Frontman šmíruje u Mr. Folxlide

Wikipedie sice hovoří o Mikulášovi Bryanovi jako o cenami ověnčeném překladateli a básníkovi, který se podílel na seriálech Jak jsem poznal vaši matku, Dexter, Survivors, Scrubs, Odpočívej v pokoji a mnoha dalších projektech, my jsme ho ale vyzpovídali z jeho hudebních zálib. Je totiž také vynikajícím muzikantem (v současnosti především projekty ba.fnu a Mr. Folxlide) a tanečníkem, zapáleným propagátorem bretonské a francouzské hudby. Neopomeňme ani jeho roli dramaturga a ředitele unikátního festivalu Prague Balfolk Weekend.

Na čem právě pracuješ?

Na ničem, přísahám! S ba.fnu jsme v lednu pokřtili třetí placku, tentokrát v laskavé péči nejlepších včeliček Marletta, Šablonky a Kakaxy, tak máme na chvíli napracováno. Je to diskoška s lidovkama, folklóreček s elektrickejma bicíma, smutný world music techýnko. Nebo tak něco. Singl jsme dali dohromady s našimi francouzskými soudruhy z Beat Bouet Trio – to je taková ta parta, co lidovky z okolí Rennes míchá s ozajstným hip hopem. Všechno si to můžete pustit u nás na Bandcampu. Teď nás do konce roku čeká jen pár hraní v Německu. Samozřejmě k tanci, balfolk jede. Výhledově chystáme nové pecky na dvě desky najednou. Jedna se bohdá bude jmenovat Eurodance a propojí to nejlepší z evropské lidové muziky s tím nejhorším z evropského devadesátkového popu. A druhá bude celá českomoravská. Zrovna doděláváme třeba kotek, honivý tanec z východních Čech. Představte si pod tím, co chcete.

Moje sólovka Mr. Folxlide se taky zrovna nepředře, desku jsme s Mishanem Pajdiakem dotočili už loni. Je to obskurní mix francouzských lidovek, vlastních písniček a syrového bluesového zvuku – většinu tónů i ruchů obstarávají kytary z doutníkových krabic. Dřevní nostalgie prvních evropských migrantů v amerických nálevnách. Prohnaná skrz looper. Zatím se to nejvíc kupodivu chytlo v Holandsku a Polsku. Záhada. Najdete ji taky na Bandcampu. Jinak takovým líným fotrovským tempem rozjíždíme s Martinem Vejvodou projekt věnovaný čistě bretonské muzice. Čistokrevný, tradiční fest-noz. Na zcela netradiční nástroje: ukulele, cello, shruti box a obskurní perkuse. Uvidíme, co z toho bude.

A hlavně se teď se s lidmi z balfolk.cz snažíme rozjet novou sezónu tancovaček #si_zatancovat. Kam může přijít kdokoliv, i lidi, co se tance notoricky bojí. Tance učíme na místě a vybíráme ty, které zvládnete za pár minut. A všechno je to na živou muziku. Kromě kapel, o kterých už byla řeč, tam hraje třeba BAL LAB a další milé zvuky.

Tvé vybavení?

Tříská se ve mně pořád ta hluboce zažraná, středověkářská touha po dřevu, strunách a analogu s potřebou posunout lidovky někam dál, dělat je jinak moderně, elektronicky, experimentálně, extaticky. Proto je moje vybavení dost divoká směska, co se zmateně potácí někde mezi tím. S ba.fnu teď hraju nejvíc na pololubovou elektrickou cistru, kterou stavěl Honza Fic z brněnských Red Bird Instruments. Má piezzo i humbucker snímač, dají se přepínat i smíchat, takže tahle pobledlá krasavice umí pěkně ostře zaštěkat i snivě pohladit. Vystrnadila tak po sedmi letech z ba.fnu skvělou cistru akustickou, kterou stavěl léta páně 2011 Zdeněk Seidl. Pořád k ní lnu láskou oběti stockholmského syndromu, ale nějak jsme postupně došli k tomu, že elektrický zvuk se do kapely bude hodit víc. Zdeňkova cistra si ale pořád zahraje dost, teď hlavně s projektem BAL LAB, takže spíš tradiční francouzskou muziku.

Za dřevní akustiku zůstala v ba.fnu valašská kobza. Obskurní shodou okolností jsem měl jednu dobu doma čtyři, ale už se to ustálilo na dvou a půl. První model stavěl taky Zdeněk Seidl, hrála krásně, ale byla dost buclatá, takže na to naše trajdání z Čech do Holandska přes Belgii poněkud nepraktická. Vystřídala ji placatější dáma, opět z dílny Honzy Fice. Vypadá o fous lidověji a kravál dělá lidový pořád stejně. Obě dřevíčka jsou volná inspirace náčrtem z osmnáctého století, ladění jsme částečně ukradli maďarským citerám. Kromě tradičních proznívajících strun laděných do akordu, které fungují podobně jako borduny na dudách, mají moje kobzy ještě sympatetické struny, které pokryjí skoro celou oktávu. Občas na ně drnkám, podobně jako se hraje na kantele. Rozhodně to není lidový valašský postup a doma to nedělejte.

Mr. Folxlide hraje na kytary z krabic od doutníků. Taky od Red Bird Instruments. Díky nim jsme se vlastně kdysi s Honzou Ficem poznali. Tehdy stavěl hodně rustikální modely, za ty roky se vypracoval k luxusním elektrickým kytarám. Jedna moje krabice je klasicky třístrunná, jak se to tehdy v Americe drhlo nejčastěji. Druhá má pět strun, ke klasickému GDG přibyla ještě dvě déčka, jedno pod a jedno nad. Na obě je fakt radost hrát. Co se strun týče, beru, co je. Protože ostrunit tyhle nástroje s podivným laděním a ještě podivnější menzurou vyžaduje spoustu, spoustu kusovek.

