Pavel Skála: Mám rád, když do sebe kytary zapadají

Vybavíš si zvukový nebo vizuální okamžik, kdy jsi poprvé zaznamenal existenci kytary?

Jsem z rodiny, kde dědeček i táta hráli na housle. Zkoušel jsem to i já, ale moc se mi to nelíbilo. Ono přece jen trvá pár let, než z toho začne lézt nějaký poslouchatelný zvuk. Ale pak mi máma ukázala pár akordů na kytaru, a to se mi líbilo mnohem víc. V sousedství jsme měli kluka, který uměl hrát na kytaru Beatles a ukázal mi, jak na to, což mě vyloženě nadchlo. A za rohem bydlel Standa Staněk, který později hrál s George & Beatovens, ten mi toho taky hodně ukázal a posléze mě i vzal do kapely, kde jsme se střídali o kytaru.

Takže ses všechno učil víceméně sám jen za pomoci kamarádů?

Sice jsem chodil do lidušky, ale s notama mi to moc nešlo. Vždycky jsem se je naučil zpaměti a pak předstíral, že hraju z not. Učil mě tam mimo jiné i Lubomír Brabec, tehdy ještě student konzervatoře. Jednou nás tam chytla nějaká učitelka, jak kouříme na pánských záchodech. Naštěstí ji Lubomír přesvědčil, že je učitel, takže nám to prošlo...

A můj dědeček z tátovy strany byl esperantista, takže jsem jezdil na esperantské tábory do Lančova u Vranova nad Dyjí. Tam mě naplno zasáhl rock'n'roll. Vedle našeho tábora byl totiž pionýrský tábor, kde pořád pouštěli nějaký bigbít, a zejména album Rock 'n' Roll Music od Beatles tam jelo od rána do večera. Z toho jsem byl úplně nadšený, jak to Lennon řve.

Takže jsi skočil rovnou do rock'n'rollu a úplně jsi obešel takové ty klasické táborákové odrhovačky?

K těm jsem se dostal až později. Doma jsme poslouchali hlavně Semafor, který máma milovala, ale neuměla zas tolik akordů, abych se to od ní mohl naučit.

Někdy v patnácti jsem se na tom esperantském táboře seznámil s Honzou Havelkou, jedním klukem z Neratovic, který byl asi o rok starší než já, hrál na kytaru a na basu, tak jsme to tam spolu mydlili. A jednou jsem po skončení toho tábora místo zpátky domů do Plzně jel s ním do Neratovic, ani jsem o tom nemohl dát vědět rodičům, protože telefon jsme doma neměli. A Honza tam hrál občas v kavárenské kapele složené z pražských muzikantů, kterým zrovna na ten večer scházel kytarista. Tak mě tam nabídl, že prý to bude v pohodě. Dali přede mě štos asi 200 not, a protože to byla kapela plná dechů, všechno to byly tóniny Es dur, B dur, F dur a podobně. No, dodnes nechápu, že mi na konci dali flašku a honorář...

Křest ohněm...

Jo, to byl teda hodně velkej křest...

Kdy to u tebe začalo být s kytarou „vážné“? Kdy jsi začal tušit, že se jí budeš věnovat profesionálně a nebude to jen koníček?

Mě to intenzivně bavilo už od začátku, ale nikdy jsem si nemyslel, že by to mohla být moje práce. K tomu všemu došlo vlastně shodou náhod. Hrával jsem se Standou Staňkem v doktorské kapele v plzeňském klubu Oko. A koncerty tam často míval Čundrground a i Marsyas, ještě v triu. Chodili jsme na ně, občas jsme za nimi šli do šatny, vzali si kytary a trochu se chlubili, co všechno umíme a tak.

No, a další z mých kamarádů měl stejně jako Petr Kalandra otce doktora. Jejich tátové i ti kluci se spolu potkali někde v Tunisu, kde jejich tátové v rámci socialistické pomoci spřátelenému státu pracovali. Tam se pak Petr nechal naverbovat na loď Peace Corporation, která obeplouvala svět a poskytovala humanitární pomoc. Díky tomu se Petr dostal do Ameriky, o čemž vždycky tak rád vyprávěl. A tenhle můj plzeňský kamarád, říká se mu Houba, jednou v létě pozval Marsyas na mejdan v přírodě, kousek od Plzně, kde měli jeho rodiče chatu.

