí, jaké peníze přináší do ekonomiky státu, a tím pádem, jaké tahle krize může mít nedozírné následky. A protože kultura tvoří identitu země, je důležité, abychom se jí pokusili zase vzkřísit. Naštěstí politici s námi komunikují. Doufejme, že jen neslibují, ale hudební scéně a kultuře obecně také pomůžou.

Petr své kapely i zvučí. / Foto: Lukáš Kozel

Má být manažer v rámci kapely vidět?

To je zajímavá otázka, protože já u MYDY vidět byl. Ale to je daný tím, že jsem kapelu zvučil, zpíval a do toho tančil za zvukařským pultem. Myslím, že je to individuální, ale většina manažerů si vybrala svou profesi, protože nechtějí být vidět. Já si ale koncerty užívám a baví mě to víc, když okolo dělám show. Pro mě je to přirozený. Navíc jsem zjistil, že je to dobrý marketingový tah. Lidi si už mnohokrát točili nejen kapelu, ale i toho bláznivého zvukaře, který na ně pařil, zpíval a předváděl své taneční kreace. Takových zvukařů jsem moc neviděl, natož aby byli zároveň manažeři. Kolikrát nám to ale pomohlo se posunout dál a dostat se k různým pořadatelům, kteří nás třeba díky tomu objevili.

Když se člověk podívá na fotky MYDY, tak tě můžou lidé často zahlédnout. Ty si i vizuálně zapadal do jejich konceptu, jejich image. Byl jsi takový extrovert ještě před kapelou, nebo to přišlo až s nimi?

Já jsem takový pořád. Už s BeatBurger Band jsem byl často na fotkách a dělal jsem show. Jak říkám, mě to takhle baví, ale nikam se netlačím a nic nehraju.

Na Facebooku kapely jsem viděl, že jste dřív udělali medailonky jednotlivých členů. Co kdo dělá, jaké má přezdívky apod. Šlo z toho vyvodit, že jste měli v kapele dobré vztahy. Byl si ještě jejich manažer, nebo spíš kamarád?

To je těžký. Když jsi moc velký kamarád, tak je pak těžší bouchnout do stolu a převzít otěže. Se všemi kapelami, se kterými jsem kdy pracoval, jsem měl nastavené pravidlo, že mám jako manažer poslední slovo. Vzešlo to z mých zkušeností a pozorování okolí. Přílišná demokracie není dobrá. Vždy se ale ptám všech svých kapel na jejich názor, protože nevím všechno a vždycky někdo může přijít s něčím novým a podnětným. Snažím se najít kompromis ke spokojenosti všech. Finální rozhodnutí je na mě, co se týče organizace. Do hudby, image a dalších věcí jim nemluvím, leda zcela výjimečně. Ale být moc velký kamarád dle mých zkušeností nefunguje.

Jak domlouváš koncerty?

Většinou je to na přátelský bázi, že se znám s těmi pořadateli a mám s nimi dobrý vztah. Když náhodou ne, tak posílám e-mail s tím, kdo jsme a co hrajeme. V Česku je malý rybníček, za léta praxe už znáš skoro všechny. Ale pokud děláš manažera kapele, která nevydala desku, nemluví se o ní, tak je to těžší až nemožné. Kapela musí být akční, pracovat na hudbě, být vidět. Čím méně je kapela známá, tím víc musíš být obchodník a přesvědčit dotyčného, že to za to stojí. K tomu ale musíš kapelu znát, vědět, co hraje a dělá. Postupně získává určité renomé.

Co je na domlouvání nejtěžší?

Booking je vlastně v pohodě. Nejtěžší je práce s umělci, hlavně psychická a mentorská. Jsou lepší i horší časy a ty musíš být schopen kapelu nebo interpreta podržet, nabudit ho, motivovat k další činnosti. Ať se děje cokoliv. Ale často je to hodně vyčerpávající.

Máš fixní cenu za kapelu?

Mám nastavené startovací ceny vzhledem k charakteru akce. Ale pak ti zavolají třeba studenti z nějaké akce, jestli jim nezahraješ. A tam víš, že stejné peníze jako velký festival mít nebudou. Pokud tvůj interpret hraje hudbu pro mladé a studenti jsou jeho cílová skupina, tak proč s tou cenou nejít níž, do nějaké úrovně. U charit jdeme s cenou taky dolů, ale moc jich za rok dělat nemůžeme, to bychom finančně nedali. Opakem jsou různé firemní večírky, velké festivaly. Pak zase menší klubové akce… Musíš s pořadateli komunikovat, navodit dobré vztahy, abyste mohli dlouhodobě spolupracovat.