Pedály jsou divoká směska. S ba.fnu jsme se po letech rozhodli překlopit víc na digitál. Trochu z donucení. Co jsme začali vozit vlastní pult na odposlechy, už se špatně vejdeme do Oplíku. Tak jsem svůj už tak poměrně skrovný pedalboard postavený kolem Fly Rigu a JamMan loperu nahradil midi a efekty taháme z Abletonu. Aby to znělo lidsky, používám lampový předzesilovač Laney IRT-Pulse. Prý je na metal, ale když ho člověk rozumně nastaví, má krásný, měkký, vřelý zvuk. Můžu vřele doporučit každému, kdo nepotřebuje, aby mu od komba vlály trenky.

Mr. Folxlide používá hlavně Ditto X4. Looper tak akorát, když s sebou nechcete vlakem vozit tu obří mrchu od Bosse. Má dvě stopy, které můžou hrát najednou i postupně za sebou, takže nejste zacyklení v jedné smyčce, umí to udělat i sloku a refrén. Když nezapomenete přepnout tu pitomou páčku uprostřed, žejo. A zásadní je i stompbox, taky od Honzy Fice, se snímačem od Petera Sesselmanna. Ano, až z Austrálie. Ale nenašel jsem zatím nic jinýho, co by mělo takhle hutnej, sytej zvuk. Musel jsem si pak od něj pořídit ještě jeden, na který dupu s BAL LABem.

Oblíbený kousek?

Všechny neoblíbené kousky už jsem prodal. Mám hodně rád cestovní elektrickou cistru, kterou jsme vymýšleli s Honzou Ficem asi na čtyřikrát. Cílem bylo zachovat kytarovou menzuru a přitom vyrobit něco, co projde jako příruční zavazadlo „o velikosti houslí,“ jak říkají letecké společnosti. Nakonec se povedlo, problémy s mechanikou vyřešila osvědčená konstrukce z portugalských kytar. Vlastně na ni moc nehraju, protože uvědoměle ekologicky skoro nikam nelítáme. Ale vždycky, když ji vezmu do ruky, překvapí mě, jak precizně zařezává.

Kdybych měl něco zachránit z hořícího domu, sáhnu ale určitě po svojí diatonické harmonice. Stavěl ji Bernard Loffet, a je to vůbec jeden z posledních kousků, co stihl vyrobit, než ho pár let po padesátce nečekaně zabilo krvácení do mozku. Takže vím, že novou už mi nepostaví. Hraju na ni sice mizerně, ale s o to větším respektem k jeho odkazu. A ještě musím zmínit elektrické banjo z puklice od starého Jaguára. Další Honzova skvělá práce. Neumím na něj hrát, clawhammer mi zoufale nejde. Ale je divoce krásný.

Nejhorší nástroj, co jsem držel v ruce?

Byl asi zároveň ten nejkrásnější. Hráli jsme v Německu na festivalu Folk‘n‘Fusion a chtěli po nás i taneční dílnu. Protože jsme byli na turné, nebral jsem s sebou tu harmoniku od Loffeta, kdo by ji chtěl sedmkrát nakládat a vykládat kvůli jednomu semináři a riskovat, že se jí na cestách něco stane... Festival byl v místním zámečku, kde sídlila i liduška, tak jsem se zeptal, jestli náhodou nějakou harmoniku nemají. Měli. Byla rozšafně rozladěná, pár čudlíku nefungovalo, ale hrála. Paní učitelka ji tam měla na památku, její dědeček byl námořník a na konci druhé světové tuhle krasavici dostal od nějakého francouzského vojáka. Takže jsme tehdy byli s naším folklórečkem hodně autentičtí.

Co by sis rád pořídil do sbírky?

Samozřejmě, že nic. Mám všechno. Nepotřebuju další nástroje. Nepotřebuju. Ne, ne, ne, nenuťte mě!

Nejhorší muzikantský zlozvyk?

Necvičím. Hraju do pauz mezi písničkama. A když mluvím do mikrofonu, mám pocit, že můžu mluvit potichu, protože mám přece mikrofon. Ale trochu se to za těch patnáct let zlepšilo.

Nejlepší hudební zážitek?

To je těžký. V roce 2009 jsem viděl naživo Tri Yann. To byl zážitek spíš nostalgicko-dojemný. Ta muzika už mě samozřejmě nebere tolik, jako když mi bylo patnáct. Ale stejně jsem zamáčknul slzičku. Z druhý strany barikády mě asi nejvíc dostalo, když jsme hráli s ba.fnu v Portugalsku. Vlahá letní noc, jeden z našich prvních velkých mezinárodních festivalů. A pár stovek Portugalců, co tancovalo českou mazurku. Kterou jsme je naučili chvíli před tím. Na lidovou písničku. Kterou jsme složili my. Žádný Měla babka čtyři jabka. A pak nám dojatý chodili děkovat. Že je to krásnej tanec. A my jsme jim říkali, že Češi ho už od školy nenávidí. Nechtěli nám věřit. Připadali jsme si jako věrozvěsti české lidovosti. I když jsme si ji trochu přiohnuli. Tohle mě vlastně na balfolku baví nejvíc. Upcycling folklóru.

Takže Češi, přijďte si to někdy trsnout. Muzika je lepší než ve školce a holky i kluci hezčí než v tanečních. Slibuju. Koukněte na balfolk.cz, kdy bude další tancovačka.