Přijel tam ale jen Petr s Oskarem, Zuzana ne. Vytáhly se kytary, Oskar se k hraní moc neměl, zatímco Petr hrál vždycky a všude, kde byla příležitost. A tak jsme se s Petrem sčuchli a hráli spolu celou noc. Tehdy jsem vlastně poprvé slyšel celý ten Petrův repertoár, všechny ty Dylany, Neila Younga a tak. Petr mi pak dal na sebe adresu do Vokovic, kde bydlel, já tehdy zrovna začal chodit na SUPŠku (Střední uměleckoprůmyslovou školu v Praze, pozn. red.) a pozval mě, abych se za ním občas zastavil. Což jsem dělal.

Když jsem se po maturitě vrátil do Plzně, dostal jsem lano do takové „estrádní“ kapely, což mi ale pomohlo v tom, že jsem si udělal takzvané hudební přehrávky, což bylo nutné k tomu, abych s nimi mohl veřejně vystupovat. V té době odešel Oskar Petr z Marsyas do Jazz Q, já se na ně šel v Plzni podívat, a po koncertě mi Oskar řekl, že mě shání Kalandra. Tak jsem hned Petrovi zavolal a on se rovnou zeptal, jestli můžu další den přijet do Prahy na zkoušku. Tak jsem jel do Prahy k Zuzaně na Kavky (Kavčí hory, pozn. red.), tam už byl čerstvě přijatý Jirka Vondráček, chvíli jsme jamovali, a oni pak řekli: „Tak jo, my tě berem.“ A tím to všechno začalo, takovouhle shodou náhod.

Co jsi vlastně na té SUPŠ studoval za obor?

Obor se jmenuje truhlářství a tvorba interiéru. Byl jsem vyučený dřevomodelář. Rodina se totiž po zkušenostech mého dědečka-učitele s bolševikem rozhodla, že řemeslo má zlaté dno a že když mě baví práce se dřevem, měl bych mít jistotu, že se vždycky uživím. Mně to v těch patnácti letech bylo trochu jedno. Přitom jsem měl v devítce na vízu všehovšudy asi tři dvojky. Ale záhy jsem zjistil, že to pro mě opravdu není. Hlavně proto, že jsem musel vstávat v půl páté, a to pro mě bylo dlouhodobě nepředstavitelné.

Když tě vzali Marsyas, byla to pořád ryze akustická kapela, nebo už měli výhled, že by se chtěli aspoň částečně elektrifikovat?

Všechno to bylo víceméně akustické, ta elektrifikace nějak přišla časem. Petr ostatně byl původně rock'n'rollový zpěvák a Zuzana kdysi v Náchodě taky zpívala v kapele s bicíma a basou.

Ale ty jsi s nimi hrál na elektriku?

Ano, ale ne všechno. Já měl jen španělku, se kterou jsem chodil do té lidušky, akorát jsem na ni dal kovové struny. První slušná akustika, na kterou jsem hrál, byla Zuzanina Sigma Martin, kterou mi nějakou dobu nezištně půjčovala, takový typ jako Martin D-18.

Marsyas, tedy Zuzana Michnová a Petr Kalandra, už byli přece jen zavedená a hlavně myslím docela „rozjetá“ parta. Jak jsi mezi ně zapadl?

Myslíš lidsky? S tím nebyl žádný problém. Myslím, že třecí plochy tam žádné nebyly. S odstupem času jsem si to dešifroval tak, že Jirka Vondráček byl tak trochu Zuzanin kůň a Petr potřeboval někoho k sobě, takže já jsem byl zase asi víc jeho volba. Ale časem jsme pak se Zuzanou napsali společně pár písniček a šlo nám to spolu moc dobře.