Když vezmu v úvahu MYDY, se kterými si pracoval nejvíc, dokázali jste se uživit? Protože na alternativní scéně jste byli na vrcholu, MYDY jsou známí, ale třeba oproti kapele Mirai vás rádia tolik nehrála a nebyli jste mainstreamoví.

Kamaráde, v Čechách je to dřina. Mám agenturu 420 Production, kde nabízím svým kapelám full service. Management, booking, vydávání písní a jejich tlačení do světa… Velkou pomocí jsou nám firemní večírky, kde dostaneme víc než na těch klubových koncertech. Takže se to dá nějak poskládat, ale člověk se musí hodně otáčet. Živit se tím můžeš, až když jsi opravdu “velká” kapela, což u nás v naprosté většině případů znamená „komerční“. Vždycky je rozumné mít nějaká zadní vrátka, například ještě jinou práci. Záleží také hodně na konceptu kapely. Máš kapelu, která je „skromná“, bez velké světelné, taneční a ohnivé show a pak není problém vyjít. Pokud máš ale opačnou kapelu jako třeba MYDY, kdy děláš věci jen s nejlepšími profesionály, bereš na akce vlastní lidi, masteruješ písně v Londýně, pak vydělané peníze investuješ zpátky, aby to přineslo zisk v budoucnu, tak už to tak jednoduché není. Výsledkem je, že máš kapelu na světové úrovni, což je sice fajn, ale dost na tom makáš a stojí to hodně peněz. 

Je výhoda, když má manažer pod sebou víc kapel?

Každá mince má dvě strany, jak praví staré přísloví. Myslím, že převažují výhody, a proto to dělám. Kapely si mohou různými způsoby vypomoci; navzájem se nahrazují na akcích, kde jedna nebo druhá kapela vystoupit nemůže. Můžou se inspirovat nebo spolupracovat, můžeš udělat večer jen ze svých kapel. Nevýhodou je, že si můžou závidět nebo na sebe žárlit. Pro mě jako manažera je to logicky i víc práce. Ale pak jsem schopen uživit agenturu a věnovat se svojí práci naplno.

Jak se ti daří přímo na místě koncertu skloubit práci manažera a zvukaře?

Ideální je, když na místě máme i takzvaného road manažera. Když zvučím, je to spousta práce, kterou musím obstarat. Takže se snažím domluvit co nejvíc věcí předem, aby to na místě bylo klidnější. Mám ale pomoc v nástrojovém technikovi, který se stará o pořádek na pódiu. Během koncertu jsem soustředěný na zvuk, aby to dobře znělo a fungovalo, jak má. Okolní svět tudíž příliš nevnímám. Vlastně když jsem u zvukařského pultu, tak se ke mně ani problémy mnohdy nedostanou. Pokud se něco děje, tak to musí řešit právě technik.

Kdy má pro kapelu smysl mít vlastního zvukaře?

Jsem původem i muzikant, takže mám výhodu, že se na to můžu podívat z různých úhlů pohledu. Jsem zastáncem toho, že čím dřív, tím líp. Když zvukař jezdí s kapelou častěji, tak zná všechny písně a ví, kdy má jakou šavlí vyjet, kdy tam poslat delay a podobně. To je výhoda oproti externím zvukařům, kteří zvučí celý festival a může jim být relativně jedno, jak to bude znít. A většinou neznají nazpaměť každý tón každé skladby. Pokud už hraješ pro víc lidi, kteří na tebe pravidelně chodí, už nehraješ někde v klubovně a má to nějaký smysl, šel bych do toho. Samozřejmě na to musíš mít peníze, aby si toho zvukaře zaplatil. Pokud hraješ v mladé, začínající kapele, tak se to dá vyřešit výpomocí, kdy nabereš mladého a začínajícího zvukaře, třeba nějakého kámoše.

Proč je to dobrý?

Protože navzájem víte, že peníze z toho zatím nebudou, maximálně na pivo a párek. Důležité jsou ale pro obě strany zkušenosti. A takhle to funguje i u začínajících manažerů. Každý se v té profesi začne postupně zdokonalovat, zjišťovat ten průběh věcí, učit se z vlastních chyb. A myslím si, že je to i povzbuzující, když vidíš výsledky, že to jde nahoru a po čase dostaneš i zaplaceno. Je to taková motivace do další práce, přirozený vývoj.

Bereš ke svým umělcům předkapely? Ozývají se?

Občas někdo napíše, ale většinou to bylo mimo mísu nebo zrovna nebyla příležitost. Trefit se jako předkapela do konceptu mých kapel není úplně jednoduché a většinou jsem to řešil v rámci agentury.

420 Production cílí na české posluchače, nebo do zahraničí?

Primárně do zahraničí, ale to neznamená že nechceme hrát v Česku. Všechny kapely, se kterými jsem spolupracoval, měly ambice prorazit v zahraničí. Troufám si říct, že v tom jsem dobrý a odlišuje mě to od spousty ostatních manažerů. Ale já jsem už od beatboxu toužil po zahraničí. V Česku je pro věci, co dělám já, malý trh, takže je nutné si ho trochu rozšířit. Nebaví mě moc tuzemský mainstream, asi bych to nedělal. Větší uplatnění pro mé projekty je v cizině, proto tam cílím.

Jaké jsou tedy možnosti pro to, aby kapela v zahraničí prorazila? Ty si říkal, že ti pomohly osobní kontakty. Co má ale dělat kapela, když je nemá?

Musí se snažit a jít si za svým cílem. Kromě toho je možností právě Nouvelle Prague a Soundczech, co podporují export českých kapel ven. I v rámci MMF se snažíme o propojování profesionálů a kapel. Další alternativou je vyhlédnout si spřízněnou kapelu v blízkém zahraničí a domluvit se s nimi na společném turné. My vás vezmeme do Česka, naberete fanoušky a nic vám nedáme, vy nás vezmete do Německa a nic nám nedáte. Je i rozumnější začít u našich sousedů, protože finančně to vychází lépe, zvlášť, když nejste známí a nemáte jméno. Taky můžeš bombardovat rádia, booking agenty, média, aby o kapele bylo vidět a slyšet. Důležitý je zápal a práce, kterou tomu člověk věnuje, to se mi osvědčilo. Já doufám, že moje práce s MYDY byla svým způsobem inspirace pro ostatní kapely a manažery, že to jde a každý může mít úspěch (kapela projela dvacet zemí na čtyřech kontinentech, pravidelně v zahraničí vystupovala, pozn. autora).

V Petrově studiu najdete tyč ověšenou visačkami z desítek akcí, českých i zahraničních

Bylo těžké dostat MYDY do zahraničí?

Když jsme začínali, tak bych napočítal asi na prstech jedné ruky další hudebníky, kteří se o to pokoušeli. Já to měl i jako svůj cíl, nejenom se prosadit a projet svět, ale získat zkušenosti a předat je dál, aby i další muzikanti reprezentovali naši republiku v zahraničí. A to se, jak sleduji, v poslední době daří. SoundCzech za poslední roky získává stále víc a víc žádostí o pomoc s výjezdem. Myslím, že naše země má v zahraničí co nabídnout, je tu spousta neobjevených talentů.

Cesta do zahraničí znamená ale spoustu administrativních úkonů a vyřizování. Kde se k tomu dají dohledat informace?

Pomůže ti SoundCzech, v budoucnu doufejme i MMF, případně ministerstvo zahraničí nebo ambasáda daného státu. Pamatuji si, že když jsem zařizoval naše první turné v Americe s MYDY, tak jsem se z toho málem zbláznil. Přesně tyhle informace jsem hledal a nebylo je kde zjistit. Do Ameriky před námi jeli dřív jiní, ale v našem žánru si myslím, že jsme byli první. Navíc v té době byli už zpřísněný podmínky. Dřív stačilo vyřídit ESTA a turistický vízum, teď musíš mít pracovní vízum. Protože jako výdělek se počítá i to, že tě ubytují a dají ti najíst. Nemusíš dostat ani dolar, a stejně „vyděláváš“. Pracovní víza jsem řešil tři měsíce, pasy jsme dostali nazpět den před odletem. Musíš i hodně komunikovat s druhou stranou, aby oni u sebe podali pozvání a vyřešili to se svými úřady, na základě toho pak ty žádáš v Česku… zaplaťpánbůh za Evropskou unii a volný pohyb.