Měl jsi v rámci Marsyas prostor na nějaký hráčský vývoj? Myslím ohledně stylu nebo i zvuku. Například už asi začaly nějaké krabičky...

Moc jich nebylo. Objevovaly se nějaké Memory Many a Small Stone od Electro-Harmonix, nějaké overdrivy a kvákadla – a to je všechno. Ale já nic z toho neměl. Dlouho jsem neměl ani aparát, takže jsem hrál na elektriku do linky. Nicméně jsem měl Stratocastera.

Jak jsi k němu přišel?

Zase absolutní náhodou. Honza Havelka, ten můj kamarád z esperanta, začal chodit na nástavbu střední školy do Prahy a pořád jsme plánovali, že spolu budeme mít nějakou kapelu. Začal mi shánět elektrickou kytaru. Jednou objevil Stratocastera, kterého – představ si – prodával Kulich Pokorný. A byla to kytara, která patřila Ivanu Khuntovi, klávesistovi z Flamenga, který krátce předtím emigroval a Kulicha požádal, aby tu kytaru tady prodal.

A protože Ivan byl levák, měla ta kytara snímače otočené na druhou stranu a byla různě přefrézovaná, takže už ani tehdy neměla žádnou sběratelskou hodnotu. Mně to bylo samozřejmě úplně jedno. Čili jsem si od rodičů půjčil dvanáct a půl tisíce, které jsem jim pak poctivě splácel a koupil si Stratocastera, ale neměl jsem ho do čeho strčit. Neměl jsem žádný zesilovač kromě páskového magneťáku.

Docela by mě zajímalo, jak byly uvnitř Marsyas rozdělené role. Byli na jedné straně Zuzana a Petr coby frontmani a na druhé ty s Jiřím Vondráčkem a po jeho odchodu s Olinem Nejezchlebou, anebo měli všichni v kapele rovnocenné slovo?

Byly tam velmi demokratické vztahy, nikdy jsem mezi členy kapely necítil žádné rozdíly. Táhli jsme všichni za jeden provaz a každý nápad měl svou šanci. V období s Jirkou Vondráčkem se hodně zkoušelo, chodili jsme k Zuzaně domů zkoušet vlastně skoro jako do práce, a protože jsme měli před natáčením desky, vymýšlely se hlavně vokály, zpívali jsme je pořád kolem dokola a zkoušeli různé harmonie. Když to bylo skoro hotové, odjeli jsme s Jirkou Vondráčkem do Slatiňan, kde měli dům jeho rodiče, a tam jsme během léta rozepisovali aranžmá do partitur. To byla tehdy povinnost každé kapely, která šla natáčet do profesionálního studia.

Jisté problémy nastaly, když odešel Jirka a přišel Olin. Kapela mezitím dosáhla určitého věhlasu a začali za námi chodit novináři, kteří chtěli dělat rozhovory se Zuzanou – jenomže vůbec ne o hudbě, ale o tom, jak to má doma těžké v domácnosti, nikdo za ni nevypere a podobné plky. To nás všechny příšerně štvalo.

A taky v téhle době začala kolem nás vznikat nová hudba s otevřenějšími texty. Nejen Etc..., ale třeba Abraxas, Jasná páka nebo Pražský výběr se vyjadřovali mnohem svobodněji než my. A nám začalo trošku vadit, že Zuzana pořád píše ty svoje jinotajné, i když krásné texty. Tak jsme se začali scházet jen ve třech s Petrem a Olinem u mě v podnájmu na Spořilově a tam jsme zkoušeli vymýšlet písničky s texty, které nám připadaly odvážnější a přímočařejší.

Takhle by se tedy dal popsat rozdíl mezi deskami Kousek přízně a Jen tak?

Ano. A další věc byla, že s Olinem už se zdaleka tolik nezkoušelo. On k tomu měl od začátku trochu odpor, což mu vydrželo dodnes, a ani nám ostatním se už tolik zkoušet nechtělo. Přece jen ubylo komplikovaných vokálů, začali jsme hrát s bubeníkem, Olin hrál na basu daleko víc než na cello...

...a najednou jste se z folkové kapely stali rockovou.

Ale jenom obsazením, protože i ty věci, které jsme hráli předtím, vlastně byly pocitově rockové, jen hrané bez rytmiky.

Ty jsi potom odešel k Ivanu Hlasovi...

První odešel z Marsyas Petr Kalandra k Honzovi Spálenému. Řešilo se, co dál, Olin pak dostal lano od Vládi Mišíka. Trochu jsem čekal, co bude, ale Zuzana si postavila úplně novou kapelu, takže jsem najednou měl volno. Já už s Ivanem v té době občas hrál, takže se mi to víceméně prolnulo.

Byla to pro tebe muzikantsky nějaká změna?

Docela zásadní. Protože z profesionálně fungující kapely vstoupíš do kapely kamarádů, kde daleko větší slovo než sama kapela má houtyšská hospoda. Kde je velmi důležité, jak se kámoši z hospody vyjádří k tomu, co a jak děláme.

Nicméně s touhle kapelou, která vydala dvě alba, zažil Ivan první období své slávy. Druhé přišlo v 90. letech se Šakalími léty, to už jsi tam nehrál. Do profesionálního modu se to „za tebe“ nikdy nedostalo?

Já to nechci nijak shazovat. To, co jsem říkal, nebylo o kvalitě muzikantů nebo o kvalitě muziky. Ale v Marsyas jsem cítil, že jsme suverénní parta, která si sama určuje svoje směřování. Má kolem sebe takovou „zeď“, kde kope jeden za druhého a ostatní mimo kapelu nejsou tak důležití. Což podle mě každá správná kapela mít musí. U Ivana to tak nebylo. Ale snažili jsme se na té profesionalitě dost pracovat.

Taky byl asi rozdíl v tom, že v Marsyas vás psalo písničky víc, zatimco v Nahlasu byl autorským „hegemonem“ Ivan.

Pár písniček jsem si tam také prosadil, ale v podstatě máš pravdu. Nicméně to bylo v pořádku. Mně se v té době hrozně líbily Ivanovy texty. Hudba byla taky fajn, ale z textů jsem byl vysloveně nadšený, protože on to uměl správně „trefit“. Zrovna nedávno mě napadlo, že vlastně po celou mou kariéru pro mě bylo hodně podstatné, o čem jsou písničky, které hraju, a že hudba pro mě má smysl až ve chvíli, kdy dobře funguje s textem. Proto mám rád zpěváky, kteří text opravdu zpívají. Nevyužívají ho jen jako shluk slabik, na kterých se dá zazpívat krásný tón, ale zpívají ho tak, že se jako posluchač nemusíš šíleně soustředit, abys poznal, o čem text je.

Což byl asi i Vláďa Mišík, ke kterému jsi přešel od Ivana.

Přesně tak. A je to i Marek Eben nebo Olin. To jsou zpěváci, kteří ti text dokážou – jak říkají herci – donést.

K Vláďovi ses, předpokládám, dostal přes Olina, který už v Etc... hrál, jak jsi zmínil.

U Ivana už to nějak skřípalo a jednou mi volal Olin s Pavlem Skalou, který tehdy v Etc... hrál na bicí, a pozvali mě do vinárny Demínka. Když jsem tam dorazil, zeptali se, jestli bych chtěl hrát v Etc..., na což jsem samozřejmě okamžitě odpověděl, že jo. Já tu kapelu miloval úplně zásadně už od chvíle, kdy jsem je viděl poprvé, což bylo v klubu v Čáslavská na Vinohradech. Bylo mi tak osmnáct. To tam hrál ještě Vláďa Padrůněk, Kulich, Honza Hrubý a na bubny Jarda Vondrák, který pak hrál dlouho s Neckářem.

Byl to pro tebe splněný sen?

To ani ne, protože by mě ani ve snu nenapadlo, že se tohle může stát.

Takže pocta?

Veliká.

V Etc... jsi prožil divoké období přelomu 80. a 90. let...

Poslední mixy desky, kterou točila napůl stará parta Etc..., která byla v roce 1983 zakázaná, a napůl tehdy aktuální kapela, ve které jsem hrál i já, končily 17. listopadu 1989 v deset večer v Jungmannově ulici ve studiu Supraphonu v Mozarteu... Když kluci vyšli ven ze studia, bylo za rohem na Národní po všem.

Pak ale Etc... chvilku nefungovalo, protože Vláďa seděl v parlamentu.

Ona kapela nefungovala nejen kvůli Vláďovu poslancování, ale hlavně proto, že revoluční kvas byl tak zajímavý, že se prostě obecně nekoncertovalo. Takže jsem se různě přiživoval také tím, že jsem hrál s kamarády na ulici za peníze do klobouku. To bylo obzvlášť pikantní ve chvíli, když šel kolem Vláďa se svou ženou Evčou.

Ale jednou jsme Vláďu přemluvili, že musíme jet hrát na nějaký bluesový festival na Petržalce v Bratislavě. Jemu se moc nechtělo, protože byl ten večer pozvaný na velkou slavnostní večeři na Hrad s americkým prezidentem Georgem Bushem starším. A když jsme do té Bratislavy přijeli, hrálo tam asi pět kapel pro dvacet diváků. Absolutní nezájem.

Ale pak najednou přijeli Rolling Stones a vy jste jim dělali předkapelu. Považuješ to za zásadní koncert svého života?

Zásadní koncert, to snad ani ne. Ale byl to obrovský zážitek. Když si na to dneska vzpomenu, pořád to cítím stejně: jako kdybych seděl před televizí a koukal se na šílený, absolutně nereálný dav lidí. Celé jsme to odehráli tak trochu ve snách a s tak dobrým zvukem na jevišti, který jsem od té doby nikdy nezažil a předpokládám, že už ani nikdy nezažiju. Hrálo to odevšad – a tak nádherně barevně! Když jsi zahrál G dur, to bylo něco!

On to asi musí být takový muzikantský orgasmus, ale možná i – přes všechny zkušenosti, které jsi už měl – trochu sevřená prdel, ne? Nebo tréma?

Rozhodně. Tréma snad ani ne, ta z tebe spadne ve chvíli, kdy zjistíš, jak dobře to zní. Já mívám většinou trému, když je na jevišti moc velký odraz od protilehlé strany hlediště – když se zvuk vrací na jeviště silněji, než kapela skutečně hraje, protože výkon PA je daleko silnější než naše aparatura na jevišti, takže ti ten odraz posune zvuk o  pár milisekund později a ty vlastně nevíš, které doby jsou správně. Tohle když se stane, je to děs.

Ale to se na tom Strahově vůbec nedělo. Tam jsem cítil jen ohromný tlak výkonu PA, ale jinak jsem všechno měl jak v pokojíčku. Opravdu úžasný. Druhý den jsme hráli v Budějovicích na Zemi živitelce a návrat do běžného zvukového standardu byl zoufalý...

Když už jsme u těch praktických věcí, dokáže tě při koncertě kromě odrazu ještě něco rozhodit?

Musím přiznat, že čím jsem starší, tím mám větší problém s agresivními světly a střídáním prudkého světla a tmy. Fakt mi vadí, když mám boďák z pár metrů přímo do obličeje a kdykoliv se tam podívám, oslepí mě to. A pak mě docela rozhodí, když jsou basové bedny v PA nastavené tak, že vlastně hrajou jen jeden tón, takže občas ztrácím jistotu o tom, jestli jsem vůbec v ladění.

O tobě je známo, že jsi perfekcionista. Někteří muzikanti o tobě říkají, jak jistě víš, že jsi až profesorský typ. Kde máš hranici mezi dokonalostí a řekněme autenticitou, kvůli které se dá leccos tolerovat?

Ne všechno se dá opravit. Často zjistíš, že například sólo natočené na živáku s nějakými drobnými chybami je lepší, než to, co bys v daném místě zahrál jako opravu. Když to tak vezmu, sólový kytarista jsem byl jenom u Marsyas – Petr hrál doprovody tak bezvadně, že jsem si tam mohl vymýšlet nějaké další hlasy. Ještě možná trochu u Ivana, ale tam těch sól zase tolik nebylo.

To bylo všechno v době, kdy jsem byl asi i ambicióznější, což mě pozvolna opouštělo. Pak už jsem byl vždycky radši, když jsem se mohl podělit s nějakým kolegou, ať to byl Kubeš, Kulich, Norbi nebo teď Kuba Červinka. Mám rád, když kytary do sebe zapadají, když jsou jejich party vymyšlené, proplétají se, hrají v různých polohách a když cítíš, jak je to barevné. To mě baví daleko víc než sóla.

Použiju slovo sólo v trochu jiném významu: nikdy tě nenapadlo natočit sólové album?

Kdybych chtěl natočit sólovou desku, musel bych být buď dobrý zpěvák, což nejsem, anebo bych musel být mimořádný sólista, což taky nejsem. Mě vždycky nejvíc zajímalo, jak je to celé poskládané. A hlavně jestli mám rád lidi, se kterými hraju, jestli se těším, až je příště zase uvidím. Jestli s nimi chci dělat. Když si jich vážím, nemám nejmenší problém být sidemanem a dělám to rád. Cítím se dobře. Ve chvíli, kdy si jich kvůli něčemu vážit přestanu, musím jít pryč.

Koho z kapely při koncertě nejvíc vnímáš?

Asi rytmiku, tím myslím basu, bicí, případně další kytaru. Musí to hrát dohromady, musí to mít společný timing a společně dýchat. Když se to děje, jsem spokojený.

Dá se tahle věc nazkoušet?

Do jisté míry ano, ale úplně ne. Může se to zlepšovat, dělat pokroky. Ale jestli to může být fakt dobré, poznáš brzo, většinou už na první zkoušce.

V některých kapelách, kde hraješ, třeba v Blues Sessionu, bývají občas záskoky. Jak moc se musíš záskoku přizpůsobit?

Dá se přizpůsobit timing, noty samotné ne. Ale v Blues Sessionu bylo plno záskokářů od samého začátku. Už když jsme kapelu založili, nepočítalo se s tím, že bude stabilně hrát a bude mít pořád stejné členy. Byla to prostě taková kamarádská odnož Marsyas bez Zuzany, aby si Petr Kalandra mohl zazpívat písně, které miloval. Skoro vždycky tam byl Ondřej Konrád, ale rytmiky, dechaři a klávesisti se měnili.

Jednou jsme to počítali a zjistilo se, že kapelou prošlo asi padesát lidí. Ale nikdy s tím nebyl žádný problém, protože věci, které jsme hráli, všichni znali. Nikdo se nemusel učit složitá aranžmá ani složité formy – ostatně, obzvlášť Petr zrovna velmi rád měnil formy. Lidi ho za to měli rádi a my vlastně taky. Udržovalo nás to v napětí a nikdy to nebylo stejné.

Mimochodem, dodnes nechápu, jak jsme za bolševika ten Blues Session mohli provozovat, protože kapela neměla žádné přehrávky a nebyla evidovaná pod žádnou agenturou, což v té době bylo nemyslitelné.

Dlouhá léta jsi taky členem skupiny bratří Ebenů, hrál jsi s nimi už paralelně s působením v Etc... V čem se z hlediska fungování tyhle dvě kapely lišily?

U Etc... byl určitě větší vliv muzikantů na repertoár kapely. Vláďa vždycky chtěl, abychom nosili vlastní nápady a písně. U Ebenů mají muzikanti velký vliv na aranžmá, ale hudbu i texty nosí Marek, dokonce i forma se málokdy mění.

Líbí se mi, jak je každý z bratrů úplně jiný. Marek jako autor čerpá z mnoha hudebních vlivů včetně klasiky, bluegrassu nebo i Franka Zappy, David je víc jazzman, ale hlavně řídí pěvecký sbor Schola Gregoriana Pragensis, který špičkově interpretuje gregoriánský chorál. A Kryštof je povoláním matematik, který umí hrát skoro na všechno, ale stejně u něj mám pocit, že se vlastně trochu diví, že v té kapele stále hraje. Bere ji tak trochu jako ZUČku (tzv. zájmová umělecká činnost, termín z doby totality pro tvorbu neprofesionálních umělců – pozn. aut.).

Už dvacet let profesionálně koncertujeme, jezdíme s vlastní zvukovou technikou, vlastními světly, přepravujeme se čtyřmi dodávkami, dohromady je to včetně obou zvukařů a osvětlovačů a dalších osob třináct lidí, prostě velký cirkus, největší ze všech, čím jsem kdy prošel. Ale Kryštof to pořád bere tak, že jeho hlavní práce je práce v Ústavu informatiky akademie věd, kde vypočítává předpověď počasí. A David to vlastně má podobně, pro něj je „opravdová práce“ to, že přednáší na Karlově univerzitě, jezdí se Scholou po světě, vede mistrovské kurzy gregoriánského chorálu – a hraní s Bratry Ebeny je jen „jakoby náhodou“...

Letos vydáváte s Ebeny nové album. Jaké bude?

Zrovna včera jsme dodělali poslední playbacky a v sobotu jedeme míchat na Slovensko. Snad to dopadne dobře. Mixuje nám Phill Brown, který to dělal i u minulého CD Čas holin, také už pán v letech, hrozně milý a velký profesionál. Nové písně se mi fakt líbí – doufám, že se budou líbit i někomu dalšímu...

Ještě bych se závěrem chtěl zeptat, jak jsi bral to, když ještě v době existence Etc... Vláďa Mišík natočil bez vás svoje první sólové album Jednou tě potkám v produkci Petra Ostrouchova.

Vlastně jsem tomu fandil. My jsme se nějakou dobu o něco snažili sami, ale Jirka Veselý už byl tak trochu na odchodu do důchodu a celkově vztahy v kapele nebyly moc dobré. Když jsme spolu naposledy společně nahrávali jednu píseň do filmu Nechte zpívat Mišíka, který o Vláďovi točila Jitka Němcová, byla ve studiu taková dost divná atmosféra a moc nám to spolu nešlo.

Takže jsem si, upřímně řečeno, nedovedl dobře představit, že bychom spolu dokázali natočit celou desku. Předtím jsme se vždycky snažili tu „káru“ s Vláďou tlačit společně, většinou Jirka Veselý, Zelí a já, ale tady už chyběla síla. Takže jsem byl vlastně rád, že Vláďovi tu desku „na klíč“ natočil Petr. A že to dopadlo dobře.

Takže abychom to shrnuli. V současné době hraješ s Ebeny, s Blues Sessionem...

...a skoro se všemi dalšími kapelami s Olinem, to znamená Kybabu, Malý bobr a teď i Etc...

To mě právě zajímá. Vy jste teď, když už Vláďa Mišík přestal zpívat, tuhle značku oživili. Co tedy hrajete?

V Etc... neskládal písničky jenom Vláďa, ale taky Jirka Veselý, Honza Hrubý, Petr Skoumal, Olin, Kubeš, Guma, něco i já... A taky máme rádi některé starší věci, které Vláďa napsal, ale na koncertech dlouho nezpíval. Buď proto, že už nesouzněl s textem nebo že pro něj byly pěvecky moc vysoko.

Dva roky jsme s Etc... nic nedělali, ale pořád jsme si říkali, že ta kapela měla svůj specifický zvuk a že by byla škoda si občas nezahrát. Udělali jsme si výběr písní, které bychom rádi hráli. Nejsou v něm Vláďovy zásadní „pecky“ jako Variace, Šmajdák nebo Špejchar, ale zato hrajeme některé hodně staré.

Ty, které jsou vysoko, zpívá Pája Bohatý. Jsou to věci z prvních desek Etc... Nižší polohy zpívá Olin, případně některé v oktávovém unisonu nebo dvojhlasu zpívají s Pájou spolu, což k sobě barevně moc pěkně jde. Nechceme koncertovat moc často. Ale když to někde budou chtít slyšet, rádi přijedeme zahrát.