V čem je to v zahraničí jiné oproti České republice? Zázemí, technická vybavenost…

Před pár lety jsem viděl zásadní rozdíl v tom, že lidi chodili na kapelu, kterou do té doby nikdy neslyšeli, a nebyl problém s plným sálem někde, kde jsme nikdy předtím nebyli. Tamější lidi důvěřují svým pořadatelům, že to bude dobré. Navíc si lidé kapely sami vyhledávají na internetu a naposlouchají si jejich hudbu dopředu. V Česku to zatím ještě není úplně zvykem. Když jsme přijeli někam během svých začátků na druhý okraj naší země, tak jsem si říkal, že nás sice neznají, ale taky přijdou. Paradoxně jsme občas mívali víc posluchačů v zahraničí než u nás. A pak tu máš Prahu, kde se denně hraje na deseti místech, takže jsi i přesycený a na neznámé věci jdeš jednou za půl roku.

A v přístupu organizátorů?

Rádi jsme jezdili do Švýcarska, tam se o nás vždy hezky postarali. Jenom teda nevím, jestli to byl jejich nápad nebo za to mohl náš švýcarský agent, se kterým mám nadstandardní vztahy. Jinak je to ale město od města, klub od klubu. Nedá se to generalizovat. I u nás jsou místa, kde se o tebe postarají suprově, jako jinde. A stejně tak i u nás jsou místa, která mají co zlepšovat, podobně jako v zahraničí. Ale ta úroveň se zlepšuje, ačkoliv je stále co měnit. Největší potíž bych teď viděl v tom, že v Česku nejsou téměř vůbec středně velké kluby. Buď máme kluby s kapacitou okolo padesáti míst, nebo pak velké prostory pro pět set a víc. Ale ten střed, dvě stě až tři sta lidí, to tady moc není a upadá to. V tomhle ohledu je zahraničí směrem spíš na západ napřed a lépe vybavené.

V roce 2018 získal Petr na konferenci Nouvelle Prague ocenění Personality of the Year.

Ty píšeš i na webu iReport blogy o svých manažerských aktivitách. Co ti to přináší, v čem je výhoda?

To je vyloženě pro radost, čas na to nemám. Finančně mi to vůbec nic nepřináší. Ale beru to jako promo kapely, takový nadstandard, který moc interpretů nemá. Myslím, že to může být zajímavé, přečíst si, jaké to je vystoupit v Americe nebo jinde ve světě. Nejen pro obyčejné lidi, ale i pro ty další hudebníky, kteří v tom můžou najít motivaci nebo tip. Naposledy jsem napsal o přípravách koncertu ve Foru Karlín, co jsme s MYDY měli v listopadu 2019. Lidi, kteří se v tom nepohybují, nemají ani představu, kolik je za jedním koncertem příprav. Tak proč jim to trochu nepřiblížit…

Co ti hudební management přinesl?

Spoustu starostí, šedivých vlasů, vykouřených cigaret a vypitého alkoholu (směje se, pozn. autora). Ničeho nelituju, vždy to bylo moje rozhodnutí. Přineslo mi to spoustu zkušeností, cest, lidí a zážitků. Nejsem milionář, takže peněz mi to moc nedalo. Nevím, jestli budu dělat hudebního manažera i v důchodu, ale neměnil bych. Můj sen bylo objet s kapelou svět, získal jsem ho na těch koncertech Rolling Stones. „Ty jo, to chci, budu mít kapelu a objedeme světové stadiony!“ Ten svět jsme procestovali, to je pravda. Stadiony jsme sice nevyprodali, a asi už nevyprodáme, ale stejně jsme v zahraničí dosáhli víc než většina českých hudebníků. I to beru jako velký úspěch. Jsem vděčný za vše, co mi život dal, ať to bylo dobré nebo špatné, vždy mě to obohatilo.

Tagy Život hudebního manažera Mydy Rabycad Noisy Pots N.o.h.a. Petr Blažek #zazivouhudbu Česká obec hudební SoundCzech Frontman live
Mladík z jihu Moravy, který objevuje hudbu a dozvídá se o ní rád nové informace. Čerstvý absolvent Mediálních studií a žurnalistiky a politologie v Brně na Masarykově univerzitě. K psaní pro Frontmana jsem se dostal skrze svou bakalářskou práci. V té jsem si určil jako cíl tvorbu...
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY